18 prosince 2013

Úvaha tak trochu adventní: Čím hasíš svou žízeň?

Hledání štěstí, smyslu, naplnění, je údělem člověka, je zákonem lidského srdce stejně jako zákon gravitace v přírodě. Nemůžeme jinak. Naším největším problémem není, že toužíme, ale to, že svou touhu necháme uspokojit příliš snadno. Lidé nehledají svou radost s náležitým odhodláním a zápalem. Berou zavděk prvním, co se jim dostane do ruky.
Chybou člověka není intenzita touhy po štěstí, chybou je právě naopak, že netoužíme dost.  Nekopeme dost hluboko, abychom narazili na zásoby spodní vody, spokojíme se s povrchovou vodou v kdejaké louži. Spokojíme se s málem, s náhražkou, šidítkem.
Naše vytrvalá touha po štěstí nemá být popřena, nemusíme se tvářit, že netoužíme, dělat, jako by v nás touha neexistovala. Ani nemá být potlačena, jako by byla sama o sobě zlá a hříšná. 
Otázka nezní: Budeš či nebudeš toužit? My nemůžeme jinak, nemůžeme netoužit, neprahnout, nebažit – po dobru, po radosti, po lásce, po štěstí.

17 listopadu 2013

Kauza: Juvenilní justice

V průběhu minulých měsíců se přehnala mou emailovou poštou smršť. Záplava mailů, odkazů, videí, zpráv původních i převzatých, zdaleka i zblízka. Všechny varovaly před rostoucí hrozbou tzv. juvenilní justice. Justicí se povětšinou myslí systém výkonu spravedlnosti (tedy součinnost soudů, státních zástupců, policie a dalších orgánů), termín "juvenilní" má v této souvislosti zřejmě říci: zaměřená na mladistvé, na děti a mládež. Všechny zprávy tvrdily jediné: Něco tady funguje špatně, dějí se křivdy, převrací se právo, pošlapává spravedlnost! Desetitisíce dětí násilně odvlečených z rodin napříč Evropou, nucené adopce, opatrovnické soudy v rukou mafie, adopční průmysl. Státní instituce v roli těch, kdo záměrně ničí funkční rodiny? Co se to tady vlastně děje?

27 září 2013

Milujte se a množte se



V úvodu této své nedávno vydané knížky uvádím, že spisek je výsledkem mého vlastního hledání a tázání se, jak věci mají správně být. Neusiluji o vyčerpávající zpracování tématu sexuální etiky, nesnažím se zodpovědět všechny otázky a vyjádřit se úplně ke všemu. Není ani mou ambicí mluvit někomu do života a cokoli přikazovat ani doporučovat – čeho se však odvažuji, je naléhavá výzva, aby si každý dobře promyslel, čemu uvěřil a proč, a na jakém základě staví a plánuje svůj život, své manželství.

Téma knihy je vymezeno už samotným názvem brožury „Milujte se a množte se“. Tedy sex jako milování se a sex jako množení se. Mým cílem bylo zamyslet se především nad vztahem a souvislostmi těchto dvou souvisejících aspektů sexuálního života. Už od biblických časů bylo milování a plození vnímáno jako jeden jediný celek – o tom, co všechno to může znamenat, co z toho pro nás plyne a jak na to, o tom všem je nedávno vydaná útlá brožurka s názvem Milujte se a množte se. Tato drobná knížečka je díkem Stvořiteli, že nás stvořil jako muže a ženy. Je oslavou krásy a radosti, která je skrytá v lidské sexualitě, je oslavou manželství a rodičovství.

Nezakládám si na originalitě, naopak jsem vědomě usiloval vyhledat a připomenout, co k tématu napsali a jak o něm smýšleli jiní a jinde – proto je v textu tolik citátů. Téměř každý jednotlivý dílek této mozaiky, kterou před čtenáři postupně skládám, již dříve někdo někde zmínil – a mnozí tak učinili velmi výstižně a nad časově. Na řadě míst nechávám promlouvat autory samotné, mnohdy bez dalšího komentáře – a ponechávám na čtenářích, aby se případně sami zamýšleli nad dalšími souvislostmi a možnými důsledky a případně sami pátrali po dalších zdrojích. V tomto smyslu považuji brožuru za pracovní či studijní.

