Margaret
Thatcherová byla předsedkyní britské konzervativní vlády v letech 1979 – 1990.
V době nástupu k moci Británie pod vládou levice hospodářsky upadala
pod břemeny vysokých daní, obrovské inflace a masivního zestátnění průmyslu.
Konzervativci viděli řešení v proměně společnosti zaměstnanců a klientů státu
ve společnost vlastníků a podnikatelů. „Thatcheristická“ kontrarevoluce
znamenala rozsáhlou privatizaci a liberalizaci, omezení moci odborů a rozvoj
„lidového kapitalismu“ podporou drobných akcionářů. (Tyto myšlenky byly velkou
inspirací pro střední a východní Evropu po roce 1989, nakolik jsme se
z nich však skutečně poučili?) Klíčovou byla především změna
v myšlení, která přinesla všestrannou rehabilitaci svobodného podnikání a
navrátila Západu sebevědomí a národní hrdost.
Thatcherová
nebyla v tomto boji první ani jediná. Stala se však (podobně jako
v téže době president Ronald Reagan ve Spojených státech) ztělesněním
konzervativního étosu a začala jej velmi prakticky uvádět do života. A byla to
právě Thatcherová, kdo po Reaganově boku nejhlasitěji ze všech evropských
politiků poukazoval na zvrácenost komunismu. Právem je proto pokládána za
jednoho vítězů studené války, jež vedla k zániku sovětského impéria.
Thatcherovsko–reaganovská kontrarevoluce však zůstala nedotažena. Zatímco klasické „rudé“ levici šlo především o zestátnění ekonomiky a míru přerozdělování a hlavní boje se vedly především v hospodářské a daňové sféře, dnes se bojiště přesunuje spíše do morálně - kulturní oblasti, do sféry školství, rodinné a sociální politiky. Hlavním hybatelem levice se totiž stává hodnotově liberální a relativistická „nová“ či „kulturní“ levice. Ta svůj důraz na „osvobození člověka“ dotáhla až k osvobozování od společenských konvencí, tradiční morálky a náboženství. V jistém smyslu je tato ideologie větším nepřítelem, než klasická levice, která "pouze" dusila tržní ekonomiku. V tomto zápase nevystačíme jen s rétorikou o svobodě a volném trhu, boj se odehrává hlouběji, jde vpravdě o „antropologickou revoluci“, neboť se bojuje o pravdu o člověku, o podstatě, smyslu a cíli jeho žití. Kdo pozvedne prapor Západu tváří v tvář tomuto nepříteli? Kde jsou Thatcherové a Reaganové těchto pozdních časů?
Spor o Evropu
Thatcherová
patřila ke generaci, která zažila Druhou světovou válku i německé nálety na
Londýn. To formovalo její pozdější názory na evropské sjednocování a stálo za
určitou nedůvěrou vůči Německu, zejména po jeho sjednocení počátkem 90. let.
Její politika vůči Evropským společenstvím (pozdější EU) byla stále kritičtější
a vyvrcholila výzvou, aby Británie Unii opustila. Pro středoevropany je tato
část jejího odkazu dodnes neprozkoumaná. Vždyť kdo z těch, co hltali slova
presidenta Reagana o sovětské "Říši zla", mohl tehdy porozumět
debatám v Západní Evropě? Zatímco střet s komunismem měl pro nás jasné kontury,
sofistikované debaty o vnitřních strukturách, suverenitách a kompetencích Unie
nám unikaly. A mnohým unikají dodnes…
Navenek
se premiérčina snaha mohla jevit rozporuplně: Ta, která doma bojovala proti
rozpínavosti státu, se ve vztahu k Evropě snažila identitu a suverenitu
národního státu naopak posílit! Ale paradox je jen zdánlivý, premiérčino úsilí
bylo konzistentní: Vždyť levicové, socialistické a etatistické ideje, které
byly doma vyhozeny dveřmi, se do Británie vracely oklikou bruselským oknem!
Přesto,
že bývala kritikem velmi hlasitým, ve sporu o Evropu nebyla úspěšná a její
varování začínají ožívat až nyní. Proč? Neměla tenkrát spojence, neb lidí
podobně jasnozřivých bylo v Evropě nemnoho. A pak, zdá se, že ji zde zradila
vlastnost, která bývala její devizou a často se jí vyplácela, tedy schopnost
vyhrotit spor a držet jej, neuhýbat, nenabízet alternativu, nespokojovat se s
málem, nepřistupovat na kompromis.
Síla,
vytrvalost a důslednost, která z ní udělala "železnou lady", byla
současně i její slabinou, která ji občas připravovala o spojence, z protivníků
dělala skutečné nepřátele a činila z ní nesmiřitelného politika, s nímž není
radno pouštět se do diskuse. Ač měla intelektuální schopnosti i politickou
sílu, nestala se Thatcherová lídrem euroskeptických sil, které by přinášely
skutečnou alternativu. A byla to právě tato její síla, co bylo příčinou i
jejího politického pádu. „Nedostal“ ji žádný skandál, korupce či nevěra, úřad
premiérky nakonec opustila až po rebelii vlastních ministrů a poslanců, pro
které byla zřejmě příliš nesmiřitelná. Byla politikem, který rád mívá poslední
slovo. Takové slovo ale už občas zaznívá do hluchých uší ...
Návrat domů
V
souvislosti s jejím životem i politikou se často hovoří o “protestantské
etice”. A zřejmě zcela právem. Ve veřejném projevování své víry byla
Thatcherová zdrženlivá, dávala však jasně najevo, že křesťanská víra i hodnoty
z ní odvozené považuje za zásadní pro život svůj i celé země. Ctnosti jako
píle, osobní iniciativa, víra, odvaha, odpovědnost a střízlivost vskutku
výstižně charakterizují její osobnost. V nejlepším slova smyslu “metodistická”
formace, která se vtiskla do celého jejího životního příběhu, byla ovocem
rodiny, v níž Margaret vyrůstala. Její otec, nebohatý obchodníček v městečku
Grantham, býval laickým kazatelem metodistického sboru. K metodistickému společenství
Thatcherová tíhla po celý život. Mnozí současníci dosvědčují, že Bible v jejím
životě skutečně hrála roli, ač ji necitovala nijak hojně.
K Písmu
ukazoval i průběh posledního rozloučení v katedrále sv. Pavla v centru Londýna,
pro které sama už před lety s pečlivostí sobě vlastní vybrala biblické texty a
písně. Nad rakví tak zněl zpěv žalmů i stará puritánská píseň z pera Johna
Bunyana, byl čten varovný text z listu Efezským o duchovní zbroji, i nadějeplná
Ježíšova slova o příbytcích připravovaných v Otcově domě.
"Maggie,
vrať se!", stálo na některých transparentech v davu před chrámem. Avšak
Maggie již odešla cestou všeho živého, cestou bez návratu. Pokud však odešla
tam, kam už dříve odevzdala své srdce, vrátila se domů. Pokračovat v jejím boji
a dokončit to, co zbývá, už bude na nás ...
Publikováno v časopise ŽIVOT
VÍRY
Žádné komentáře:
Okomentovat