Sociální sítě jako útěk před sebou samými?

„Tyto krátkodobé, na dopaminu založené zpětné vazby, které jsme sami vytvořili, ničí to, jak společnost funguje. Naše životy organizujeme podle pocitů, které zakoušíme skrze krátkodobé odměny - signály, srdíčka, „lajky“, palce nahoru - a spojujeme to se skutečnou hodnotou a s pravdou. Ale místo toho je to jen falešná křehká popularita. A to vás zanechává ještě prázdnější a nenaplněnější, než jste předtím byli.“

Těmito slovy Chamath Palihapitiya, jeden ze zakladatelů facebooku, uvedl ve svém nedávném projevu na Stanfordově universitě své varování před tím, jak jeho „minulý zaměstnavatel“ (myšlen FB, s nímž se rozešel) „podmínil naše špatné chování, otrávil naše občanské životy, vymyl naše mozky a sabotoval naše vztahy.“

Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě

Zásadním textem podzimního vydání „papírových“ KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, kterým stojí zato se prokousat, je práce historika Jana Cholínského, mapující vítězství neomarxistické kulturní revoluce na Západě. „Podstatou kulturní revoluce“, shrnuje Cholínský, byl „útok na anticko-křesťanské základy západní kultury – především na filosoficko-antropologické chápání člověka potažmo na instituce manželství, rodiny, rodičovství, výchovy a vzdělávání, na hodnoty založené na rovnováze individuální svobody a odpovědnosti člověka. „Kulturní revoluce“ destabilizující kulturu jako civilizační základ vzešla z paralelního i symbiotického působení dvou západních sociálních sil – radikálně levicové politické ideologie a politizujícího destruktivního „antiumění“, podporovaných zvenčí ještě sovětskou vlivovou agenturou.“ 

Text naleznete na webu KONZERVATIVNÍCH LISTŮ ve dvou částech zde a zde. Je to neradostné čtení, ale má-li být případná kontrarevoluce úspěšná (a my v KONZERVATIVNÍCH LISTECH pro to děláme, co můžeme) nelze důkladné poznání protivníkovy strategie podcenit.  

Vítkovice jako místo pro život

Čest našim vojákům, rozum politikům!

Po Praze se prý objevují samolepky, které se vysmívají památce 3 českých vojáků, kteří padli v Afganistánu při útoku sebevražedného atentátníka a haní je jako obyčejné žoldáky.

Je potřeba jasně říci, že oběti našich vojáků si vážíme a vzdáváme jim hold. Není samozřejmostí v dnešním světě sloužit své vlasti s nasazením života, plnit rozkazy bez kecání a stát věrně ve službě, kde je potřeba, být ochoten dostát svým slibům, byť i ke své škodě. Je na místě vděčnost za každého, kdo je toho schopen a k tomu ochoten.

To nic nemění na tom, že je zcela legitimní debatovat o smyslu a perspektivách naší vojenské přítomnosti na Blízkém Východě. Pro připomenutí: Spojenečtí vojáci (včetně příslušníků Armády České republiky), kteří v rámci International Security Assistance Force (ISAF) slouží v Afganistánu od prosince 2001, tam vstoupili v rámci alianční reakce na islamistické útoky 11. září a stalo se tak se souhlasem Rady bezpečnosti OSN.

Po 17 letech je zcela na místě zamýšlet se, proč a jak jsou vlastně vedeny vojenské operace, s jakými výsledky a jakými perspektivami. Tyto otázky však mají být adresovány politikům, spíše než vojákům.

Jakou roli Západní vojáci v Afganistánu (a jinde na Blízkém Východě) po těch letech ještě hrají? Kdo a jak rozdává karty v této hře? Jsou rozdány tak, aby bylo vůbec možno vyhrát? A chceme to vůbec? Ano, klaďme si tyto otázky.  A zejména chtějme odpovědi od těch, kdo jsou za to zodpovědni.   

Proto: Čest našim vojákům, rozum našim politikům! 

(Publikováno jako součást editorialu v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 7-8/2018)