Mnohé z naznačených otázek možná čekají na hlubší a systematičtější zpracování. Mým úmyslem bylo především vrhnout míč zpět na hřiště, vrátit jej do hry, možná připomenout pozapomenutá pravidla hry, případně vykolíkovat terén tam, kde se nám hřiště propadá a potřebuje tak či onak vyspravit. Přispěje-li četba k tomu, že se čtenář zamyslí nad tím, čemu sám vlastně věří a proč, záměr bude naplněn a moje radost dovršena.
........

David Floryk: Milujte se a množte se

V roce 2013 vydalo občanské sdružení České studny

www.ceskestudny.cz

ISBN 978-80-905574-2-0
Brožura má 64 stran, stojí 70 Kč a lze ji objednat na adrese:
info@ceskestudny.cz.

O stejnojmenné výzvě, která provázela vydání knihy, se dočtete např. zde:
http://starejlisak.blogspot.cz/2013/09/milujte-se-mnozte-se.html 



15 září 2013

Cesta k volbám vyšlapaná justičním pučem?

Cesta k předčasným parlamentním volbám začala nenadálým kolapsem pravo-středové vládní koalice Petra Nečase, který byl donucen odstoupit jak pod tlakem své nezvládnuté osobní a rodinné krize, tak především pod tlakem řady ne zcela jednoznačných a průkazných obvinění z korupce a zneužívání úředních pravomocí. Považuji za velmi znepokojující, že ani po čtyřech měsících (!) není zcela jasné, zda vůbec a z čeho budou premiér a lidé z jeho okolí případně obviněni a zda vůbec někdy stanou před soudem.
Na jednu stranu připouštím, že výkonná moc musí stát pod přísnou veřejnou kontrolou (která se děje také skrze soudní moc a „orgány činné v trestním řízení“) a nemá mít své postavení za jakkoliv samozřejmé a neotřesitelné. Jestliže policie a státní žalobci mají právo kohokoliv z nás občanů kdykoliv volat k pořádku a odpovědnosti, pak totéž má a musí platit i pro politiky. Nicméně pomyšlení, že by u nás stačilo seskládat jakési ne zcela průkazné obvinění, udělat s ním v televizi „bu, bu, bu“ a přivodit tak pád legitimně ustavené vlády a v důsledku toho předčasné volby, mě velmi leká. Je nutné, aby nově zvolená sněmovna a posléze vláda důsledně dohlédli na vyšetření a osvětlení všech souvislostí onoho červnového zatýkání – a je třeba na tom trvat o to naléhavěji, že téma pomalu mizí ze stránek novin a nikoho už, zdá se, příliš nezajímá. Jde totiž poměrně o hodně: Kdo u nás vlastně vládne? Kdo nastavuje pravidla? A komu to slouží? 
Spor o „soudcokracii“ (jak se tomuto trendu občas říká) není vymyšlený, v mnoha zemích a v mnoha kauzách, a stále více i u nás, se stávají realitou pokusy vtáhnout justici (policii, žalobce i soudce) do politické hry s cílem učinit z ní dalšího hráče, dalšího zákonodárce. Co nelze uhrát na hřišti, co nelze vybojovat politicky, pokoušejí se někteří řešit oklikou – a žalují rozhodčímu, že gól soupeře neplatí, ať jej rovnou vyloučí. Ale pozor na to, jestliže se pravidla, byť nedokonalá, přestanou dodržovat úplně, kdo si může být jistý?   

17 srpna 2013

Být tichý je normální

Jeden z každých dvou či tří lidí, které znáte, je introvert. Pokud nejste introverty vy sami, určitě vás nějaký vychovává, řídí nebo s ním žijete,“ píše v úvodu své knihy Ticho Susan Cainová. Kniha s podtitulem Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit se okamžitě po vydání stala bestsellerem a v roce 2012 získala čtenářskou cenu GoodReads za literaturu faktu.

