Současná Ukrajina je smutným důsledkem komunistického
míchání národů a překreslování hranic, mýcení tradic a přetrhávání přirozených
vazeb. Dnešní samostatná Ukrajina vznikla v roce 1991 po náhlém rozpadu
komunistického Sovětského svazu. Nemá žádnou historickou tradici vlastní
státnosti, životaschopný ukrajinský stát do roku 1991 v podstatě nikdy
neexistoval. Sovětská Ukrajina rovněž nebyla kompaktním národním organismem, do
jednoho celku byly uměle spojeny ruské oblasti na východě a jihu (které byly po
tři staletí součástí carského Ruska) s územími, která koncem 2. světové
války Stalin mocensky přičlenil k SSSR (polská Halič či Volyň a
Podkarpatská Rus, v době mezi válkami součást ČSR).
Ať již komentátoři hodnotí události posledních měsíců
jakkoliv, shodují se, že Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se
situací ve své zemi. Země je stále vnitřně rozpolcená – národnostně, politicky,
kulturně i nábožensky. Navenek snad působí jednotně, ale uvnitř se trvale sváří
dva živly, dalo by se říci téměř „dva národy“: Východ, převážně rusky mluvící,
tíhnoucí k ruské a pravoslavné kultuře (a obdivně vzhlížející
k sousednímu Rusku) – a ukrajinský Západ, nábožensky převážně řeckokatolický,
stranící spíše euroatlantickým hodnotám (a obdivně vzhlížející k Západní
Evropě). Ukrajinou totiž prochází jeden z civilizačních „horkých zlomů“,
jimiž se dotýkají a také na sebe narážejí tyto dva konkurující si civilizační a
kulturní celky, jak o tom ve svém geopolitickém bestselleru „Střet civilizací“
z počátku 90. let psal politolog Samuel Huntington.
S čím vykročila Ukrajina vstříc své nezávislosti?
Postkomunistický hospodářský a morální úpadek, mnohem hlubší, než s jakým
jsme se potýkali po roce 1989 u nás, nekoncepční, polovičaté a mělké reformy
z 90. let, růst moci organizovaného zločinu, korupce a vlivu různých
nevolených (a posléze i volených) oligarchů. Spolu s nerozhodností Západu,
který jakoby dlouho nevěděl, má-li Ukrajinu přitáhnout k sobě nebo ji
ponechat ve sféře ruského vlivu, to vše spolu s výše popsanou civilizační
rozpolceností způsobilo, že ani za více než dvacet let samostatnosti se
nepodařilo vybudovat prosperující společnost s jednotnou ukrajinskou
identitu. Východ Ukrajiny mohl zpočátku přece jen více těžit z vlivu a
konexí ruskojazyčných postsovětských elit, jakož i z potenciálu
gigantických průmyslových komplexů na východě země. Naopak zaostalejší a
hospodářsky slabší západ země byl hybnou silou „oranžové“ revoluce v roce
2004 i protestů na kyjevském Náměstí nezávislosti (Slovo „Majdan“, které dalo
název celému protestnímu hnutí, znamená ukrajinsky náměstí).
První dějství
Nepokoje na Majdanu se rozhořely poté, co ukrajinská
vláda loni v listopadu na poslední chvíli odmítla podepsat připravenou
asociační dohodu s Evropskou unií. Učinila tak nepochybně i pod tlakem
z Moskvy, nicméně jistě i s vědomím, že národ je v otázce
dalšího směrování země (zda k Západu či k Rusku) nejednotný a jeho
očekávání rozporuplná a v lecčem stěží splnitelná – jak ukazuje minulost
popsaná výše a jak potvrdily i následující události. Tato rozbuška zažehla
dlouhodobě hromaděnou frustraci. To, co následovalo, je dostatečně známé.
Statisícové protivládní demonstrace, které na jaře přerostly do pouličních
potyček a obsazování vládních budov, radikalizující se opozice se stále
sílícími nacionalistickými hlasy, chaos, který částečně ochromil veřejnou moc v
zemi, a nakonec svržení presidenta, který byl v rozporu s platnou
ústavou narychlo odvolán parlamentem.
Tak skončilo první, nikoliv však poslední dějství
ukrajinského dramatu. Obnažilo skutečnou hloubku ukrajinské krize, ale
vypovědělo také ledacos o nás, o Západu.
