„Jeden z každých dvou či tří lidí, které znáte, je introvert. Pokud nejste introverty vy sami, určitě vás nějaký vychovává, řídí nebo s ním žijete,“ píše v úvodu své knihy Ticho Susan Cainová. Kniha s podtitulem Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit se okamžitě po vydání stala bestsellerem a v roce 2012 získala čtenářskou cenu GoodReads za literaturu faktu.
Cainová
se zabývá introverzí skutečně na mnoha rovinách, spolu
s mnohými neurobiology hledá její kořen v mozkových
zauzleních, studuje ji u novorozeňat a sleduje ve statistikách.
Její pátrání spolu s mnoha osobními zkušenostmi a zážitky
činí knihu skutečně zajímavou. V mnoha výstižných
postřezích ze života se nejspíš každý čtenář nějak pozná,
ať již stojí na jakékoliv straně osobnostního spektra. Kromě
pátrání po kořenech a zdrojích, proč jsme mnozí právě
takoví, jací jsme, kniha nabízí i pohled na širší společenské,
historické a etické souvislosti.
Svět ovládl ideál extraverze
Naše
životy jsou utvářeny naší osobností, pohlavím i rasou.
Nejvýraznějším aspektem osobnosti – „severem a jihem
temperamentu – je místo, kde se nacházíme na stupnici introvert
– extrovert. Právě to ovlivňuje náš výběr přátel, úspěch
v kariéře, způsob konverzace, řešení sporů i projevy lásky.
Kultura,
která nás obklopuje (autorka píše především o Spojených
státech, ale dodává, že velmi podobné poměry platí i pro
většinu Západního světa), však dává prostor jen pozoruhodně
úzké škále osobnostních stylů. Panuje totiž vžité
přesvědčení, že být skvělý znamená být odvážný a být
šťastný znamená být společenský. Moderní kulturu zkrátka
ovládl ideál extraverze, který ovlivňuje – a v mnohém
deformuje – ty z nás, kterým je tento styl vlastní, ale i ty,
kterým vlastní není. Stala se z něj všudypřítomná víra, že
ideální já je společenské, průrazné, je „součástí týmu“,
cítí se dobře v centru pozornosti.
Je
naše současná kultura a její „ideál extraverze“ v souladu s
přirozeným řádem věcí, nebo jde o sociálně determinovaný
jev? Právě těmito otázkami se zabývá Susan Cainová ve své
knize.
Společenskost je
volitelná
Rádi
tvrdíme, že si ceníme individuality, ale příliš často je to
jen jeden typ, jeden styl individuality – ten společenský,
hlasitý, průbojný, extrovertní. S introverty se nepočítá,
alespoň ne ve společenském, veřejném životě; doma ať si
dělají co chtějí, ale mezi lidmi, chtějí-li uspět, musejí se
„přizpůsobit“.
Slovo
introvert není synonymem pro misantropa či poustevníka. Introverti
mohou být takoví, ale většina z nich takovými rozhodně
není. Temperament vytváří jakési základní prostředí,
atmosféru, či naladění – ale jak v tom prostředí budete
fungovat, jak jej „zabydlíte“, co z něj uděláte, to už je na
vás. Zlým, zkaženým či nepříjemným člověkem lze přece být
s jakýmkoliv temperamentem. Ostatně, stará moudrost praví, že
charakter je právě to, jak naložíte se svým temperamentem. Láska
je základ, společenskost je dobrovolná, zní jedno ze závěrečných
– a myslím, že velmi osvobozujících - poselství knihy.
Od
charakteru k osobnosti
Pro
čtenáře může být překvapivé, že toto upřednostňování
extraverze tady nebylo vždy, naopak jde o výrazně novodobý
fenomén, který se začal rodit na počátku 20. století spolu s
nástupem generace Dale Carnegieho a dalších „obchodníků s
úspěchem“, kteří nesmazatelně vtiskli Americe pocit, že
úspěšný může být jen ten, kdo „se umí prodat“. „Amerika
se proměnila z kultury charakteru na kulturu osobnosti
- a otevřela tak Pandořinu skřínku osobní úzkosti, ze které
jsme se nikdy zcela nevzpamatovali“, píše Cainová.
V
pozadí této kulturní evoluce stál prudký vzestup průmyslové
Ameriky, během něhož se společnost proměnila ze zemědělské
společnosti malých domků v dobře fungující soukolí měst,
poháněných „businessem“. Poznenáhla lidé zjistili, že už
nepracují se sousedy, ale s cizími lidmi. „Občané se proměnili
v zaměstnance“, jak píše Cainová, a ti byli chtě - nechtě
nuceni čelit otázce, jak udělat dojem na lidi, vůči kterým
nemají žádná občanská, sousedská či rodinná pouta.