Cainová se zabývá introverzí skutečně na mnoha rovinách, spolu s mnohými neurobiology hledá její kořen v mozkových zauzleních, studuje ji u novorozeňat a sleduje ve statistikách. Její pátrání spolu s mnoha osobními zkušenostmi a zážitky činí knihu skutečně zajímavou. V mnoha výstižných postřezích ze života se nejspíš každý čtenář nějak pozná, ať již stojí na jakékoliv straně osobnostního spektra. Kromě pátrání po kořenech a zdrojích, proč jsme mnozí právě takoví, jací jsme, kniha nabízí i pohled na širší společenské, historické a etické souvislosti.

06 srpna 2013

Podle jakých not to dohrát?

„President Zeman není povinen hrát podle jejich not“, prohlásil bývalý tajemník presidenta Klause Ladislav Jakl v rozhovoru pro server Pravý břeh. Na adresu těch, kteří se najednou velmi diví, k čemu vedla přímá volba presidenta, kterou sami prosadili, prohlásil: „Je to zkrátka politický soupeř a podle toho se chová. Lze se s ním potýkat jen na hřišti, ne pořád žalovat rozhodčímu, že jeho gól neplatí.“
Myslím, že je to trefný postřeh. Řeči o Zemanově ústavním puči jsou jen hysterií, která má zakrýt neschopnost politiků účinně se presidentovi politicky postavit.
President bude mít tolik moci, kolik mu jí parlament přenechá – a to za naše politiky nevyřeší nikdo třetí, nikdo shůry, nikdo odjinud. Přesně jak píše v úvodníku letního Výběru z hroznů Roman Joch: Náš parlament má v rukou veškeré potřebné zbraně, aby presidenta přivedl k rozumu a usměrnil jej do ústavních mezí. Nechybí mu k tomu nástroje, nýbrž rozum, síla a odvaha.

22 července 2013

Čtyři velké omyly dneška

Velké je lepší než malé
Bůh i dnes používá lidi velké jako David, aby porazili síly velikosti Goliáše. Nemějte strach z velikých věcí, nelekejte se jich. Nemějte starost o konečný výsledek, mějte starost o svou věrnost. Je-li Bůh skutečně Bohem, pak malé věci s ním jsou lepší než velké bez něj.

Nové je lepší než staré
Čtěte staré knihy. Potřebujete moudrost věků, abyste s její pomocí porazili bláznovství dneška. A když už čtete současné knihy, nehrňte se do četby zelenáčů, ale sáhněte po autorech, za kterými stojí jejich vlastní život. Moudrost není z vysoké školy, ale ze života. Podaří-li se dobré změny, nebývá to díky novým idejím, spíše díky tomu, že se prosadí něco vyzkoušeného, co platilo vždycky.

Mít je lepší než být
Neexistuje žádná souvislost mezi naplněností života a množstvím vlastnictví. Neredukujte své vzdělávání a učení na osvojování si využitelných dovedností. Učte se, abyste byli a rozuměli, nejen abyste uměli. Být Božím dítětem je lepší, než získat celý svět.

Viditelné je lepší než neviditelné
Ty nejdůležitější věci nejsou očím viditelné. Bůh není vidět – a přitom je tou největší a nejskutečnější realitou. Budete-li strukturovat svůj život jen kolem toho, co je vidět, budete mimo kontakt se skutečnou realitou. Nenechejte se příliš určovat a ovládat tím, co je vnější. Věnujte pozornost tomu, co je uvnitř. Je lepší být slepý s neviditelným Bohem, než vidět vše, ale bez něj.

(podle Johna Pipera zpracoval –df, publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 10/2011)

14 července 2013

Dvanáct cest k poznání Boha podle Petera Kreefta

Ježíš definoval věčný život jako poznání Boha. Lze ale Boha vůbec poznat? A jaké cesty k němu mohou vést? Jak vlastně můžeme poznat Boha a spolu s ním i věčný život? 
Podle amerického filosofa a spisovatele Petera Kreefta lze takových cest nalézt nejméně dvanáct.

