Člověkem se nerodíme, člověkem se stáváme

Multidisciplinární konference pod názvem „Nejmenší z nás: Právní ochrana osob před narozením“ se snaží již třetím rokem poukazovat na nespravedlnost a pokrytectví současné legislativy, týkající se ochrany nenarozených dětí, aby tak připravila prostor pro změnu. Dovolím si nabídnout několik svých postřehů z bohatého programu konference, konané letos na podzim v Brně.

„Problém není v tom, kdy začíná život, neboť život začíná spojením pohlavních buněk, problém mezi odborníky je v tom, od kdy můžeme hovořit o lidské bytosti, tedy kdy začíná lidský život“, identifikoval hlavní bod dnešního sporu o legitimitu potratů slovenský právník Tomáš Majerčák ve svém příspěvku o ochraně života v ústavním pořádku Slovenské republiky.

Člověkem se nerodíme, člověkem se stáváme. Tato filosofická konstrukce umožňuje učinit distinkci mezi počatým zárodkem a lidskou bytostí, kterou se tento zárodek stává v jistém stupni svého vývoje. Život tedy nemá hodnotu lidského života sám o sobě, je mu kýmsi zvenčí „přisouzena“. Uvědomujeme si dostatečně, na jak kluzkém svahu se tímto způsobem myšlení ocitáme?

Kdo hájí právo ženy nepotratit?

Grégor P. Puppinck z Francie, předseda Evropského centra pro právo a spravedlnost, hovořil o potratu ve světle Evropské úmluvy o lidských právech a o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

Zaujala mne jeho úvaha, zda a jak státy chrání zmíněnou Úmluvou i řadou dalších mezinárodních paktů garantovaná sociální a ekonomická práva žen. Ve většině evropských států je potrat výjimkou z práva na život, které je prvořadým právem, chráněným Úmluvou. Stát je povinen chránit a respektovat všechna konkurující si práva. Proto tedy stát, který se rozhodne povolit potrat, má nejen povinnost omezit k němu přístup, ale také by měl přijmout pozitivní opatření, aby se předcházelo uchýlení se k potratu.

Praxe potratů zapříčiněných ekonomickým anebo sociálním nátlakem odporuje mnoha ustanovením Evropské sociální charty i Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kde kupř. stojí, že „zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte“ a že „nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti“.

Jinými slovy, stát by měl realizovat „právo ženy nezvolit si potrat“. Je smutné, že když se hovoří o „právu žen na volbu“, mnoho snah je vyvíjeno k propagaci „lidského práva na potrat“, zatímco málokdo se stará o ženské „právo nepotratit“. Potrat není lidským právem, zatímco ochrana života, důstojnosti, integrity a rodiny jsou autentickými lidskými právy.

Je-li totiž dnes přes 75% všech potratů zapříčiněno ekonomickou tísní žen, a jedinou skutečnou odpovědí států na finanční a sociální těžkosti budoucích matek je nabídka legálního a dostupného potratu, pak zde něco zásadního není v pořádku.