14 února 2018

Bohuslav Reynek / V postě


V slunném únorovém ránu,
tvrdém jako z porcelánu,
ptáče pod okny mi tiká,
volá srdcí zahradníka;
tiká tichem beze břehů,
úzkost po hladinách sněhu
neúprosných rozbíhá se,
rozpuštěna v táhlém hlase
osamělém... Velkonoce,
žel, jen jedenkrát jsou v roce,
nouze jest o vykoupení
větší nežli o chléb denní,
jehož nelze polykati
pro bolest, jež s vášní katí
hrdlo hladové nám svírá...
Pane, nedávej nám štíra,
dej nám aspoň drobty psíků,
rozhřejí se na jazyku,
který div se nevzňal kvíle...
Kraj jest jako vejce bílé
černě prožíhané stromy.
Kdy se skořápka rozlomí,
kdy jak poupě rozevře se,
jako zamrzlá tůň v lese,
a kdy ptáčeti, jež tiká,
ozve se hlas zahradníka,
který, shodiv sníh a plátna,
oděn v ran roucha brunátná,
náhle osvítí nám stezku
v dlani květem snu a blesku?

(Rty a zuby, 1925)