09 července 2013

Návrat politiky

„Možná máte pocit, že s politikou není něco v pořádku. Nemluvím ovšem k těm z vás, kteří jste takový dojem měli vždy a politiku považujete za špatnou, nezajímavou a nepotřebnou. Hluboce se mýlíte, samozřejmě, vždyť politika je nezbytná součást života společnosti, je důležitá a může a má být dobrá. Kdybych si myslel něco jiného, jistě bych o ní nenapsal tolik textů. Pokud jste ale přesvědčeni o důležitosti politiky, zajímá vás její kvalita, jen máte pocit, že se v poslední době nějak „pokazila", že je jiná a že se v ní a jejím prostřednictvím neřeší ty problémy, které jsou podstatné, že je stále obtížnější věřit nějaké straně, že opravdu udělá to, co slibuje, že jsou politici jaksi horší než dříve, že jde mnohem více o konkrétní ekonomické zájmy než o hledání řešení, jež je dobré pro společnost, že je v politice najednou nějak moc nevůle, byrokracie, korupce a nenávisti – pak vás zvu k četbě této knihy."
(Petr Fiala: Politika, jaká nemá být, CDK, Brno 2009)

07 července 2013

Privatizace loajality

"Ve společnostech, jejichž občané se těší větší svobodě volby než kdy dříve, se lidem čím dál tím víc příčí i těch nemnoho pout, která je dosud spojují. Takovým společnostem hrozí, že se jejich členové najednou ocitnou v sociální izolaci; budou se moci družit s kýmkoliv, nebudou však schopni vzít na sebe mravní závazky, které je sváží do skutečných občanských společenství."

(Francis Fukuyama: Velký rozvrat. Lidská přirozenost a rekonstrukce přirozeného řádu, Academia, Praha 2006)

03 července 2013

Barbaři nečekají za hranicemi

Zajímavým řízením osudu jsem nedávno dočetl knihu Ztráta ctnosti, kterou její autor, přední morální filosof 20. století Alasdair MacIntyre, sepsal již v polovině 80. let. Nepsal na objednávku této chvíle, přesto poslední řádky jeho knihy vystihují v mistrném paradoxu cosi jinak stěží vyslovitelného, co však nadmíru věrně dokresluje dny, jež právě prožíváme.

02 července 2013

Měsíčník KONZERVATIVNÍ LISTY má následovníka!

Nedávno spatřilo světlo světa první tištěné číslo periodika, které jsme se rozhodli pojmenovat VÝBĚR Z HROZNŮ. Proč právě takto?

Není naším vlastním postřehem, že hranice pěstování vinné révy bývala hranicí civilisace. Dnes to může platit sice spíše jen v symbolické rovině, ale odtud naše inspirace vínem plyne. Ostatně, jak praví Roger Scruton: „Co má lidstvo dělat, aby ho nestihla zkáza? Zpomalit. Mít rodinu. Číst knihy. A pít víno!“

01 července 2013

Otevřel mi oči

Clyde Samuel Kilby (1902 – 1986) byl v 70. letech profesorem anglické literatury na Wheaton College v Illinois (USA). Narazil jsem na internetu na vzpomínku na něj od jednoho z jeho dávných studentů.
Otevřel mi oči, abych viděl víc života, než jsem vůbec považoval za možné kdy vidět“, vzpomíná John Piper, dnes známý spisovatel a pastor. „Když mluvil o stromu, který viděl dnes ráno cestou do školy, divil jsem se zahanbeně, proč jsem sám tak slepý…“ Přestaňte hledat duševní zdraví v zrcadle psychoanalýzy, prosil tehdy profesor Kilby, raději se napájejte ze zdrojů, které Bůh ukryl ve stvoření. Kilby nebyl nikterak naivní. Věděl o hříchu. Věděl o nutnosti vykoupení. Ale on by byl řekl, že Kristus vykoupil nejen naše srdce, ale koupil nám také nové oči. Prosil nás, abychom přestali být slepí – abychom se dali pohnout k údivu skrytou slávou obyčejných věcí. Jednu svou nezapomenutelnou přednášku Kilby zakončil souborem deseti rozhodnutí pro uchování duševního zdraví.