V
kultuře charakteru byl ideálem člověk seriózní, disciplinovaný
a čestný. Nepočítalo se ani tak to, jaký vyvolával na
veřejnosti dojem, ale spíš to, jak se choval v soukromí. Byla
oceňována vnitřní síla, čestnost a dobré skutky, které jste
dělali, když se nikdo nedíval. Tehdy bylo možné stát se
impozantní osobností, i když jste byli tiší, rezervovaní a
důstojní. Abraham Lincoln byl uctíván jako člověk, který
„neurážel svou nadřazeností“. Slovo osobnost (angl.
Personality) v angličtině 18. století neexistovalo a myšlenka, že
někdo „má dobrou osobnost“, se začala šířit až ve století
dvacátém.
Jak
udělat dojem a působit na lidi
Není
divu, že v takové situaci se knihy Carnegieho a spol. o
sebeprosazení, svépomoci a osobním rozvoji staly stejně
populárními příručkami o tom, jak uspět v životě, jako byly o
generaci dříve zdrojem životních poučení náboženské spisy
jako Bunyanova Poutníkova cesta. Postupně a nepozorovaně se
tak posouval důraz z vnitřních předností na vnější šarm -
„na to, abychom věděli, co říkat a jak to říkat“. „Stvořit
osobnost v sobě nese moc“, radil jeden z mnoha dobových
podnikatelských bestsellerů.
Středem
pozornosti se během 1. třetiny dvacátého století stávali
baviči, herci, a vůbec nejrůznější „osobnosti“, které se
tak či onak „prosadili“, úspěch a obdiv začala sklízet
témata, která by o nějakých 50 let dříve, kdy ještě vládla
kultura charakteru, byla považována za nepatřičná. Tato kulturní
proměna zasáhla postupně celou společnost, prostoupila vztahy
mezi pohlavími a ovlivnila podobu společenských styků. Staletí
utvářená a kultivovaná hodnota společenské etikety a
formálnosti se začala hroutit. Společnost se rychle shodla, že
tiché chování je nepřijatelné a ideálem pro dívky i chlapce se
stala společenskost. Pod tímto tlakem rodiče ochotně posílali
své děti do škol ve stále nižším věku, přičemž hlavním
očekávaným výsledkem měla být právě socializace.
Co
tomu říká váš psychoanalytik?
Ne
všichni do tohoto nového modelu zapadli bez problémů. Ten, kdo
nebyl ochoten či schopen dost rychle se vpravit do stylu té
sociální role, kterou společnost od něj očekávala, kdo byl
odměřenější, stydlivější, nedostatečnější, než žádala
norma, snadno mohl být onálepkován nově objeveným komplexem,
který se stal ve 20. letech populárním – komplexem méněcennosti.
„Myšlenka zabalit svou sociální úzkost do úhledného balíčku
psychologického komplexu oslovila spoustu Američanů. Komplex
méněcennosti se stal univerzálním vysvětlením problémů v
mnoha oblastech – od lásky, přes rodičovství až po kariéru“.
Dějiny
spotřeby léků jsou důkazem, jak mnoho lidí se pod nesplnitelným
tlakem společenských očekávání duševně hroutilo, poznamenává
Cainová. Na úzkost začalo být pohlíženo novou optikou jako na
přirozený produkt společnosti, kde o úspěch a místo na slunci
se muselo tvrdě bojovat a v tomto boji každý musel hrát svou
novou „společenskou“ roli, chtěl-li uspět.
Může to být i
jinak
Na
úsvitu kultury osobnosti byli lidé tlačeni k tomu, aby rozvíjeli
extrovertní osobnost z „upřímně sobeckých důvodů“, prostě
jako roli, jako způsob, jak uspět v soutěživé společnosti.
Dnešní svět je rafinovanější, tlak kultury míří hlouběji –
dnes máme sklon se domnívat, že stát se extrovertnějším
člověkem nás učiní nejen úspěšnějšími, ale současně i
lepšími lidmi. Ideál se ještě více vychýlil - nejen, že
úspěšný člověk takto jedná, případně takto umí jednat;
úspěšný člověk je takový...
Dnes
nám připadá jako samozřejmé, že postavení, příjem a sebeúcta
závisí více než na čemkoliv jiném na schopnosti splnit
požadavky kultury osobnosti. Tlak na to, abychom se uměli prosadit,
byli zábavní, se vyostřuje. Je dobré vědět, že tomu tak nebylo
vždy - a že tomu tedy tak být asi nutně nemusí.
Budete-li dost
jemní, zatřesete světem
Biblický
Mojžíš, muž, který otřásl Egyptem, určitě nebyl upovídaným
člověkem, jedním z těch, co by na Harvard Business School
organizovali školní výlety a pořádali řečnické soutěže.
Podle dnešních standardů byl výrazně plachý – a navíc
koktal. „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří
byli na zemi“, hodnotí jej kniha Numeri. Takového by Dale
Carnegie asi nepochválil.
Nebyla
to úspěšná sebeprezentace, co umožnilo Mojžíšovi uspět a
naplnit své poslání. Naopak, přiznal a neskrýval své deficity,
jednal, jak mu bylo blízké – a to ostatní přenechal parťákovi.
