„Žádná revoluce si nemůže
dovolit, aby to vypadalo, že je založená jen na sobectví a hedonismu,“ píše
slovenský politik Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajú. „Revoluce musí vypadat altruisticky. Musí ve své
filosofii nabízet jakousi osobitou ‚lásku k bližnímu‘. A skutečně: Součástí
globální sexuální revoluce, jejíž přívalová vlna unáší náš svět, je také soucit
– a to soucit falešný. Soucit založený na nesprávné hierarchii hodnot.“
A tak se stalo, že náš
svět je náhle plný soucitu: Bolševici měli soucit s dělnickou třídou a
proletariátem – dnes máme soucit s velrybami, s opuštěnými zvířaty, se
svobodnými matkami… S homosexuály, kteří to nemají lehké, s nenarozenými dětmi,
které nikdo nechce a tak je radši ani neporodíme. S opuštěnými starými lidmi –
jejichž život už nemá hodnotu, není hoden žití, a tak jim nabízíme euthanasii.
Ne že by tito všichni
nebyli hodni soucitu – ale falešnost tohoto soucitu se ukáže právě těmi
řešeními, která soucítící navrhují. „Soucit je věc zrádná,“ varuje Palko,
„zvláště pokud za něj soucítící nemusí platit účet. Soucit (podobně jako
zdvořilost) se totiž v určitém zlomovém bodě rozchází s pravdou. V tomto bodě
je třeba si položit otázku, zda chceme být skutečně zdvořilí a soucitní, nebo
zda se jen neobáváme, že budeme považováni za nezdvořilé – nebo zda nejsme jen
pohodlní a zbabělí.“