Není nebezpečnějšího a nechutnějšího zvyku, než slavení Vánoc dřív, než přijde jejich čas.
Patří k samotné povaze svátku, že před člověkem vyvstane skvěle a náhle, že v jednu chvíli velký den ještě není a v druhou už je. Do nějakého konkrétního okamžiku se cítíte běžně a smutně, protože je jen obyčejný všední den. A v další chvíli nám srdce poskočí a duše s tělem se pustí do tance jako milenci, protože se z ní v jednom záblesku stane den sváteční.
Ať už je pro vás sváteční nebo
symbolický kterýkoliv den, je podstatné, aby tu byla zřetelná čára mezi ním a
časem, který předchází. A všechny zdravé obyčeje spojené s Vánocemi měly za
cíl, aby se někdo nedotýkal, nedíval, nevěděl, nebo nemluvil o něčem dřív, než
opravdu přijde ten vánoční den.
Proto například děti nikdy
nedostávaly dárky dřív, než ve stanovenou hodinu. Dárky byly převázané a
zabalené do hnědého papíru, ze kterého tu a tam náhodou vyčuhovala ruka panenky
nebo noha koníka. Byl bych rád, kdyby se tento princip týkal i moderních
vánočních slavností a publikací. A zejména by se to mělo týkat toho, co se
označuje za vánoční čísla magazínů. Editoři svá vánoční čísla vydávají s
takovým předstihem, že čtenář bude spíš ještě s lítostí vzpomínat na krocana z
loňského roku, než by se vážně v očekávání upřel ke krocanovi, který ho čeká
letos. Vánoční čísla mají být zabalena do hnědého papíru a čekat na svůj
vánoční den. Jak tak uvažuju, raději bych do hnědého papíru zabalil editory.
Nechávám každému na uvážení, zda připustí, aby z balíku trčela editorova ruka
nebo noha.
Samozřejmě, všechno tohle
tajnůstkaření kolem Vánoc je jen sentimentální a ceremoniální – a pokud
sentimentální a ceremoniální záležitosti nemáte rádi, pak prostě neslavte Vánoce
vůbec. Vůbec mi ale není jasné, proč by se někdo měl otravovat s ceremoniálem,
vyjma toho, aby ho obřadně slavil. Pokud něco existuje proto, že se to má těšit
slavnostní vážnosti, provádějte to vážně, nebo to nedělejte vůbec. Nemá smysl
dělat to mdle, ba v tom není ani žádná svoboda.
Dokážu pochopit muže, který před
dámou smekne klobouk, protože je to zvykový symbol. Jak říkám, dokážu ho
pochopit docela dobře, ba ho vlastně důvěrně znám. Dokážu také pochopit muže,
který třeba, jako někteří staří kvakeři, před ženou klobouk odmítne smeknout,
protože si myslí, že ten symbol je pověra. Jaký smysl ale bude mít předvádět
tak nahodilé gesto respektu, když to nebude projev respektu? Respektujeme
gentlemana, který před dámou smekne klobouk, respektujeme fanatika, který před
dámou klobouk nesmekne. Co si ale pomyslíme o někom, kdo bude držet ruce v
kapsách a požádá dámu, aby mu smekla klobouk, protože se cítí unavený?
To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný.
To je drzost a pověra v jednom a moderní svět je téhle kombinace plný.
Ohromnou ochablost moderní mysli nic
neoznačuje nápadněji, než tenhle obecný sklon udržovat staré formy, ale
udržovat je neformálně a chabě. Proč brát něco, co mělo být uctivé a uchovávat
to bez úcty?
Česky podle „Drobnosti z Chestertona“ na http://gkch.wordpress.com/. Redakčně upraveno a kráceno.
Žádné komentáře:
Okomentovat