Je nutno říci,
nudným, zaprášeným, ztuhlým a klopotným jazykem, na nějž se omezila většina
moderní debaty, že ohledně pohlaví existuje v tuto chvíli stejně oblíbený omyl
jako kolem soukromého vlastnictví. Ve starší a svobodnější řeči, v níž mohli
lidé jak mluvit, tak zpívat, bude pravdivější říct, že týž zlý duch napadl dvě
velké síly, které tvoří poesii života, totiž lásku k ženě a lásku k zemi. Hned na
začátku je třeba si povšimnout, že obě lásky byly úzce spojeny od té doby, co
je člověk člověkem, i když byl ještě pohanem. Ba co víc, byly stejně těsně
spojeny i v časech úpadku pohanství. Ale ani zápach rozkládajícího se pohanství
nebyl tak špatný jako puch rozkládajícího se křesťanství. Zkáza toho
nejlepšího…
Během starověku
kupříkladu existovaly způsoby modloslužby, o nichž křesťané byli stěží ochotni
mluvit. „Ani takové věci mezi sebou nejmenujte.“ Lidé si libovali v pouhé
sexualitě sexuální mythologie, prostituci organizovali jako kněžskou službu v pohanských
chrámech, z pornografie udělali svou jedinou poesii, chlubili se a
předváděli symboly, které proměnily dokonce i architekturu v jeden ohromný
a chladný projev exhibicionismu. O těchto falických kultech bylo napsáno mnoho
učených knih a každý si v nich může najít podrobnosti.
Mně zajímá
následující věc. Veškerý tento dávný hřích by v jednom ohledu nekonečně,
nezměrně nadřazen modernímu hříchu. Všichni, kdo o něm píší, se shodují
přinejmenším v tom, že to byl kult plodnosti. Příliš často byl bohužel
propleten s kultem plodnosti půdy. Přinejmenším ale stál na straně
přírody.
Až na poslední
křesťany (nebo spíš na první křesťany, plně oddané znesvěcování a popírání
křesťanství) zbylo vymyslet nový druh uctívání sexu, který ani není uctíváním
života. Zbylo až na úplně poslední modernisty, aby hlásali erotické
náboženství, které současně vyvyšuje vášeň a zakazuje plodnost.
Nu, není nepřirozené,
že toto nepřirozené rozloučení sexu a plodnosti, které by i pohan považoval za
zvrácenost, provází podobné rozloučení a zvrácenost v povaze lásky k půdě. V obou
oborech jde o přesně tentýž omyl, který je možné docela přesně popsat. Důvod,
proč naši současníci nechápou, co my myslíme majetkem a jměním, je v tom, že
oni o něm uvažují jen ve smyslu peněz, platu, ve smyslu něčeho, co lze okamžitě
spotřebovat, užít a zahodit, něčeho, co poskytne okamžité potěšení a zmizí.
Nechápou, že my vlastnictvím míníme něco, co takové potěšení obsahuje nahodile,
ale počíná a končí něčím mnohem větším a tvořivějším.
Člověk, který na
místě pole založí sad, který sad vlastní a rozhoduje, kdo ho zdědí, si jistě také
pochutnává na jablkách, a doufejme, že ochutná i jablečný mošt. Dělá ovšem něco
mnohem většího a v posledku mnohem uspokojivějšího, než že by jen pojídal
jablko. Prosazuje svou vůli nad světem po způsobu, který mu dala a k němuž ho
zmocnila Boží vůle, prohlašuje, že má svou duši a nepatří k Odboru pro dohled
nad sady a není ani šéfem trustu pro obchod jablky. Dělá ale také cosi, co bylo
implicitně obsaženo v nejstarších náboženstvích světa, v oněch velkých
panoramatech slavností a obřadů, sledujících cyklus ročních období v Číně
či Babylonii, klaní se plodnosti světa.
Nu a představa, že
zúžíme majetek jen na potěšení z peněz, se přesně podobá představě omezit lásku
na pouhý požitek ze sexu. V obou případech nahrazuje nahodilé, isolované,
podřízené a dokonce tajené potěšení podíl na velkém kreativním procesu, dokonce
podíl na věčném tvoření světa. Obě zlověstné věci lze vidět bok po boku v
systému bolševického Ruska, jelikož komunismus je jediným úplným a logickým funkčním
modelem kapitalismu. Hříchy, které jsou všude jinde opakovanými omyly, jsou
v něm systémem. Přiznává se, že celý systém byl od počátku zaměřen k tomu,
aby dělníky povzbuzoval či nutil utrácet jejich mzdy, aby si nic nenechávali do
další výplaty, ponoukal je všeho si užívat, všechno spotřebovat a všechno
zničit, krátce řečeno chvět se při pomyšlení pouze na jeden zločin, totiž
kreativní zločin šetrnosti. Byla to krotká výstřednost, tichá a poddajná
marnotratnost. Totiž ve chvíli, kdy otrok přestane celý svůj plat propíjet, ve
chvíli, kdy začne schovávat nebo šetřit nějaké vlastnictví, začal shromažďovat
něco, zač by si nakonec mohl koupit svobodu. Může se s ním začít trochu počítat
ve státě, tedy může se totiž stát méně otrokem a více občanem. Vzato
z morálního pohledu, nenajdeme nic tak nevýslovně krutého, jako je tahle
bolševická velkorysost.
Můžeme ale poukázat
na to, že stejný duch a tón prostupuje způsob zacházení s druhou záležitostí. I
sex má pro otroka být jen rozkoší, nikdy ne mocí. Má vědět co nejméně, nebo
alespoň přemýšlet o rozkoši co nejméně jako o čemkoliv jiném, než jako o
rozkoši, nemá vědět nic o tom, odkud pochází a kam půjde zašpiněný objekt poté,
co projde jeho rukama. Nemá se starat o jeho původ v Božím záměru nebo o
jeho pokračování v lidském potomstvu. V každé oblasti je jen
spotřebitelem, nikdy ne vlastníkem, i kdyby to měly být první elementy života a
ohně, pokud jsou spotřebovatelné. Nemá mít ani potuchu o Hořícím keři, který
hoří a není ohněm stravován. Takový keř totiž roste jen na půdě, na reálné
zemi, kde jej lidské bytosti mohou vidět a půda, na němž roste, je půda svatá.
Proto je tu přesná paralela mezi dvěma moderními morálními či nemorálními
ideami sociální reformy. Svět současně zapomněl, že založit farmu je něco
mnohem většího než vydělat zisk a že založit rodinu je cosi mnohem většího než
sex, v tom omezeném smyslu, jak o něm píše současná literatura, kterou
předvídal jeden bezútěšný a oslepující záblesk v jediném verši George
Mereditha: „Náš hrnec medu vylížeme na hrobě.“
Well and Shallows,
1935, česky podle: Drobnosti z Chestertona, www.gchk.wordpress.com. Publikováno v KONZERVATIVNÍCH
LISTECH, redakčně kráceno.
Žádné komentáře:
Okomentovat