V slunném únorovém ránu,
tvrdém jako z porcelánu,
ptáče pod okny mi tiká,
volá srdcí zahradníka;
tiká tichem beze břehů,
úzkost po hladinách
sněhu
neúprosných rozbíhá se,
rozpuštěna v táhlém
hlase
osamělém... Velkonoce,
žel, jen jedenkrát jsou
v roce,
nouze jest o vykoupení
větší nežli o chléb
denní,
jehož nelze polykati
pro bolest, jež s vášní
katí
hrdlo hladové nám
svírá...
Pane, nedávej nám štíra,
dej nám aspoň drobty
psíků,
rozhřejí se na jazyku,
který div se nevzňal
kvíle...
Kraj jest jako vejce
bílé
černě prožíhané stromy.
Kdy se skořápka rozlomí,
kdy jak poupě rozevře
se,
jako zamrzlá tůň v lese,
a kdy ptáčeti, jež tiká,
ozve se hlas zahradníka,
který, shodiv sníh a
plátna,
oděn v ran roucha
brunátná,
náhle osvítí nám stezku
v dlani květem snu a
blesku?
(Rty a zuby, 1925)
