Barbaři nečekají za hranicemi

Zajímavým řízením osudu jsem nedávno dočetl knihu Ztráta ctnosti, kterou její autor, přední morální filosof 20. století Alasdair MacIntyre, sepsal již v polovině 80. let. Nepsal na objednávku této chvíle, přesto poslední řádky jeho knihy vystihují v mistrném paradoxu cosi jinak stěží vyslovitelného, co však nadmíru věrně dokresluje dny, jež právě prožíváme.

“Je vždy nebezpečné vytvářet přiliš úzké paralely mezi dvěma historickými epochami; a jedna z nejošidnějších paralel tohoto druhu je ta, jíž vytváříme mezi Evropou a Severní Amerikou naší doby a epochou, v níž římské císařství upadalo do věku temna. Jistá podobnost tu však přesto existuje. Ke klíčovému zvratu v této dávné historii došlo ve chvíli, kdy se lidé dobré vůle vzdali úkolu podporovat římské imperium a přestali ztotožňovat udržení civilizovaného chování a morálního společenství s jeho zachováním. Místo toho se pustili – často ne s plným vědomím toho, co dělají – do vytváření nových forem společenství, v němž by jak morálka, tak civilizace mohly přežít nadcházející věk barbarství a temna. I my se již po nějakou dobu nalézáme v tomto kritickém bodě. V této fázi je důležité, aby byly vytvářeny místní formy společenství, v nichž by se po dobu nového věku temna, který již nastává, uchovala civilizace i intelektuální a mravní život. A jestliže dokázala (civilizace) přežít hrůzy minulého věku temna, není naše naděje zcela marná. Tentokrát však barbaři nečekají za hranicemi: již nám po nějaký čas vládnou. A skutečnost, že si toho nejsme vědomi, činí naši situaci kritickou.”