Mnozí
Západní politici jezdili během zimy na Majdan řečnit a nechali se oslavovat
coby dobrodinci. Televizní záběry z Kyjeva, kde tisíce demonstrantů v mrazu
skandují pod vlajkami EU, byly skutečně fascinující. Bylo to něco, co
v Západní Evropě hned tak neuvidíte. Nebylo nezodpovědné živit
ambice a iluze ukrajinských prozápadních radikálů, jako by se podpisem dohody
s EU mělo vše samo vyřešit? Nenabízela EU
Ukrajině více, než mohla a chtěla skutečně poskytnout? Nepomáhal tak Západ
eskalaci krize, kterou si ve skutečnosti nepřál a jejíž důsledky nebyl ochoten
nést? Jak to, že Západ s tak lehkým srdcem přešel svržení legitimní
ukrajinské vlády a vyhnání presidenta? Vždyť Janukovič byl nezpochybněným
vítězem posledních voleb, konaných pod mezinárodním dohledem. Jistě nebyl
politikem ideálním – ovšem který politik, včetně našich vlastních, takovým je? To
vše jsou otázky, které zřejmě zůstanou nezodpovězeny, protože na Krymu právě
propuklo druhé dějství.
Druhé dějství
Krymský
poloostrov, po staletí ovládaný Tatary, byl v roce 1783 anektován carským Ruskem.
Po bolševické revoluci (1917) a vytvoření komunistického Sovětského svazu se
stal součástí Ruské sovětské federativní republiky. V roce 1954 pak byl
administrativním zásahem Moskvy přičleněn k Ukrajině, jejíž součástí
zůstal i po rozpadu SSSR.
Koncem
letošního února, v době, kdy se Ukrajina s nefunkční vládou otřásala
krizí, obsadili Krym ruští vojáci, vyslaní Moskvou „na ochranu krymských Rusů“.
Pod tímto tlakem a v atmosféře informační války proběhlo narychlo
referendum o připojení Krymu k Rusku, v němž se pro připojení k Rusku
vyslovila drtivá většina obyvatel poloostrova. Krymský
parlament nato vyhlásil nezávislou „Krymskou republiku“, ukončil platnost
ukrajinských zákonů a požádal o připojení k Ruské federaci, čemuž Moskva
obratem vyhověla.
Třetí dějství
V současné
době sledujeme třetí dějství, kdy Západ lapá po dechu a nevěří vlastním očím,
zatímco Rusko, možná samo překvapené, jak to na Krymu rychle a dobře šlo,
demonstruje svou sílu a nabízí „ochranu“ dalším regionům. Napříč Ukrajinou se
množí potyčky a přestřelky neuniformovaných ozbrojenců, množí se pokusy vyvolat
další a další referenda o „nezávislosti“, začíná se nahlas mluvit o možném
rozdělení země a rostou obavy z další ruské invaze.
Zastánci ruského postupu argumentují, že Moskvě nic
jiného nezbývalo, že byla k převzetí Krymu okolnostmi donucena. Myslím, že
bychom na takové vidění světa v žádném případě neměli přistupovat a naopak
jasně říci, že ruská agrese porušuje pravidla hry, mění uspořádání Evropy, pošlapává
mezinárodní právo. Ať již byla ukrajinská vláda jakkoliv hodná kritiky, ať již
byla politika EU vůči Ukrajině upřímná či nikoliv, ať již bude Ukrajina schopná
znovu se sjednotit či naopak bude jednota země neudržitelná a rozdělí se - nic
z toho nemůže omluvit ozbrojený vpád na území suverénního státu!
Připojení Krymu k Rusku je projevem obnoveného
ruského imperialismu, kterému musíme být připraveni čelit – a to jednoznačně po
boku Západu, k němuž náležíme a který (přes všechny své slabiny, o nichž
jako křesťané velmi dobře víme), stále zůstává hodným obrany. Pomůže-li nám
krymské drama k tomu, abychom se probudili a lépe zorientovali, s kým
stojíme a čemu vlastně čelíme, díky Bohu za to.
A druhé poučení vidím v tom, že ukrajinská krize
v přímém přenosu ukázala, že mnohé problémy jsou složitější a hlubší, než
bychom si přáli a nelze spoléhat, že lékem mohou být pouze „svobodné volby“
(což si možná někteří Západní politici občas myslí). To, že západ Ukrajiny
přehlasuje východ či naopak, není žádným „řešením“. Neúspěch v Afghanistánu
a Iráku, zklamání z „arabského jara“, a teď procitnutí tváří v tvář
Putinovým tankům na Krymu – to vše stále znova potvrzuje, že skutečná
demokracie, fungující právní stát, svoboda, to jsou v tomto světě
nesamozřejmé hodnoty, které mají své i duchovní předpoklady a kořeny, bez nichž
se pouhým „hlasováním“ nastolit nedají. Buďme tedy za ně vděčni a pečujme o ně.
10. května 2014
David Floryk, Institut Williama Wilberforce
Psáno pro časopis Život v Kristu 06/2014
Žádné komentáře:
Okomentovat