Hrát na housle, zatímco Řím hoří?

Spisovatel C. S. Lewis se v jednom svém eseji zabývá otázkou, zda je legitimní a rozumné věnovat se studiu a bádání na universitě v situaci, kdy vypukla válka a „život našich přátel a osud Evropy je na vážkách“. Jde o přepis kázání, které pronesl v universitní kapli v Oxfordu na podzim 1939. Většiny posluchačů se tahle otázka zcela osobně týkala. Není to jako hrát na housle, zatímco Řím hoří? – ptali se.

Sám v takové situaci rozhodně nejsem, ani pokud jde o válku, ani pokud jde o universitu, přesto mne tato úvaha zaujala. Nebudeme schopni na takové otázky odpovědět, píše Lewis, dokud je nepoložíme vedle jistých jiných otázek, které si každý člověk musí položit i v době míru. Válka totiž, pokračuje Lewis, nevytváří žádnou novou situaci: prostě jen vyostřuje trvalou lidskou situaci, takže ji nemůžeme déle ignorovat. Lidský život je totiž vždycky žit na okraji propasti. Lidská kultura musela vždycky existovat ve stínu čehosi mnohem důležitějšího, než je sama. Kdyby lidé odkládali vědění, studium, krásu a umění, až budou bezpečni, hledání by nikdy nemohlo začít. Děláme chybu, když válku srovnáváme s „normálním životem“. Život nikdy nebyl úplně normální.

Dokonce i v dobách, které se zdají nejklidnější, nacházíme při bližším pohledu plno krizí, neklidu, těžkostí a mimořádných událostí. Patří k lidské povaze, že jsme se už dávno rozhodli nebrat ohled na tyto okolnosti – a je to tak správné. Lidé odjakživa chtějí dosáhnout vědění a krásy teď, nechtějí čekat na příhodnou chvíli, která by stejně nikdy nepřišla. Proto lidé navrhují matematické teorie v obležených městech, provádějí metafyzické důkazy v odsouzeneckých celách, žertují na popravišti, diskutují o poslední nové básni, zatímco postupují k hradbám, češou si vlasy v Thermopylách.

Válka či jiná soužení, která mohou proměnit náš život tak či onak v trosky, nám připomínají to, na co máme v „klidnějších“ dobách sklon zapomínat, ale co je pravdou i tenkrát. Že jsme smrtelní, že tento svět je konečný. Že skládat naději v lidskou kulturu je pošetilé. Že budovat nebe na zemi je iluzí. Doby soužení to celé obnaží: Náhle vidíme, v jakém druhu vesmíru jsme vlastně celou dobu žili.

A pokud jde o hraní na housle, zatímco Řím hoří? Skutečná Neronova tragedie nespočívala v tom, že hrál na housle, když bylo město v plamenech, ale v tom, že si hrál (zahrával) na pokraji pekla. My všichni jsme tvorové, stojící v každém okamžiku svého života na pokraji nebe nebo pekla – dokážeme-li se smysluplně vyrovnat s touto skutečností (jako jednotlivci, i jako celá pospolitost a naše kultura), dokážeme-li čelit tomuto faktu, pak dokážeme čelit čemukoliv.

„V normální době si to dokáže uvědomit jen moudrý člověk. Nyní, v době války, to vědí i ti nejhloupější z nás“, končí C. S. Lewis svou úvahu. Přeji nám všem, aby soužení nemuselo být cenou, kterou zaplatíme za své zmoudření.