Zničení člověka

„Trvá-li život člověka pouhých sedmdesát let, pak je stát nebo národ důležitější než jednotlivec. Pokud má však křesťanství pravdu, je jedinec důležitější, neboť je věčný.“

Spisovatel C. S. Lewis, pohybující se celý život na universitní půdě, viděl dobře úpadek moderního myšlení, které redukuje realitu pouze na „to, co je vidět“ a ztrácí tak schopnost cokoli kloudného vypovědět o podstatných věcech života. Naturalismus jako přesvědčení, že vše, co existuje, má pouze „přirozené“, tedy materialistické vysvětlení, považoval Lewis za postoj, který otevírá dveře manipulaci a tyranii. Naturalismus mění hodnoty v pouhé „přirozené jevy“ a lidi v objekty, které mohou a mají být kontrolovány a ovládány. Buď je člověk racionální duch, který je povinen poslouchat absolutní hodnoty, nebo je pouhou přírodou, která se dá hníst a krájet do libovolných podob podle libovůle pánů – obojí najednou je nemožné.

„Proces, který – nezastaven – povede ke zničení člověka, pokračuje rychle u komunistů, u demokratů i u fašistů“, varoval Lewis v eseji Zničení člověka z roku 1943. „Metody se zprvu mohou lišit, pokud jde o brutalitu. Víra, že můžeme vynalézt ideologie podle přání a pak zacházet s lidstvem jako s pouhými exempláři a čísly, začíná ovlivňovat náš jazyk.“

Proces, kdy člověk obětuje předmět za předmětem a nakonec sám sebe „přírodě“, aby tak získal moc, nazval Lewis „smlouvou s čarodějem“. Stejně jako dávná magie tak i moderní „věda“ řeší problém, jak podrobit realitu přáním lidí. Obě jsou ochotny dělat věci, které se odedávna považovaly za nechutné a bezbožné.

Lewis dobře postřehl, že „moc člověka nad přírodou“ – jedno ze zaklínadel moderního světa – znamená v podstatě moc jedněch lidí nad druhými. Každá nová moc, nabytá člověkem, je zároveň mocí nad člověkem, varoval Lewis, a naplní-li se sny některých vědců a člověk „ovládne přírodu“, bude to znamenat nadvládu několika stovek lidí nad miliardami ostatních.

„Celou dobu, a to je ona tragikomedie naší situace, hlasitě voláme právě po těch kvalitách, které podkopáváme. Stěží otevřete časopis, abyste nenarazili na stanovisko, že naše civilizace potřebuje víc „energie“ nebo „dynamiky“, nebo sebeobětování, nebo tvořivosti. S úžasnou naivitou amputujeme orgán a žádáme, aby fungoval. Vyrábíme lidi bez hrudi a chceme od nich ctnost a elán. Posmíváme se cti a s hrůzou ve svém středu odhalujeme zrádce. Kastrujeme, a přitom chceme, aby kleštěnci byli plodní.“

(David Floryk: Zasuté kameny. Deset postav konzervativního myšlení, Ostrava 2008)