07 dubna 2015

Jak jsme se dostali až sem aneb stručné dějiny antinatalitního hnutí



„Žádná revoluce si nemůže dovolit, aby to vypadalo, že je založená jen na sobectví a hedonismu,“ píše slovenský politik Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajú. „Revoluce musí vypadat altruisticky. Musí ve své filosofii nabízet jakousi osobitou ‚lásku k bližnímu‘. A skutečně: Součástí globální sexuální revoluce, jejíž přívalová vlna unáší náš svět, je také soucit – a to soucit falešný. Soucit založený na nesprávné hierarchii hodnot.“
A tak se stalo, že náš svět je náhle plný soucitu: Bolševici měli soucit s dělnickou třídou a proletariátem – dnes máme soucit s velrybami, s opuštěnými zvířaty, se svobodnými matkami… S homosexuály, kteří to nemají lehké, s nenarozenými dětmi, které nikdo nechce a tak je radši ani neporodíme. S opuštěnými starými lidmi – jejichž život už nemá hodnotu, není hoden žití, a tak jim nabízíme euthanasii.
Ne že by tito všichni nebyli hodni soucitu – ale falešnost tohoto soucitu se ukáže právě těmi řešeními, která soucítící navrhují. „Soucit je věc zrádná,“ varuje Palko, „zvláště pokud za něj soucítící nemusí platit účet. Soucit (podobně jako zdvořilost) se totiž v určitém zlomovém bodě rozchází s pravdou. V tomto bodě je třeba si položit otázku, zda chceme být skutečně zdvořilí a soucitní, nebo zda se jen neobáváme, že budeme považováni za nezdvořilé – nebo zda nejsme jen pohodlní a zbabělí.“