Úprk rozumu

"Politická korektnost je k smíchu a nemá u nás šanci," začíná český novinář Martin Weiss svůj úvod ke knize Anthony Brownea Úprk rozumu. "Tak mi to alespoň dlouho připadalo..." Zdá se však, že realita vyvedla z omylu nejen pana Weisse. O tom, jak k tomu mohlo dojít a kam to může vést, pojednává útlá kniha s podtitulem Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii.

Vydalo ji nakladatelství Dokořán v edici PNK, tedy v rámci "politicky nekorektní knihovničky", kde se zařadila po bok neméně kontroverzních publikací jako je esej Nigela Lawsona „Vraťme se k rozumu“ o ideologickém alarmismu kolem globálního oteplování (moje recenze zde) nebo spis prezidentova poradce Petra Hájka o manipulativní roli médií Smrt ve středu.
"Když prezident Harvardovy univerzity Larry Summers jemně naznačil, že příčinou rozdílných výsledků ve špičkové vědě by mohly být vrozené rozdíly mezi schopnostmi mužů a žen, čekaly ho stávky, veřejné odsouzení a výzvy k rezignaci od lidí, kteří nepředložili jediný důkaz, že se mýlil," uvádí Browne jeden z ne tak dávných příkladů "veřejné debaty", který proběhl i našimi médii.

Co se to stalo?
Politická korektnost je systém přesvědčení a myšlenkových šablon, který pronikl do mnoha aspektů moderního života, drží veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a za jakých podmínek lze vůbec mluvit, jaká politika vlády je přijatelná a jaká ne. Celé bloky témat se tak uzavřely veřejné diskusi - nelze o nich vůbec veřejně mluvit, přinejmenším ne jinak, než dovoluje oficiální "politicky korektní" kánon.

Co se to stalo se Západem, že je tohle možné? Veřejnost, vědci, novináři i politici se dnes bojí i si jen pomyslet určité myšlenky, píše Browne. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce vyšetřuje policie za "zločiny nenávisti".

Jak to začalo
Browne se pokouší problém definovat z mnoha úhlů a rozsáhle cituje i další autory. Politická korektnost je transformovaným marxismem, tvrdí autor. Tento způsob myšlení je jedním z produktů kulturního marxismu 20. let dvacátého století, kterou převzali kulturní rebelové 60. let. Rychle pronikl mezi americké intelektuály a rozestřel svá chapadla po celém Západě. Na počátku 21. století pak dovršil tažení politickými a kulturními institucemi a podmanil si je téměř všechny. Jeho vliv se rozšířil na celou oblast politiky, veřejného života a médií a je dnes podporován mocnými lobbystickými skupinami.

Politická korektnost začala jako reakce proti převládající ideologii, ale nakonec se převládající ideologií stala sama. Deklarovaný cíl byl ušlechtilý, bylo jím přerozdělit moc - vzít ji mocným a dát bezmocným. Kdysi v počátcích to nepochybně mohlo mít smysl, dnes však, když se z morálního apelu stala všeovládající ideologie, tento přístup působí víc škody než užitku a obrací se i proti zájmům samotných "obětí".

Politická korektnost dnes s naprostou samozřejmostí a bohorovností klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou a diskriminací. To znamená automaticky a nekriticky podporovat ty, kteří jsou označeni za oběti - bez ohledu na to, jestli si to zaslouží, a stavět se proti mocným (či domněle mocným), bez ohledu na to, jestli jsou dobří nebo špatní. To vede k tomu, že oběti viní za svou zranitelnost ostatní, což je odvádí od vlastní odpovědnosti, pokud si za své problémy mohou samy.

Nejsme imunní
"Tak jako se ukázalo, že recepty reálného socialismu nejsou navěky vykořeněné, že stačí zbavit je explicitní komunistické či socialistické visačky, a jsou opět částí veřejnosti přijímány a žádány, tak je i třeba počítat s tím, že vůči politické korektnosti nejsme imunní," uzavírá Martin Weiss svůj úvod. "A v tu chvíli vidíme, že podmínky, o nichž píše Browne, u nás vznikají taky."

A skutečně, zdá se, že scházející imunita proti totalitním virům (včetně viru politické korektnosti) není nahodilá, že je spíše stavem, který v jistém smyslu musel nastat - poté, co moderní západní svět pohrdl tradičními "ochrannými prostředky" proti vlastní pýše a domýšlivosti. Co bývalo touto ochranou? Především pravda - pravda o člověku, o jeho údělu, o jeho přirozenosti, o cíli jeho života. Pravda, lidským rozumem nahlédnutá a lidskými institucemi následovaná.
Browne ve své knize ukazuje podobným směrem, když stopuje cestu ke kořenům politické korektnosti a zejména lehkost, s jakou se - zejména mezi intelektuálními elitami - prosadila.

