"Dnešní rodina je velmi heterogenní
kategorií, její struktura se stále dynamicky proměňuje. Rodina je základní
sociální jednotka společnosti a přirozené prostředí pro rozvoj jejích členů a
členek. Konstitutivním znakem je partnerství alespoň dvou osob spojených
biologickou či sociální vazbou s jednogeneračním nebo vícegeneračním
aspektem. Zásadním kritériem rodiny je vzájemná péče a hospodaření. Podoba
soužití osob je rozhodnutím členů rodin, nelze preferovat konkrétní vybraný
model rodiny nebo určovat formy soužití."
Takto se pokouší
definovat rodinu nová koncepce rodinné politiky, která se z popudu paní
ministryně Marksové rodí na Ministerstvu práce a sociálních věcí od letošního
jara.
Po úvodu následují návrhy více než dvou desítek různých praktických opatření: Řada z nich se zdá smysluplných, řada hodných kritiky, u mnoha schází hlubší vyhodnocení dopadů či zamyšlení nad mimoresortním kontextem, některá z nich byla v mezičase dokonce už zavedena. Rozebírat jednotlivé návrhy není úkolem tohoto textu, chceme se zde zamyslet nad jejich filosofií.
Po úvodu následují návrhy více než dvou desítek různých praktických opatření: Řada z nich se zdá smysluplných, řada hodných kritiky, u mnoha schází hlubší vyhodnocení dopadů či zamyšlení nad mimoresortním kontextem, některá z nich byla v mezičase dokonce už zavedena. Rozebírat jednotlivé návrhy není úkolem tohoto textu, chceme se zde zamyslet nad jejich filosofií.
Největší nevoli
a překvapení vzbudil právě onen koncepční úvod, pokoušející se formulovat novou
vizi rodinné politiky. Ano, jde o materiál výchozí, pracovní, a jistě se během
těch několika měsíců, co nad ním debatují týmy odborníků, v lecčems
proměnil, snad i k lepšímu.
Myslím však, že
již tyto pracovní teze v mnohém odhalují smýšlení svých tvůrců, a bude proto
vhodné zamyslet se nad tím, jak oni formulují svá východiska. Vezmeme-li totiž výchozí teze nové
koncepce vážně, pak to
znamená, že za rodinu má být napříště považována v podstatě jakákoliv nejméně
dvoučlenná skupina osob, které spolu bydlí. Je takové vymezení rodiny
dostatečné? Je opravdu výsledkem společenského konsensu? Skutečně si právě
takhle představujeme ideál, k němuž chceme jako společnost spět a vést k němu
své děti?
Nalézt odpovídající definici rodiny je jistě obtížné, jak
přiznává i Národní zpráva o rodině (2004),
která předcházela schválení dosud platné vládní prorodinné koncepce. Přesto
však se tvůrci tehdy pokoušeli definici hledat, a to definici, založenou na pojmenování
klíčových společensky relevantních funkcí rodiny. Právě ohled na ty oblasti, v
nichž rodina poskytuje společnosti nenahraditelné (nebo jen těžko a nákladně
nahraditelné služby a hodnoty), má být totiž určujícím pro vymezení rodiny vůči
jiným formám lidského soužití - a být také základem pro rodinnou politiku státu.
Podle této Zprávy o rodině,
a podobně také např. podle Národní
koncepce rodinné politiky (schválené vládou ČR v říjnu 2005), je
rodinou v nejširším pojetí taková forma soužití, která obsahuje minimálně
dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby
mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Čili zjednodušeně: rodinu
tvoří rodiče s dětmi.
Proč
a na základě jakých dat se ministerstvo domnívá, že taková definice rodiny již
není relevantní? A na základě jakého mandátu je přepracovávána platná vládní
koncepce? A proč se tak děje v ústraní, bez řádné veřejné rozpravy? Proč jejímu
zadání nepředcházelo žádné vyhodnocení koncepce minulé, ani žádná zpráva o
aktuálním stavu české rodiny, jako tomu bylo v roce 2004?
Ano, v současnosti lze napříč celým západním světem pozorovat
snahy o co nejširší vymezení rodiny tak, aby pokrývala jakoukoli formu soužití
bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli
institucionální vazbě. Je však takové vymezení dostatečné? Abychom mohli
odpovědět, musíme nejprve uvažovat o tom, jaké jsou ony nenahraditelné či jen
obtížně nahraditelné funkce, které společnosti „umí“ dodat právě jen funkční a
zdravá rodina.
Proč
podporovat právě rodinu?
Tou hlavní rolí rodiny je nepochybně role biologicko-reprodukční. Zkrátka, zajištění reprodukce obyvatelstva
a generační výměny je - a i do budoucna bude - neseno především rodinou. Je-li
tedy přirozená reprodukce stále závislá na existenci rodinného soužití, je
logické, aby právě tato funkce rodiny byla v centru pozornosti rodinné
politiky.
Neméně společensky významná a pro zdravý vývoj budoucí generace
klíčová je výchovná a socializační
funkce rodiny,
tedy příprava dítěte na život ve společnosti. I přes různost v chápání povahy
této role a vhodnosti a míry případné socializace dětí mimo domov panuje
dnes ve světě základní shoda, že sféra výchovy je primární věcí rodiny – a že
její plná náhrada jinou institucionální formou s sebou nese vždy riziko
ohrožení zdravého rozvoje dítěte. Jinými slovy, zdravá fungující rodina je
stále nejlepší zárukou výchovy zdravých a na život připravených dětí. Jakékoliv
jiné řešení je rizikovější, obtížněji realizovatelné a také nákladnější.
Právě tyto základní funkce rodiny ve vztahu ke společnosti jsou
pro její přiměřenou definici klíčové. A potvrzuje to i literatura. Tak
např. podle dnes již klasické učebnice Sociální
politika Vojtěcha Krebbse je za rodinu nejčastěji považován „soubor
společně bydlících a hospodařících manželů nebo partnerů s dítětem nebo
dětmi nebo jednoho rodiče s dítětem nebo dětmi“. Tedy opět: rodina jsou především rodiče (či rodič)
spolu se svými dětmi!
Stát
totiž má podporovat rodinu nikoliv z jakéhosi staromilství, či kvůli
ideologii, ale má tak činit zcela pragmaticky právě proto, že společnost a stát
naléhavě potřebují „výsledek“, produkt, ovoce života zdravých fungujících rodin
– a tím jsou zdravé a dobře vychované děti! Stále ještě si je totiž stát neumí
opatřit jinak, a nebo jen za cenu vyšších nákladů a dalších rizik a
společenských deformací.
Východiska
rodinné politiky
Rodinná politika pak má být podporou rodiny nikoliv „na úkor“ někoho
jiného, nikoliv preferováním určitého typu lidského soužití před jinými, nýbrž má
být kompenzací a spravedlivějším oceněním všeho toho „neocenitelného“, co lidé
žijící v rodině dobrovolně investují do rodiny a do svých dětí, a potažmo
i do budoucnosti těch, kteří z těch či oněch důvodů děti
nevychovávají.
Výchova dětí je totiž investicí, nikoliv kratochvílí, a to
investicí do budoucnosti celé společnosti! Rodiče nevychovávají děti pro sebe a
pro svou zábavu, vychovávají v nich budoucí aktivní občany, řádné členy společnosti,
příští daňové poplatníky.
Zatímco tedy sociální politika a její opatření se vztahují
primárně k podpoře konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální
nouze, rodinná politika by měla být komplexním systém podpory, směřující
k posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené funkce a dále je
rozvíjet. Jinými slovy, dlouhodobým
cílem rodinné politiky je institucionální podpora vzniku a fungování zdravé
funkční rodiny.
V situaci, kdy rozhodnutí mít či nemít děti je často
považováno za soukromou věc rodičů, kterou společnost (ani stát a jeho
politika) nikterak neovlivňuje ani neupřednostňuje, je rodina, vychovávající
děti, strukturálně znevýhodňována oproti jiným formám soužití. Je-li ve
společnosti veškeré jednání státu vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a
rodina je chápána jako pouhá skupina jednotlivců, nedochází tím zároveň
k její diskriminaci? Což nemá i tato dlouhodobě nepříznivá situace rodin za
následek pokračující pokles porodnosti?
V takové
situaci by veřejný, celospolečenský zájem na podpoře a obnově rodiny jako
místa, kde se předává a formuje nový život pro celou společnost, měl být přirozeným
podnětem pro tvorbu přiměřené rodinné politiky. Ta by se měla pokusit
formulovat taková opatření, která by upevnila místo rodiny ve společnosti a
poskytla rodinám kompenzaci nákladů na výkon jejich funkcí, resp. „ocenění“
tohoto výkonu. Obávám se, že tato optika v nové ministerské koncepci zcela
schází.
Jistě, stát se nepochybně snaží pomáhat, ale s jakým
hlavním motivem, jakou prioritou? Má tolik skloňované "slaďování rolí"
znamenat, že rodičům s dětmi se např. co nejvíce přizpůsobí trh práce?
Nebo spíš jde o to, aby rodina a děti nebyly jednotlivcům na překážku v jejich
profesní seberealizaci, v jejich kariéře?
Mějme
odvahu formulovat ideál
Nelze přehlížet ani sociologicky prokázanou skutečnost, že s
ohledem na stabilitu partnerského svazku všechny své klíčové socializační,
ekonomické a regenerační funkce nejlépe plní rodina založená na manželství. Poctivá
koncepce rodinné politiky by měla nechat tento argument jasně zaznít. Stát jistě
musí respektovat i jiné formy soužití, musí lidem umožnit svobodně se rozhodnout,
jak chtějí žít. Stát by však měl mít odvahu dát ve své rodinné politice jasně
najevo, jaká forma uspořádání partnerských vztahů je – s ohledem na
naplňování oněch klíčových rolí! – empiricky nejosvědčenější a tedy
nejvhodnější.
Nikdo nikomu přece nebrání, aby za „svou rodinu“ považoval
kohokoliv, koho nechá žít pod svou střechou, nicméně z hlediska státní
rodinné politiky nechť je rodina definována právě z hlediska svých
nezastupitelných rolí, přinášejících užitek celé společnosti.
Mějme odvahu formulovat ideál, přesto, že jeho následování je
nesnadné a mnozí v zápase o něj selhávají. Říci, že určité uspořádání
mezilidských vztahů je z hlediska prospěchu dětí zkrátka vhodnější, není
diskriminací, nebere nikomu svobodu zařídit se podle svého - pak za svá
rozhodnutí a jejich důsledky nést zodpovědnost.
Dovolím si závěrem parafrázovat C. S. Lewise, který v eseji
o kněžství v církvi (1948) vůbec nepopíral fakt, že mnohý muž může být
velmi špatným manželem. „Věci však nepomůžeme“, varuje Lewis, „pokusíme-li se
vyměnit či zrušit role.“ Ano, muž může být špatným tanečníkem. Napravit to však
lze jen tím, že bude pilněji navštěvovat taneční hodiny; nikoliv tím, že na tanečním
parketu začneme od nynějška ignorovat rozdíl pohlaví a zacházet se všemi
tanečníky jako s bezpohlavními bytostmi. „To by snad bylo neobyčejně rozumné,
civilizované a osvícené, jenže pak už by to zase nebyla rodina…“
V Ostravě 20.9.2016
David Floryk, Ostrava pro život, z.s.
Žádné komentáře:
Okomentovat