Dítě jako investice na stáří?
Možná kdysi, řeknete si, před průmyslovou revolucí, kdy ještě neexistovaly
státní důchody, mohly být děti považovány za pojistku pro hmotné zajištění
rodičů ve stáří. Ale kdepak dnes, kdy sociální zabezpečení od kolébky do hrobu
převzal moderní sociální stát se svým důchodovým pojištěním!
Avšak pozor, nemylte se! Právě (ne)fungování našeho moderního důchodového systému ukazuje souvislost s dětmi více než výmluvně.
Důchodový systém u nás totiž stále (před rokem
1989 i po něm) funguje na tzv. průběžném principu.
V rámci polistopadových reforem počátkem 90.
let bylo uzákoněno tzv. pojistné, to je však – stejně jako daně – odváděno do
státního rozpočtu, z něhož jsou také veškeré důchody hrazeny. Pojistné se také
platí dle výše mzdy, nikoliv dle rizikovosti či výše budoucího důchodu,
pojistný princip je tedy potlačen a jde spíše o pouhou daň.
Jak tedy náš důchodový systém funguje?
Nejprve jak nefunguje: Systém důchodového
pojištění skončil letos po prvním čtvrtletí v deficitu téměř 10,6 miliardy
korun. To neznamená, že stát nemá na výplatu důchodů, ale že vybrané pojistné
je nepokryje a musí se použít jiné zdroje financování. Schodek je o miliardu
vyšší než před rokem a zhruba o 6,5 miliardy vyšší než před dvěma roky, tedy v
covidových letech. Příjmy z pojistného sice každý rok rostou, výdaje ale rostou
rychleji, a to kvůli stárnutí populace, vyšším novým penzím, zákonným
valorizacím i nesystémovému „přidávání“…
A jak by fungovat mohl? Aby průběžný systém
fungoval, musí každá rodina zaplatit důchody svým rodičům (jsou-li v důchodovém
věku a důchod pobírají) a vychovat dvě děti jako náhradu místo sebe, aby
zajistila důchody také v budoucnu pro sebe. Protože ale ne každý má a může mít
děti, a ne každý žije v rodině, měly by místo těch, co děti nemají, jiné rodiny
vychovat alespoň tři nebo čtyři děti. Tyto děti totiž budou následně financovat
důchody i pro tyto „cizí“ bezdětné. A protože všichni máme solidárně nárok na
důchod, měli bychom se také solidárně podělit nejen o zaplacení důchodů pro
současné důchodce, ale i o náklady na výchovu těch dětí, které budou – až
dospějí – financovat důchody také nám (až zestárneme). Ejhle, jednoduchá
definice rodinné politiky v kostce!
Říká se dnes, že na důchod si má každý našetřit
sám a na stát nespoléhat. Jenže tato dobrá rada naráží na problém nerovnosti
příležitostí. Rodiny s dětmi a bezdětní na tom totiž nejsou stejně! Rodiny,
které investují do vlastních dětí (a tedy do nové generace, jež bude zajišťovat
budoucí důchody svým současníkům), mívají velmi omezené, pokud vůbec nějaké,
prostředky pro další úspory na stáří. Uvědomuje si někdo ze zodpovědných
politiků, že jsou to právě rodiny s dětmi, které se takto dostávají do
největšího tlaku? Vždyť strategie „vychovat děti“ a „naspořit na stáří“ jsou v našich
poměrech téměř neslučitelné.
Nejnověji je spása systému spatřována ve
zvyšování důchodového věku – tedy, ať chceme nebo ne – ve zkrácení doby, kdy si
důchod užijete. Je to ovšem strategie krátkozraká, problémy zdánlivě řeší, ale
nové přidělává. Jaký má smysl prodlužovat důchodový věk, není-li ekonomika
schopna vytvářet dostatek pracovních míst pro seniory na jedné straně a zároveň
pro mladé absolventy? V důsledku čehož senioři zabírají místo mladým v práci,
ale zato chybějí tam, kde by jich bylo nanejvýš potřeba: u vnoučat! Stát
blábolí o „slučitelnosti práce a rodiny“, ale místo aby všestranně motivoval a
podporoval fungující vícegenerační rodinu, tak drží prarodiče v práci málem do
70 a místo nich nabízí mladým matkám jesle… Kde jenom udělali soudruzi chybu?
Žádné komentáře:
Okomentovat