Vzestup politické korektnosti představuje útok na rozum a na liberální demokracii současně. Jde o útok na rozum, protože přijatelnost určitého přesvědčení už se neměří jeho objektivní pravdivostí, ale tím, zda souzní s převládajícím učením. Ve veřejné debatě byl rozum nahrazen emocemi a objektivní pravda subjektivním hodnocením. Tradiční snaha dovolávat se rozumu byla nahrazena důrazem na citovou působivost argumentů. A jde o útok na tradiční demokracii, která pouští ke slovu "obyčejného člověka", neboť politická korektnost znamená upření práva na svobodu projevu a otevřenou diskusi.
Politická korektnost je elitářská a pohrdá obyčejným člověkem a jeho názorem - ten se svými "nevědeckými postoji" se prostě "nesmí dostat ke slovu". Pokud se o to přesto pokusí, je zesměšněn, ukřičen, vyobcován ze slušné společnosti, vždyť přece "každý ví", že takhle se nemluví...

Manipulace veřejné debaty
Paleta nástrojů, jimiž dnes politicky korektní elity dokáží vyšachovat oponenta, je široká a dobře vyzkoušená. K nejoblíbenějším trikům patří psychologizace (oponent sice říká toto, ale my dobře víme, že ve skutečnosti chtěl říct tohle), zařazení oponenta mezi extremisty ("to říkají neonacisté", zní zaručená odpověď, jak smést jakýkoliv argument kohokoliv) a osobní útoky na diskutujícího, ne na jeho argumenty (říká sice to-a-to, ale podíváme-li se na jeho vzdělání, nedávnou knihu, zázemí, původ, přátele, styky...).

Nejzákeřnějším trikem je však morální diskreditace oponenta: politicky korektní aktivisté věří, že oni sami jsou nejen na straně pravdy, ale i dobra, a že tedy ten, kdo s nimi nesouhlasí, nejen že se mýlí, ale je navíc zlý - a neváhají dávat toto své přesvědčení patřičně veřejně najevo. Přitom jde o manipulaci těžkého kalibru: diskutující je rázem v pozici, kdy nejen že musí hájit své argumenty, ale musí hájit sebe jakožto člověka: v takové chvíli ovšem už o jeho argumenty nikdo příliš nestojí, vždyť kdo by diskutoval s fašistou či co...

Nedůvěra v lidskou přirozenost
Kořenem nedůvěry v člověka, v lidský rozum, v jeho kompetenci nahlédnout a rozlišit dobré a zlé, i nedůvěry v demokracii, tedy - nepřátelství vůči člověku a jeho osvědčeným institucím - je podle Brownea nedostatek důvěry v lidskou přirozenost!

Člověk prostě není takový, jakého si ideologové politické korektnosti vysnili, a proto mu není možné důvěřovat, dát mu slovo či svěřit mu moc - musí být převychován, přeškolen, zdokonalen; zbaven předsudků, genderových schémat, sexismu, homofobie, islamofobie, patriarchálních přežitků, rodinných stereotypů, etnocentrismu, a tak dále, a tak podobně, doplňte prosím podle školních příruček či učebnic svých dětí...

"Stejně jako víra ve zdokonalování lidské povahy, i propagandistická vášeň se silně podobají metodám komunistických společností." píše Browne. "Zatímco sovětský socialistický realismus oslavoval proletariát, BBC oslavuje multikulturní společnost."

Jde o svobodu
Politická praxe, ovládaná politickou korektností, je potenciálně totalitní, varuje Browne. Její přívrženci totiž věří, že jiný přístup než ten jejich "korektní" nelze tolerovat. Politická síla, která povstala ve jménu vynucení tolerance vůči nejrozmanitějším menšinám, se tak sama stává jednou z nejvíce netolerantních ideologií současného Západního světa.

Ale nejde jen o toleranci, jde o pravdu! Vyloučení určitých témat ze svobodné diskuse nezpůsobí, že tato témata zmizí či se "sama" vyřeší. To, že "velké noviny" o určitých věcech prostě nepíší, neznamená, že se nedějí, že o nich nikdo neví, že se tak nějak ututlají... "Šokující" referenda vyjadřující se proti evropské ústavě v Holandsku a Francii, proti Lisabonské smlouvě v Irsku či proti minaretům ve Švýcarsku (jmenujeme-li alespoň nejviditelnější příklady) ukazují, že mezi "politicky korektním" obrazem světa, který malují politici a média a mezi tím, jak věcem rozumí většina obyčejných lidí, dostane-li se občas ke slovu, zeje propast.

Nejen, že "tento způsob politiky" ohrožuje svobodu slova a tak deformuje společenskou debatu. Problém není jenom v tom, že se o určitých věcech nesmí určitým způsobem mluvit. Jde především o to, že nesvobodná, deformovaná debata vede k nesvobodné, deformované politice, k nesvobodnému životu! Politika postavená na přetvářce a lži nemůže být dlouhodobě udržitelná, nemůže vést ke spravedlivé správě věcí veřejných...
Je načase, abychom se probudili.

Anthony Browne: Úprk rozumu. Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. Nakladatelství Dokořán, Praha 2009, předmluva Martin Weiss, 160 stran, ISBN 978-80-7363-240-3. Psáno pro KONZERVATIVNÍ LISTY 04/2010.