17 června 2013

Předsudek a domněnka …


Učinil jsem před časem objev v pravdě noetický. Četli jsme doma Komenského Labyrint světa, převyprávěný soudobou češtinou, a možná proto, že jsem měl zrovna plnou hlavu jakési přednášky, na kterou jsem se chystal, zazářila mi jedna z notoricky známých scén novým světlem.
V oné příhodě, kdy Poutník na počátku své cesty potkává Všezvěda a Mámení a dostává od nich mámivé brýle, se skrývá víc, než se snad na první pohled může zdát. Posuďte sami:
Mámivé brýle, zkreslující vše, na co jejich nositel pohlédne, sestávají ze dvou materiálů. Obroučky jsou tvořeny Zvykem a barevná klamavá skla utváří Domněnka. Vše, co Poutník kolem sebe vidí, tedy prochází brýlemi a je určováno, ovlivňováno a (de)formováno předsudkem a domněnkou.

12 června 2013

Colsonův zákon

Peter Kreeft v knize How to Win a Culture War přináší pozoruhodný postřeh. V jiskrné zkratce je zachyceno celé drama současné krize. Kreeft popisuje „základní zákon všech kulturních válek v dějinách“, který platí a bude platit, dokud se lidská přirozenost nezmění ve své podstatě. „Říkám mu Colsonův zákon“, píše Kreeft, „neboť jsem se jej naučil od Chucka Colsona“. Charles Colson, publicista a vlivný komentátor, býval poradcem presidenta Nixona. Byl smeten aférou Watergate (1973), odseděl si za účast v ní několik let, prošel osobní konverzí ke Kristu, opustil politiku a celý zbytek života (zemřel v roce 2012) se věnoval především žurnalistice.
Colsonem popsaná zákonitost se dá nazvat i Zákonem čtyř C: Community, Chaos, Conscience, Cops (Pospolitost, Chaos, Svědomí, Policie). Nejlépe si jej zapamatujete vizuálně jako graf logických protikladů.

09 června 2013

Věda je bádání nad chybami


Greg Craven, americký středoškolský profesor, autor myšlenkově svižné knihy, která vyšla jako „průvodce inteligentního laika džunglí veřejné debaty o globálním oteplování“, ve své knize píše:

Jeden z mých studentů přišel s nejstručnější a nejvýstižnější definicí vědy, s jakou jsem se dosud setkal: „Věda je bádání nad chybami.“ Taková definice obsahuje celou povahu vědy: základ v empirickém pozorování, nejistotu a sebekritický, samo-opravný přístup. Přestože si myslíme, že ve vědě jde o to mít pravdu, skutečná praktická věda se z velké části zabývá tím, že pravdu nemá.

06 června 2013

Odkaz Margaret Thatcherové


Margaret Thatcherová byla předsedkyní britské konzervativní vlády v letech 1979 – 1990. V době nástupu k moci Británie pod vládou levice hospodářsky upadala pod břemeny vysokých daní, obrovské inflace a masivního zestátnění průmyslu. Konzervativci viděli řešení v proměně společnosti zaměstnanců a klientů státu ve společnost vlastníků a podnikatelů. „Thatcheristická“ kontrarevoluce znamenala rozsáhlou privatizaci a liberalizaci, omezení moci odborů a rozvoj „lidového kapitalismu“ podporou drobných akcionářů. (Tyto myšlenky byly velkou inspirací pro střední a východní Evropu po roce 1989, nakolik jsme se z nich však skutečně poučili?) Klíčovou byla především změna v myšlení, která přinesla všestrannou rehabilitaci svobodného podnikání a navrátila Západu sebevědomí a národní hrdost.
Thatcherová nebyla v tomto boji první ani jediná. Stala se však (podobně jako v téže době president Ronald Reagan ve Spojených státech) ztělesněním konzervativního étosu a začala jej velmi prakticky uvádět do života. A byla to právě Thatcherová, kdo po Reaganově boku nejhlasitěji ze všech evropských politiků poukazoval na zvrácenost komunismu. Právem je proto pokládána za jednoho vítězů studené války, jež vedla k zániku sovětského impéria.

