Dneska již víme, že se mnohé dalo včera udělat jinak...

„To, o čem víme, nám nemůže vážně uškodit,“ píše Nicholas Nassim Taleb ve svém bestselleru Černá labuť. Jak to? Nu, protože kdybychom věděli, co nás čeká a co se stane, připravili bychom se na to – a události by nikdy neproběhly tak, jak se to stalo.

„Černá labuť“ v autorově podání znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která děním zamíchá a způsobí, že věci najednou nejsou, jak bývaly, jak se očekávaly či předpovídaly. A právě takové události posunují svět kupředu. „Historie neplyne, nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“ My se však stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet či směrovat podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Připravujeme se na minulé války a to, co máme přede dveřmi, přehlížíme. Kdyby Američané věděli, že se chystá 11. září, nikdy by k němu nedošlo, nebo přinejmenším, neproběhlo by tak, jak se v realitě odehrálo. Byl by to prostě jiný příběh. Jak by se odehrál? To je právě to, co nikdy nebudeme vědět.

Co z toho všeho plyne? Napadá mne několik postřehů, jak ve vztahu k hodnocení minulosti, tak především ve vztahu k budoucnosti.

Minulost se nám odhaluje zkresleně

Události se nám odhalují zkresleně, varuje Taleb. Hodnotit minulost je zkrátka ošidné – protože ji  hodnotíme z hlediska toho, co dnes už víme, ale když ještě minulost byla budoucností, nevěděli jsme o ní vůbec nic. Vypuknutí Druhé světové války nám dnes může připadat jako logické vyústění tehdejších událostí. Ano, dnes nám to tak připadá, když hodnotíme globální události v jejich celku. Panu Chamberlainovi se to tak v září 1939 vůbec nejevilo. Dnes víme, že se šeredně mýlil…

Nezjednodušitelná složitost

Svět a život v něm je mnohem komplikovanější záležitostí, než jsme ochotni si připustit. Kdykoliv však skutečný svět nějak zjednodušíme, může to mít osudové následky, varuje Taleb, protože tím nutně pomíjíme jisté zdroje nejistoty a neurčitosti: „Svádí nás to k chybnému pochopení toho, jak je svět utkán. Můžete si kupříkladu myslet, že radikální islamismus a hodnoty, které vyznává, jsou vám v boji proti komunistické hrozbě spojencem, a tak mu pomáháte růst, dokud nepošle dvě letadla na Manhattan.“

Poučme se od krocana

Běžný americký krocan žije na farmě dva roky a jeho pán mu denně přináší vodu a zrní. Krocan by na základě svých minulých zkušeností mohl usoudit, že to tak bude i v budoucnu a že žádné nebezpečí mu od farmáře nehrozí. Pak se ale přiblíží Den díkuvzdání a krocan – proti všemu svému očekávání – končí v mrazícím boxu a posléze v troubě. Jak se to jen mohlo stát? Vždyť tomu nic nenasvědčovalo, vždyť všechno šlo tak krásně! Z pohledu řezníka ovšem šlo o jev naprosto očekávaný a nikterak překvapivý – vždyť to dělal všechno právě jen s tímto jediným cílem! Krocan zkrátka příliš spoléhal na minulá „data“ a nevzal v potaz, že je součástí jakéhosi „většího příběhu“.

Nenacházíme se my lidé častokrát v podobné krocaní situaci?

Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 

Ať si Maďarsko žije svůj vlastní kapitalismus!

„Jsme svědky obnovování důležitosti státu“, varují komentátoři v souvislosti s nedávnou novelizací ústavy v Maďarsku, kterou prosadila pravicová vláda Viktora Orbána. Nu, asi mají pravdu. Otázka zní, zda-li je to špatně, zda-li je to problém. Orbán skutečně systematicky posiluje roli státu v ekonomice, ať již jde o zestátnění soukromých penzijních fondů (což je ovšem skutečně krajně pochybné řešení), snahu omezit vliv cizího kapitálu, především v bankovnictví. Naopak je patrné úsilí o podporu domácích podnikatelů úvěrováním nově zakládanou státní bankou.

Nu, konzervativci nikdy po leninsku neblouznili o odumírání státu, naopak dobře vědí, že stát je instituce přirozená, užitečná, ba nezastupitelná. Tam, kde je ho potřeba, má být silný. Tam, kam mu to nepřísluší, se plést nemá. A ten vzájemný poměr je jistě věcí legitimní diskuse. „Každá země si žije svůj vlastní kapitalismus,“ říká k tomu ministr hospodářství Mihály Varga, a já mu dávám zcela za pravdu. Je snad někdo proti?

Hrát na housle, zatímco Řím hoří?

Spisovatel C. S. Lewis se v jednom svém eseji zabývá otázkou, zda je legitimní a rozumné věnovat se studiu a bádání na universitě v situaci, kdy vypukla válka a „život našich přátel a osud Evropy je na vážkách“. Jde o přepis kázání, které pronesl v universitní kapli v Oxfordu na podzim 1939. Většiny posluchačů se tahle otázka zcela osobně týkala. Není to jako hrát na housle, zatímco Řím hoří? – ptali se.