Slavnostní večer s hodem beránka (letos v sobotu 27. března) je prvním dnem židovských svátků Pesach, neboli svátků nekvašených chlebů. Připomíná události v noci 15. nisanu roku 2448 židovského letopočtu, kdy Hospodin při desáté egyptské ráně pobil v Egyptě všechno prvorozené a přitom „přeskočil“ (hebrejsky „pesach“, tedy pominul, vynechal) obydlí dětí Izraele. Téže noci Izraelité narychlo odešli z Egypta a z otroků se tak stali svobodnými lidmi, aby nadále sloužili Hospodinu.
Kdo by jako dítě neměl rád pohádky, mýty a pověsti? A kdo by neměl kdesi hluboko v nitru pocit, že milované příběhy skrývají bohatší a hlubší význam, než dokážeme plně pochopit? Není smutné, že s dospíváním svou důvěřivou lásku k mýtům ztrácíme spolu s pokornou ochotou naslouchat jejich skrytým významům? Zdá se dokonce, že tato ztráta smyslu pro mýty je zvláště zřetelná u nás, moderních křesťanů, kteří míváme sklon pohlížet na svět fantazií, pohádek a mýtů s podezřením jako na cosi neskutečného a vymyšleného, ne-li pohanského, ba okultního.
Z dopisů J. R. R. Tolkiena víme, že o své Středozemi smýšlel jako o naší vlastní planetě zasazené do mlhavé, legendární doby, nějakých 2000 předtím, než Bůh povolal Abrahama, aby opustil Mezopotámii a vydal se na pouť do Zaslíbené země. Příběhy Tolkienovy ságy Silmarillion, jež se odehrávají více než 5 000 let před dobrodružstvími Pána prstenů, odhalují úchvatný mýtus o stvoření, který propojuje biblickou knihu Genesis se severskou mytologií i Platónovým dialogem Timaios.
Ve čtvrtek 25. února začíná židovský svátek Purim, který bývá považován za nejveselejší židovský svátek. Původ svátku sahá hluboko do 6. století před Kristem do událostí biblické knihy Ester. Připomíná vysvobození perských Židů z intrik krutého vezíra Hamana. Ten v příběhu představuje přímo prototyp zločinného antisemity, který toužil "vyhladit, povraždit a zahubit všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy, v jednom dni". Název svátku připomíná Hamanovo metání losů, kterými chtěl určit nejvhodnější den pro svůj zamýšlený plán…
Kdykoli zahlédnu jméno Francise Schaeffera, zpomalím.
Myšlenky tohoto klíčového amerického teologa a filosofa minulého století stojí
za přečtení. Je autorem mnoha knih, známých i u nás, jeho spis „Ten, který je
skutečností“ pro mne na počátku 90. let znamenal skutečnou bombu. Američani
jsou si jeho vlivu dobře vědomi a jeho odkaz hýčkají, před lety vyšel na
titulní stránce Christianity Today jeho portrét s nápisem "Náš
svatý František". Nepřekvapí proto, že když jsem zahlédl zamyšlení nad
jednou jeho pozapomenutou knihou, zpozorněl jsem.