05 června 2013

„Když budete špatně psát, budete v pokušení špatně myslet“

Právě tak to napsal v jednom svém fejetonu z počátku minulého století Gilbert K. Chesterton. Zabýval se tehdy reformou pravopisu, kterou kdosi navrhnul s tím, že by se psaná angličtina měla přizpůsobit tomu, jak lidé doopravdy mluví a jak vyslovují – tedy posunout psanou řeč směrem k jakémusi fonetickému přepisu.

03 června 2013

Hluboké kořeny

Když jsem byl malý, měli jsme starého souseda, který se jmenoval doktor Gibbs. Vypadal úplně jinak než všichni lékaři, co jsem kdy poznal. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl oblečenou džínovou kombinézu a na hlavě slamák se zeleným plastikovým kšiltem. Hodně se usmíval; byl to úsměv, jenž se hodil k jeho klobouku – starý, pokřivený a obnošený. Nikdy na nás nekřičel, že si hrajeme na jeho zahradě. Pamatuju si ho jako člověka, který byl mnohem milejší, než dané okolnosti vyžadovaly.
Když doktor Gibbs zrovna nezachraňoval životy, vysazoval stromy. Jeho dům totiž trůnil na čtyřhektarovém pozemku a jeho životním cílem bylo proměnit ho v les. Ten dobrý lékař měl pár zajímavých teorií ohledně pěstování rostlin. Pocházel ze zahradnické školy, jež se řídí heslem "škoda každé rány, která padne vedle". Nikdy své nově vysazené stromky nezaléval, což zcela odporovalo konvenční moudrosti. Jednou jsem se ho zeptal, proč. Řekl, že zalévání rostliny kazí, a pokud je zaléváte, každá následující generace stromů bude vždy o něco slabší. Takže se s nimi nesmíte mazlit a ty neduživé musíte co nejdřív odstranit.
Mluvil o tom, jak zalévání stromů vede k mělkým kořenům a jak stromy, které nikdo nezalévá, musí při hledání vláhy prorůstat svými kořeny hluboko do země. Pochopil jsem ho tak, že bychom si měli hlubokých kořenů vážit. Takže své stromky nikdy nezaléval. Zasadil doubek, a místo aby ho každé ráno zalil, praštil do něj srolovanými novinami. Plesk! Bouch! Prásk! Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl, že proto, aby mu strom začal věnovat pozornost.

30 května 2013

Dneska již víme, že se mnohé dalo včera udělat jinak...

„To, o čem víme, nám nemůže vážně uškodit,“ píše Nicholas Nassim Taleb ve svém bestselleru Černá labuť. Jak to? Nu, protože kdybychom věděli, co nás čeká a co se stane, připravili bychom se na to – a události by nikdy neproběhly tak, jak se to stalo.
„Černá labuť“ v autorově podání znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která děním zamíchá a způsobí, že věci najednou nejsou, jak bývaly, jak se očekávaly či předpovídaly. A právě takové události posunují svět kupředu. „Historie neplyne, nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“ My se však stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet či směrovat podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Připravujeme se na minulé války a to, co máme přede dveřmi, přehlížíme. Kdyby Američané věděli, že se chystá 11. září, nikdy by k němu nedošlo, nebo přinejmenším, neproběhlo by tak, jak se v realitě odehrálo. Byl by to prostě jiný příběh. Jak by se odehrál? To je právě to, co nikdy nebudeme vědět.
Co z toho všeho plyne? Napadá mne několik postřehů, jak ve vztahu k hodnocení minulosti, tak především ve vztahu k budoucnosti.

