„Jsme svědky obnovování
důležitosti státu“, varují komentátoři v souvislosti s nedávnou novelizací
ústavy v Maďarsku, kterou prosadila pravicová vláda Viktora Orbána. Nu, asi
mají pravdu. Otázka zní, zda-li je to špatně, zda-li je to problém. Orbán
skutečně systematicky posiluje roli státu v ekonomice, ať již jde o
zestátnění soukromých penzijních fondů (což je ovšem skutečně krajně pochybné
řešení), snahu omezit vliv cizího kapitálu, především v bankovnictví. Naopak
je patrné úsilí o podporu domácích podnikatelů úvěrováním nově zakládanou
státní bankou.
Nu, konzervativci nikdy po
leninsku neblouznili o odumírání státu, naopak dobře vědí, že stát je instituce
přirozená, užitečná, ba nezastupitelná. Tam, kde je ho potřeba, má být silný. Tam,
kam mu to nepřísluší, se plést nemá. A ten vzájemný poměr je jistě věcí
legitimní diskuse. „Každá země si žije svůj vlastní kapitalismus,“ říká
k tomu ministr hospodářství Mihály Varga, a já mu dávám zcela za pravdu.
Je snad někdo proti?
Orbánová opatření se nám
nemusejí líbit, ostatně, jistě se o ně ve volbách Maďaři utkají. Ale co je na
tom nelegitimního? Jak to, že keynesiánci z EU najednou kritizují státní
podporu národních investic? Obavy z posilování „národního státu“ mají najednou
ponejvíce ti, kteří jindy horují pro posilování pravomocí „evropských
institucí“, tedy státu „nadnárodního“ – není pes zakopán právě tady?
Prý je omezována role ústavního
soudu. Nejsou tyto obavy pokrytecké, vezmeme-li v úvahu, že ve třetině
členských států EU instituce ústavního soudu vůbec neexistuje? Maďaři navíc namítají,
že se role ústavního soudu pouze zpřesňuje, neb je mu přiznávána pravomoc
rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů. Rovněž
nelze přehlížet, že maďarský ústavní soud byl v minulosti extrémně
aktivistický a nynější nové regule jsou zkrátka reakcí, pokusem vychýlený stav
opět vyvážit.
Ostatně, není fascinace ústavním
soudnictvím jednou z moderních chorob, které zaslepují zdravý rozum? Spor o
„soudcokracii“ není vymyšlený, v mnoha zemích a v mnoha kauzách se
stávají realitou pokusy vtáhnout soudní moc do politické hry s cílem
učinit z ní dalšího hráče, dalšího zákonodárce. Není to něco, co bychom
neznali, vzpomeňme jen na pokus levicových senátorů pomstít se presidentu
Klausovi obviněním z velezrady před ústavním soudem. Sami žalobci tuto
motivaci přiznali, že totiž chtěli dosáhnout něčeho, na co jim scházela
politická síla: My víme, že to neprojde, ale ať prý soud sám vymezí hřiště, ať exemplárně
rozhodne, ať stanoví precedent pro příště…
Úpravy maďarské ústavy prý znamenají
ohrožení svobody slova – to už je opravdu silná káva. „Právo na svobodu slova
nesmí být uplatňováno se záměrem porušování důstojnosti národního, etnického,
rasového a náboženského společenství,“ má nově stát v konstituci. Znamená
to snad zavedení cenzury? Nu, řekl bych, že spíš takový text připouští, že jsou
jisté hodnoty, které mají být chráněny. Nebo má být svoboda slova opravdu
„bezbřehá“? Jistě, neměla by být omezována pouhou vůlí, natož politickou zvůlí,
nýbrž má být regulována právem, hájena zákonem. Nebo máte zato, že skutečně
existuje jakési „právo“ říkat či psát úplně cokoliv? Odpovědí si sám nejsem
zcela jist (to když se liberální rozum sváří s konzervativním srdcem) a
proto bych uvítal, kdyby se o tom slušně diskutovalo, a nemávalo hesly. Nechci
Maďarům stranit, možná je toto ustanovení skutečně nešťastné – ale: víme to?
Jsme si jisti? Nebo jen hledáme klacek na neoblíbeného politika?
Zdá se, že spíše než
v objetí moci, se maďarská ústava ocitá v zajetí emocí. Debata nad
její novelizací totiž otevírá řadu otázek, na které sama Evropa nemá jedinou a
jasnou odpověď...
Žádné komentáře:
Okomentovat