Dnešním pokračováním letní přemítání o Orientu a
konci časů ukončíme a vrátíme se zpět do Evropy. Tentokrát oklikou přes Rusko,
neboť i ono – a jeho myslitelé – může být v mnohém pro nás inspirací.
Dostala se mi již před časem do rukou útlá kniha ruského
filosofa Vladimíra Solovjova (1853 –
1900), která kromě několika esejů “o válce, pokroku a konci světových dějin“
obsahuje i známou „Legendu o Antikristu“.
Jsem v mnoha ohledech člověkem naší doby, synem svých otců, rodem Čech a
vyznáním (řekněme) evangelík, a proto ve mně pomyšlení na Rusko (a jeho dějiny
a jeho současnost) příliš inspirací nevzbuzovalo. Co směrodatného pro dnešek by
mohl napsat pravoslavný (!) ruský (!!) filosof koncem 19. století (!!!)? Avšak
ouha, byl jsem usvědčen! Ne vše, co je staré, musí být nutně zastaralé,
stejně tak ne vše, co je “z Východu”, ba dokonce z Ruska, musí být bezcenné.
Text o Antikristu, sepsaný v podobě vyprávěné
legendy, lze považovat za jakýsi komentář k biblické knize Zjevení, autor
sám si nenárokuje prorocké ambice, říká, že je to transpozice, domýšlení, aktualizace biblického textu. Dnes bychom možná řekli „theology-fiction“.
Avšak protože je napsaná mužem hlubokého vhledu, zbožné duše a pronikavé mysli,
jsou mnohé postřehy ve své výstižnosti a aktuálnosti doslova dechberoucí!