Mojžíšův extrovertní bratr Áron se stal veřejnou tváří celé
egyptské operace. V doprovodu Árona vyvedl Mojžíš Židy z
Egypta, čtyřicet let se o ně staral a přinesl z hory Sinaj
Desatero přikázání. To vše dokázal „s využitím sil, které
bývají běžně spojovány s introverzí: osamoceně vyšplhal na
horu, aby zde hledal moudrost, a pečlivě zapsal na kamenné desky
vše, co se tam dozvěděl“. Příběhy knihy Exodus napovídají,
že „introverze je jako jing vůči jangu extroverze,
že médium není vždy totožné se sdělením a že lidé šli za
Mojžíšem, protože jeho slova byla uvážlivá, nikoliv proto, že
by je uměl dobře prodat“.
Dalším
příkladem introverta, který pohnul světem, je pro Cainovou
Máhatma Gándhí. Pomyslíte-li dnes na Gándhího a jeho životní
osudy, pravděpodobně jej budete považovat za hluboce pasivního
muže. „A na Západě je pasivita přečin,“ jak formuluje
Cainová jedno z postmoderních přikázání. Ale s Ghándím
to není tak jednoduché. Je zajímavé, že on sám pojem „pasivní
rezistence“ odmítal, protože si ho spojoval se slabostí. Raději
dával přednost slovu satjágraha, které sám vytvořil a
které znamená „nepoddajnost při hledání pravdy“. Gándhího
pasivita nebyla slabostí, představovala zaměření na konečný
cíl, při které odmítal rozptylovat energii na zbytečné šarvátky
vyskytující se cestou. Zdrženlivost byla jednou z jeho největších
předností. A zrodila se z jeho plachosti. „Vytvořil jsem si
přirozený návyk držet své myšlenky na uzdě. Zřídkakdy mi
uteklo z jazyka či pera slovo nepodložené myšlenkou. Zkušenost
mě naučila, že ticho je součástí duchovní disciplíny
stoupence pravdy. Setkáváme se s tolika lidmi, kteří se nemohou
dočkat, aby se dostali ke slovu. Všechno to mluvení však může
být stěží považováno za prospěšné. Ve většině případů
jde o plýtvání časem. Má plachost ve skutečnosti představuje
krunýř a štít. Umožnila mi růst. Pomohla mi při rozlišování
pravdy.“
Jak tedy máme
žít?
Žádné
převratné rady nečekejte. Ať jste kdo jste, mějte na mysli, že
to, jak se něco jeví, není celá skutečnost, radí Cainová.
Poznejte důkladně sami sebe, právě v poctivém nahlédnutí
svých slabin se skrývá podstata „řešení“. S mnohým se
musíme smířit, v něčem se přizpůsobit, mnohé lze
ovlivnit disciplínou a cvikem. Zkuste přijít na to, jakým
způsobem je vám dáno být světu přínosem, a postarejte se o to,
abyste jím byli. A pamatujte, láska je povinná, společenskost je
volitelná.
„Z
mýtů a pohádek víme, že na tomto světě existuje spousta
různých druhů energie. Jedno dítě obdrží světelný meč, jiné
moudrost čaroděje. Trik spočívá v tom, abychom nehromadili
všechny ty různé druhy energie, které máme k dispozici, ale
dobře využívali toho typu, jenž nám byl dán do vínku.
Introverti dostávají klíče ode neveřejných zahrad plných
bohatství. Mít takový klíč je totéž, jako když Alenka padá
dolů do králičí díry. Ona si nevybrala, že se vydá do říše
divů, přesto ze své cesty učinila dobrodružství.“
*
* *
Introverti
jsou lidé, kteří raději poslouchají než mluví, raději čtou
než chodí na večírky. Rádi tvoří, ale nenávidí
self-promotion, a raději pracují sami než brainstormují v týmu.
Přestože bývají dnešní kulturou nálepkováni jako ti „tiší“,
co se neumí prosadit. Společnost, která neustále mluví, libuje
si v hlasitosti a rychlosti a obdivuje vše instantní, má
sklon tichou introverzí dokonce pohrdat. Introverti jsou však
častokrát nositeli výjimečných talentů a schopností, které
mohou nabídnout světu, a měli by tedy být podporováni a vítáni.
Základní hodnota dnešní podnikatelské kultury, tedy týmová
spolupráce, může být dokonce překážkou inovace, když přehlíží
sílu tichých myslitelů. Ve skutečnosti svět introvertním
osobnostem za řadu přínosů naší kultuře: od Van Goghových
slunečnic po vynález osobního počítače. Ostatně, zpomalit,
zmlknout a zaposlouchat se neuškodí ani halasným bouřlivákům.
*
* *
Susan
Cainová: Ticho. Síla introvertů ve světě, který nikdy
nepřestává mluvit; 346 stran, překlad Petr Miklica,
Nakladatelství Jan Melvil, Praha 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat