David Floryk / Ateismus není tak racionální, jak si mnozí myslí

Mnoho ateistů se považuje za intelektuálně nadané jedince, kteří vedou lidstvo na cestu rozumu. Vědecké údaje však ukazují opak, jak píše Dr. Will Gervais, profesor sociální psychologie na Brunelově Universitě v Londýně.

Jste jako člověk příslušníkem velmi zvláštního druhu. Ze všech lidských výstředností může být sklon k náboženství rysem nejvýraznějším. Stavíme mrakodrapy? To je toho, ptáci stavějí ozdobná dekorativní hnízda a mají mozek velikosti mandlí. Žijeme ve skutečně velkých společnostech? Skvělé, mravenci také, a jejich mozek je ještě drobnější. Můžeme dělat matematické úlohy? Super, ale to dokážou i slizové plísně, a ty nemají mozek vůbec!

Náboženství: typicky lidské

Většina lidí, kteří kdy žili, věřila a věří v nějakého boha; jsou si svými bohy tak jisti jako svým dechem. Přitom ale ani jeden mimolidský organismus o existenci boha nikdy neuvažoval. Pomyslete: Pokud víme, každá jednotlivá cítící a myslící bytost ve vesmíru, která kdy věřila v boha, je členem našeho podivného malého druhu a téměř každý člen našeho druhu v nějakého boha věří. Pro vědce, kteří se zajímají o evoluci a lidskou přirozenost, je náboženství hádankou, kterou je třeba vyřešit, ale stejně tak je hádankou i ateismus.

Termín „ateismus“ má svůj původ ve starověkém Řecku a platil pro širokou škálu jevů včetně nedostatku oddanosti římským božstvům a nedostatku víry v nadpřirozené síly. „Nevěra“ pochází spíše z křesťanských tradic a označuje absenci víry v Boha a/nebo absenci víry v nadpřirozené síly a posmrtný život.

Pokud je víra v boha(y) skutečně vyvinutou lidskou univerzálií, určujícím rysem celého našeho druhu, jak to, že miliony nebo možná miliardy lidí dnes v žádné nevěří? Jak a proč může v jinak většinově náboženském druhu existovat nevěra v bohy?

Hádanka víry – nebo spíš ateismu?

Na základě výzkumů se zdá, že náboženství přichází přirozeně jako jakýsi kognitivní vedlejší produkt lidského vývoje. Sada specifických mentálních adaptací pomohla našim předkům vyřešit opakující se problémy a tyto adaptace se vzájemně ovlivňují takovým způsobem, že náboženství se ukazují jako prostě vhodná odpověď, přirozeně „pasující“ na to, jak přemýšlíme, na to, jaký je svět. Jsme „rození věřící“, jak zní název jednoho nedávného knižního bestseleru. K víře nás předurčuje spousta kognitivních rysů, náboženství nám „pasuje“ tak intuitivně a přirozeně, že naopak ateismus je vzácnou výjimkou a musí vyžadovat kognitivní úsilí, aby se udržel.

Pěkně to shrnuje Pascal Boyer, francouzsko-americký antropolog a evoluční psycholog, v časopise Nature Human Behaviour: „Nějaká forma náboženského myšlení se zdá být pro naše kognitivní systémy cestou nejmenšího odporu. Naproti tomu nevěra je obecně výsledkem záměrné a usilovné práce proti našim přirozeným kognitivním dispozicím – což je stěží ta nejjednodušší ideologie, kterou lze propagovat.“

Tato představa, že náboženství povstává jaksi přirozeně, se ukázala ve vědě jako vlivná, přilákala celou řadu studií a také získala překvapivou podporu ze strany roztleskávačů Nového ateismu (možná proto, že se zdá formulovat jejich vlastní racionalitu a chytrost jako klíčovou složku ateismu).

Ateismus: racionální nebo iracionální?

Vyžaduje ateismus kognitivní úsilí? Veřejně známí ateisté předpokládají, že inteligence, racionalita a vědeckost (vše neseno namáhavou kognitivní snahou) jsou hlavním zdrojem jejich vlastního ateismu. Klasickým příkladem může být Richard Dawkins, který vděčí za svůj ateismus časné četbě Darwina a jehož veřejná rétorika se snaží používat vědu jako klín, aby vyhnala lidem víru z hlavy.

Již citovaný dr. Gervais v této souvislosti připomíná studii, v níž se s Arou Norenzayanem kolem roku 2009 snažili vědecky otestovat myšlenku, že ateismus je podložen usilovnou kognitivní reflexí. V počáteční studii nalezli korelaci, kdy lidé, kteří jsou schopni lépe reflektovat své předtuchy, uváděli, že jsou méně věřící. Spoustu dalších experimentů ukazovala, že lidé, kteří byli nuceni myslet racionálněji, měli také tendenci hlásit nižší úroveň religiozity. Studie měla být publikována v časopise Science, novinky přitahovaly pozornost a byly široce chváleny skupinou New Atheist. Byl zde zdánlivě pevný důkaz, který potvrdil jejich ústřední tvrzení, že ateismus je celý o racionalitě!

Děj ale zhoustl. Přísné následné studie nebyly opakovaně schopny přinést podobné výsledky jako počáteční experimenty. Nezbývalo než uznat, že původní experimenty byly chybné a výsledky nebyly nic víc, než falešně pozitivní. Kromě experimentálních selhání při replikaci se korelace mezi racionálním myšlením a ateismem ukázala jako slabá a napříč kulturami nestálá.

Na velkém a celonárodně reprezentativním vzorku studijní tým zjistil, že mezi lidmi, silně vystavenými vlivu náboženství v dětském věku, ani usilovná kognitivní reflexe vůbec nepředpovídá ateismus. Dynamiku, kterou noví ateisté předkládají, tedy že děti, připoutané od mala k církvi, využijí-li vědu a racionalitu, osvobodí se z okovů víry, nebylo možno v průzkumu potvrdit. Závěr? Existuje jen málo vědeckých důvodů věřit, že racionalita a věda jsou těmi klíčovými příčinami příklonu k ateismu. 

Ateismus jako vzpoura proti přirozenosti?

V průběhu vývoje jsme byli obdařeni myslí schopnou představovat si nadpřirozeno a skrze procesy kulturní evoluce jsme vyvinuli složité struktury přesvědčení a norem, které pomohly pohánět náš druh do stále větších výšek, tvrdí dnes evoluční psychologové. Veškeré verze náboženství jsou založeny na velmi podobných tichých předpokladech a k představě nadpřirozených činitelů stačí normální lidská mysl zpracovávající informace tím nejpřirozenějším způsobem. Tento postřeh je o to cennější, že mnozí z autorů výzkumu, např. také dr. Gervais, jsou sami ateisté.

Náboženství se tedy z jejich pohledu jeví jako adaptace, přizpůsobení se světu, jaký je, jak funguje. Zdá se, určitá forma náboženského myšlení je pro naše kognitivní systémy „cestou nejmenšího odporu“. Naproti tomu nevěra je obecně výsledkem záměrné a usilovné práce proti našim přirozeným kognitivním dispozicím. Není tedy ateismus vzpourou proti přirozenosti?