Minulost se nám odhaluje zkresleně
Události se nám odhalují zkresleně, varuje Taleb. Hodnotit minulost je zkrátka ošidné – protože ji  hodnotíme z hlediska toho, co dnes už víme, ale když ještě minulost byla budoucností, nevěděli jsme o ní vůbec nic. Vypuknutí Druhé světové války nám dnes může připadat jako logické vyústění tehdejších událostí. Ano, dnes nám to tak připadá, když hodnotíme globální události v jejich celku. Panu Chamberlainovi se to tak v září 1939 vůbec nejevilo. Dnes víme, že se šeredně mýlil…

Nezjednodušitelná složitost
Svět a život v něm je mnohem komplikovanější záležitostí, než jsme ochotni si připustit. Kdykoliv však skutečný svět nějak zjednodušíme, může to mít osudové následky, varuje Taleb, protože tím nutně pomíjíme jisté zdroje nejistoty a neurčitosti: „Svádí nás to k chybnému pochopení toho, jak je svět utkán. Můžete si kupříkladu myslet, že radikální islamismus a hodnoty, které vyznává, jsou vám v boji proti komunistické hrozbě spojencem, a tak mu pomáháte růst, dokud nepošle dvě letadla na Manhattan.“

Poučme se od krocana
Běžný americký krocan žije na farmě dva roky a jeho pán mu denně přináší vodu a zrní. Krocan by na základě svých minulých zkušeností mohl usoudit, že to tak bude i v budoucnu a že žádné nebezpečí mu od farmáře nehrozí. Pak se ale přiblíží Den díkuvzdání a krocan – proti všemu svému očekávání – končí v mrazícím boxu a posléze v troubě. Jak se to jen mohlo stát? Vždyť tomu nic nenasvědčovalo, vždyť všechno šlo tak krásně! Z pohledu řezníka ovšem šlo o jev naprosto očekávaný a nikterak překvapivý – vždyť to dělal všechno právě jen s tímto jediným cílem! Krocan zkrátka příliš spoléhal na minulá „data“ a nevzal v potaz, že je součástí jakéhosi „většího příběhu“.
Nenacházíme se my lidé častokrát v podobné krocaní situaci?

Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 

27 května 2013

Ať si Maďarsko žije svůj vlastní kapitalismus!

„Jsme svědky obnovování důležitosti státu“, varují komentátoři v souvislosti s nedávnou novelizací ústavy v Maďarsku, kterou prosadila pravicová vláda Viktora Orbána. Nu, asi mají pravdu. Otázka zní, zda-li je to špatně, zda-li je to problém. Orbán skutečně systematicky posiluje roli státu v ekonomice, ať již jde o zestátnění soukromých penzijních fondů (což je ovšem skutečně krajně pochybné řešení), snahu omezit vliv cizího kapitálu, především v bankovnictví. Naopak je patrné úsilí o podporu domácích podnikatelů úvěrováním nově zakládanou státní bankou.
Nu, konzervativci nikdy po leninsku neblouznili o odumírání státu, naopak dobře vědí, že stát je instituce přirozená, užitečná, ba nezastupitelná. Tam, kde je ho potřeba, má být silný. Tam, kam mu to nepřísluší, se plést nemá. A ten vzájemný poměr je jistě věcí legitimní diskuse. „Každá země si žije svůj vlastní kapitalismus,“ říká k tomu ministr hospodářství Mihály Varga, a já mu dávám zcela za pravdu. Je snad někdo proti?

Hrát na housle, zatímco Řím hoří?

Spisovatel C. S. Lewis se v jednom svém eseji zabývá otázkou, zda je legitimní a rozumné věnovat se studiu a bádání na universitě v situaci, kdy vypukla válka a „život našich přátel a osud Evropy je na vážkách“. Jde o přepis kázání, které pronesl v universitní kapli v Oxfordu na podzim 1939. Většiny posluchačů se tahle otázka zcela osobně týkala. Není to jako hrát na housle, zatímco Řím hoří? – ptali se.