„To, o čem víme, nám nemůže vážně uškodit,“
píše Nicholas Nassim Taleb ve svém bestselleru Černá labuť.
Jak to? Nu, protože kdybychom věděli, co nás čeká a co se stane, připravili
bychom se na to – a události by nikdy neproběhly tak, jak se to stalo.
„Černá labuť“ v autorově podání znamená
nepředvídanou a neočekávanou událost, která děním zamíchá a způsobí, že věci
najednou nejsou, jak bývaly, jak se očekávaly či předpovídaly. A právě takové
události posunují svět kupředu. „Historie neplyne,
nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“ My
se však stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet či směrovat
podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své
vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat
to mnohé, co nevíme. Připravujeme se na minulé války a to, co máme přede
dveřmi, přehlížíme. Kdyby Američané věděli, že se chystá 11. září, nikdy by k
němu nedošlo, nebo přinejmenším, neproběhlo by tak, jak se v realitě odehrálo.
Byl by to prostě jiný příběh. Jak by se odehrál? To je právě to, co nikdy
nebudeme vědět.
Co z toho všeho plyne? Napadá mne několik
postřehů, jak ve vztahu k hodnocení minulosti, tak především ve vztahu k
budoucnosti.
Minulost se nám odhaluje zkresleně
Události se nám odhalují zkresleně, varuje
Taleb. Hodnotit minulost je zkrátka ošidné – protože ji hodnotíme z hlediska toho, co dnes už víme, ale
když ještě minulost byla budoucností, nevěděli jsme o ní vůbec nic. Vypuknutí Druhé
světové války nám dnes může připadat jako logické vyústění tehdejších událostí.
Ano, dnes nám to tak připadá, když hodnotíme globální
události v jejich celku. Panu Chamberlainovi se to tak v září 1939 vůbec nejevilo.
Dnes víme, že se šeredně mýlil…
Nezjednodušitelná složitost
Svět a život v něm je mnohem
komplikovanější záležitostí, než jsme ochotni si připustit. Kdykoliv však
skutečný svět nějak zjednodušíme, může to mít osudové následky, varuje Taleb,
protože tím nutně pomíjíme jisté zdroje nejistoty a neurčitosti: „Svádí
nás to k chybnému pochopení toho, jak je svět utkán. Můžete si kupříkladu
myslet, že radikální islamismus a hodnoty, které vyznává, jsou vám v boji proti
komunistické hrozbě spojencem, a tak mu pomáháte růst, dokud nepošle dvě
letadla na Manhattan.“
Poučme se od krocana
Běžný americký krocan žije na farmě dva
roky a jeho pán mu denně přináší vodu a zrní. Krocan by na základě svých
minulých zkušeností mohl usoudit, že to tak bude i v budoucnu a že žádné
nebezpečí mu od farmáře nehrozí. Pak se ale přiblíží Den díkuvzdání a krocan –
proti všemu svému očekávání – končí v mrazícím boxu a posléze v troubě. Jak se
to jen mohlo stát? Vždyť tomu nic nenasvědčovalo, vždyť všechno šlo tak krásně!
Z pohledu řezníka ovšem šlo o jev naprosto očekávaný a nikterak překvapivý
– vždyť to dělal všechno právě jen s tímto jediným cílem! Krocan zkrátka příliš
spoléhal na minulá „data“ a nevzal v potaz, že je součástí jakéhosi „většího příběhu“.
Nenacházíme se my lidé častokrát v podobné
krocaní situaci?
Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH
Žádné komentáře:
Okomentovat