Otevřel mi oči

Clyde Samuel Kilby (1902 – 1986) byl v 70. letech profesorem anglické literatury na Wheaton College v Illinois (USA). Narazil jsem na internetu na vzpomínku na něj od jednoho z jeho dávných studentů.

„Otevřel mi oči, abych viděl víc života, než jsem vůbec považoval za možné kdy vidět“, vzpomíná John Piper, dnes známý spisovatel a pastor. „Když mluvil o stromu, který viděl dnes ráno cestou do školy, divil jsem se zahanbeně, proč jsem sám tak slepý…“ Přestaňte hledat duševní zdraví v zrcadle psychoanalýzy, prosil tehdy profesor Kilby, raději se napájejte ze zdrojů, které Bůh ukryl ve stvoření. Kilby nebyl nikterak naivní. Věděl o hříchu. Věděl o nutnosti vykoupení. Ale on by byl řekl, že Kristus vykoupil nejen naše srdce, ale koupil nám také nové oči. Prosil nás, abychom přestali být slepí – abychom se dali pohnout k údivu skrytou slávou obyčejných věcí. Jednu svou nezapomenutelnou přednášku Kilby zakončil souborem deseti rozhodnutí pro uchování duševního zdraví.

1. Nejméně jednou za den se podívám na oblohu.

Učiním tak s vědomím, že s celou planetou cestuji prostorem, obklopen podivuhodnými a nádhernými věcmi nade mnou a okolo mne.

2. Trvám na předpokladu, že vesmír řídí živoucí inteligence.

Ta, jak říká Aristoteles, vyžaduje začátek, střed a konec. Odmítám proto dnes obvyklou domněnku o bezduchých evolučních změnách, ke kterým nelze nic přidat ani ubrat. Toto vědomí mne chrání před cynismem, který vyjádřil před svou smrtí Bertrand Russell: „Kolem je tma, a když umřu, bude tma i uvnitř. Neexistuje žádná krása, žádná velikost. Jen trivialita na chvíli, a pak nic.“

3. Bráním se pocitu, že život je pouhé nekonečné plahočení bez cíle.

Každý den je jedinečná událost. Může být naplněný, budu-li chtít, spoustou cenných příležitostí. Ano, potíže a bolesti života jsou zcela reálným trápením, ale stejně tak to mohou být příčky na žebříku k morální a duchovní dospělosti.

4. Nedovolím zredukovat svůj život v tenkou rovnou úsečku.

Nechci upřednostňovat abstrakci před skutečným životem. Život není jen černobílý s pravými úhly.

5. Někdy je potřeba prostě zapomenout na sebe a dělat dál svou práci.

Proto nebudu snižovat svou vlastní jedinečnost tím, že bych záviděl ostatním. Nevrtám se sám v sobě, abych objevil, do jaké psychologické či sociální kategorie bych mohl či měl patřit.

6. Otevřu oči a uši.

Jednou za den se zahledím na strom, květinu, mrak, nebo nějakého člověka – a to ne, abych se ptal, kdo a co a proč jsou, ale jen se radoval z toho, že jsou. Prostě jim dovolím jen tak obyčejně být a nechám jim jejich vlastní tajemství „božské, magické, děsivé a extatické“ existence.

7. Čas od času se rozpomenu, jak svěží a udivený pohled na svět jsem měl v dětství.

Pokusím se alespoň na chvíli, být „dítětem čistého bezmračného pohledu a snících očí plných údivu“.

8. Dám na dobrou radu a pravidelně se budu obracet k tak podnětným věcem, jako je dobrá literatura a dobrá hudba.

A budu přitom spolu s C. S. Lewisem dávat přednost starým knihám a nadčasové hudbě.

9. Nedovolím ďábelskému náporu tohoto věku vysát veškerou mou energii.

Raději se soustředím na jedinečnost každé chvíle. Budu se snažit žít v každé chvíli dobře právě proto, že jediný čas, který mám, je právě teď.

10. Sázím celý svůj život na to, že tento svět není beze smyslu.

Není hloupý, že není uveden do provozu šíleným stvořitelem a poté opuštěn, ale i dnes, právě dnes, má být a bude přidán nějaký mistrný tah štětcem na veliké kosmické plátno bytí. V příhodný čas tomu všemu jistě porozumím, s radostí z toho mistrovského díla velkého architekta, který si sám říká Alfa i Omega.

(Podle www.desiringgod.org zpracoval – df, publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH)