Počty lidí, kteří dnes směřují na
Západ, dramaticky narůstají. V evropském sousedství se dnes nachází
největší počet uprchlíků od dob druhé světové války. Hovoří se až o 25
milionech osob, z nichž mnozí se nebudou moci do svých domovů nikdy vrátit.
Miliony lidí jsou v pohybu, běženci prchají z domovů z důvodu útlaku,
pronásledování, či chudoby a nedostatku. Imigrace, která zaplavuje
Evropu a dorůstá rozměrů novodobého „stěhování národů“, vyvolává napětí,
nespokojenost a nepřátelství, a způsobuje, že se probouzejí téměř zapomenuté
nacionální a etnické instinkty. Islámský svět sílí a stále ambiciózněji
vyvolává konfrontace se Západem. A ten stojí stále bezradněji, nevěda co počít
sám se sebou. Takový je kontext, v němž dnes uvažujeme o „imigrační politice“,
kterou by měl Západ (tedy i my, jako jeho součást) na tuto krizi reagovat…
K největším zdrojům nestability dnes patří konflikt v Sýrii
a výboje Islámského státu na území dalších zemí. Syrských uprchlíků se mimo
Sýrii nachází více než 3 miliony. Přesto jen malá část z nich usiluje o
azyl v zemích Evropské unie (uprchlíci ze Sýrie tvoří přibližně 20% všech
žadatelů o azyl, loni jich bylo 123 tisíc, v roce 2013 jen asi
50 000). Většina uprchlíků se uchyluje do zemí regionu, především do
Libanonu, Jordánska či Turecka. V roce 2013 požádalo o azyl v EU
okolo 435 tisíc lidí, loni jich bylo více než 626 tisíc, tedy nejvíce od
balkánské krize v 90. letech. Téměř polovina žádostí směřuje do Německa,
dále do Švédska, Francie a Itálie. Stále větším problémem se tak stává
nelegální migrace. V roce 2014 přes Středozemní moře a Itálii proniklo bez
registrace do Schengenského prostoru více než 50 000 nelegálních běženců.
Jak je na tom Česká republika?
Během 4 měsíců letošního roku bylo na území ČR zadrženo
900 nelegálních běženců, především ze Sýrie a Kosova. Česko
dnes není primární cílovou zemí pro cizince ze třetích zemí, nicméně tato
situace se pomalu mění. ČR má hranice pouze s členskými státy EU a nemá
ani přístup k moři, čímž lze vysvětlit relativně nízký počet azylantů. Na konci loňska ho
mělo podle údajů ministerstva vnitra zhruba 238 900 osob, zbývajících 202 600
pobývalo v ČR přechodně.
V této souvislosti je zajímavé, že ČR patří k 10 zemím
s největším počtem lidí ukrajinského původu. Hovoří se o více než
120 000 Ukrajincích, kteří zde pobývají legálně, skutečné číslo bude tedy
pravděpodobně mnohem vyšší. Totéž platí i o Vietnamcích pro které je právě
Česko jedna z předních cílových destinací. Aktuálně žije v ČR lehce
přes 2 tisíce azylantů (nejvíce z Ruska, Afghánistánu a Běloruska) a v posledních
letech jsme každý rok zaznamenali pouze mírně nad 700 žádostí, z nichž se
k udělení azylu či jiné formy ochrany kvalifikovala asi třetina žadatelů.
Migrace je přirozená, ale…
Migrace je jev přirozený, patří k lidskému údělu
hledat na tomto světě co nejpříhodnější místo k životu pro sebe i pro svou
rodinu. Právo „jít a hledat Eldorádo“ kamkoliv, podle svého svědomí, vtělila do
svých zákoníků a ústav většina civilizovaných států, stejně jako právo opustit
svou zemi (a vrátit se do ní), jakož i právo hledat azyl v cizí zemi
v případě, že v zemi rodné je mi svoboda tak či onak upírána.
Evropa sama byla kdysi dávno zalidněna imigračními vlnami z Východu,
a stejně tak z Evropy zase mnohé imigrační vlny odešly. Od roku 1850 do
roku 1950 Evropu opustily desítky milionů lidí. Také v rámci Evropské unie
žije 12 milionů lidí v jiné než rodné zemi.
Kvůli současné nepříznivé demografické situaci by mohl příchod
cizinců na Západ být považován za jev pozitivní. Tak tomu ostatně dříve bývalo.
Navíc v situaci, kdy národy Západu v podstatě
vymírají, pro udržení života společnosti a státu nové, mladé lidi potřebujeme.
Nemáme vlastní, tak je potřebujeme ze zahraničí. A má být otázkou svobodné
debaty a společenské dohody, kolik jich a odkud chceme ročně přijmout.
Nově příchozí, kteří se usadí v nové zemi a přijmou
ji za svou, byli vždy považováni za obohacení, vždyť s sebou přinášeli
nové poznatky, zkušenosti, jinou kulturu, zvyky, a třeba i kuchyni. Vzpomeňme
jen na osídlování českého pohraničí v dobách přemyslovských králů. Ano, i
praotec Čech byl imigrant, jak připomínají mnozí zastánci velkorysé imigrační
politiky. Jenže…
Věc má i svou odvrácenou tvář. V prvé řadě: nejde již
dávno o pouhý „přirozený“ jev. Imigrace, přistěhovalectví se stalo předmětem
velmi intenzivní „imigrační politiky“, je dnes politickým problémem
s dalekosáhlými ekonomickými i demografickými dopady. Čím dál více se
stává nástrojem manipulace, ba dokonce zbraní, která je stále masivněji zneužívána
proti nám.
Chybí vůle vynucovat
právo
Především se zdá, že Evropa si není jistá ani tím, co si sama před časem
domluvila. Pravidla pro udělení azylu v zemích EU jsou obecně velmi
přísná, žadatel např. musí o azyl či ochranu požádat v první bezpečné
zemi, do níž vstoupí. Podle mnohých by tento systém byl schopen nadále
přiměřeně fungovat, problémem však je nedodržování nebo změkčování pravidel,
k němuž často dochází, zejména v Itálii a Řecku. Princip, že za
hranici odpovídá příslušný členský stát EU, je stále častěji zpochybňován a volá
se po „celoevropském řešení“.
Potřebujeme realistickou imigrační
politiku
Ano, jistě máme jako lidé, jednotlivci, rodiny i národy,
pomáhat druhým. Tato pomoc by však měla být svobodným, dobrovolným rozhodnutím.
Cílem imigrační politiky však není řešit problémy jinde, nemá být nástrojem,
jak spasit svět. Má být pomocí a nástrojem, jak uspořádat věci u nás doma,
podle toho, jak to vyhovuje nám – a těm, které u nás dobrovolně uvítáme a kteří
legálně a ve vzájemném souhlasu přijdou.
Žádný národ není povinen pomáhat druhému za cenu ohrožení
vlastní existence. Jako není žádný jednotlivec spasitelem, není ani žádný národ
spasitelem ostatních, jak připomíná ve svých textech Dan Drápal. Na světě žijí
téměř dvě miliardy lidí ve velmi špatných hospodářských a politických poměrech.
Nemůžeme všem pomoci, nemůžeme všechny přijmout u nás.
Cílem imigrační politiky nemá být totální kulturní
asimilace imigrantů. Učinit z nich Čechy, kteří preferují vepřo-knedlo-zelo, by
bylo nudné, jak kdysi kdesi napsal Roman Joch. Cílem imigrační politiky by však
rozhodně měla být politická integrace,
která je nezbytná k zachování soudržnosti naší společnosti a loajalita všech
jejich příslušníků vůči ní. Zde vůbec nejde o rasu, barvu pleti či národnost,
jde o to civilizační, morálně-kulturní hodnoty a politickou loajalitu. To jsou
ta pravá “kriteria úspěšné integrovatelnosti”, jež mají býti brána v úvahu při
rozhodování, kolik a jakých imigrantů přijmeme. Žádný cizinec, který naše
legitimní civilizační hodnoty nechce přijmout za své, by nejen neměl mít
možnost stát se našim občanem, ale neměl by mít právo legálně se usadit na
našem území.
Potřebujeme tedy realistickou migrační politiku, která by
řídila a usměrňovala legální migraci. Podporou legální, řízené migrace,
omezujeme migraci nelegální. Legální migraci lze řídit, stanovovat její meze, a
především ovlivňovat, odkud imigranti přicházejí. Princip je jasný: Naše země může přijmout jen tolik a
takových imigrantů, kolik jich dokážeme úspěšně integrovat.
Trochu jsme si to zkomplikovali
Nepochybně mají pravdu ti, kteří volají po odstranění
příčin – neboť vypořádávat se s důsledky je potenciálně nemožné. A jednou
z příčin dnešního neutěšeného stavu v horkých regionech třetího světa
je ne právě šťastná politika Západu, zejména Spojených států, v minulých
letech. „Arabské jaro“ v roce 2011 a zejména následný neprozíravý zásah Západu
v Lýbii, který v podstatě vedl ke zhroucení jakékoliv státní
struktury v zemi, odstartovalo současnou vlnu migrantů ze severní Afriky.
Stejně tak nelze nevidět, že masivní nástup tzv. Islámského státu byl velmi
usnadněn, když Západ dal ruce pryč od (možná ne zrovna sympatické, přesto
legitimní a stabilitu zajišťující) vlády Bašára Asada v Sýrii a začal
podporovat rebely.
„Je zjevné, že k nám
uprchlíci přicházejí ze zemí, kam prodáváme a dodáváme zbraně, anebo které
bombardujeme. Běženci jsou vedlejším produktem agresivní expanzivní politiky,“ píše
např. poněkud nemilosrdně ve svém komentáři novinář Ivan Hofman, „proto by
neškodilo, kdyby agendu záchrany lidských životů řešili ministři zahraničí zemí
Evropské unie souběžně s agendou vojenskou.“ Vskutku, nebýt podílu Západu na
vyvolávání revolucí v arabském světě, nečelili bychom dnes tak masové
imigraci z tohoto regionu. Na druhou stranu, dnešní migrační vlna je
pomyslnou „kapkou“, v důsledku které přeteče „pohár“ – ten však byl těsně
pod okraj naplněn už v minulých desetiletích, a to následkem mnoha různých
příčin – ano, v poslední době jsme si to poněkud zkomplikovali, , ale
hledat zde kořen celého problému by bylo bláhové...)
Je proto potřeba jednat přímo v zemích, ze kterých před
ozbrojenými konflikty imigranti utíkají. Pomoci s budováním uprchlických
táborů v okolí válečných zón, podporovat humanitární zásobování a
koordinovat humanitární akce. Udělat maximum pro stabilizaci situace
v krizových oblastech a v co největší míře pomoci místním, aby si
pomohli sami, případně aby jim pomohly či se jich ujaly státy v daném
regionu – a neměli důvod prchat ze svých zemí.
Myslím, že by to měla být i součást jakési politické,
možná mediální, ale především duchovní ofenzivy Západu: dát Blízkému Východu i
celému arabskému světu na srozuměnou, že je normální a očekávané, že o potřebné
a soužené bližní se postarají především ti, kdo k němu mají nejblíže, ať
lokálně, či třeba etnicky, kulturně, nábožensky. Není přece normální, aby
muslimové prchali za pomocí na „křesťanský“ Západ a okolní muslimské země jen
přihlížely. Stejně jako není normální, aby křesťanské menšiny v arabském
světě byly vyvražďovány – a Západ jen přihlížel…
Mám zato, že pokud takto hlas nepozvedne Západ, nikdo jiný
to za nás neudělá. Obávám se však, že bez návratu Západu ke svým duchovním
kořenům, ke svému civilizačnímu sebevědomí, to nepůjde.
Imigrační džihád
Jsem však dalek toho, abych tvrdil, že za všechno
zlo může Západ. Pohyb obyvatel z Východu a Jihu na Západ totiž zdaleka
není motivován pouze válečnými konflikty či bídou. „Velmi často jde o oběti cíleného
obchodu s lidmi,“ varuje např. senátor Tomáš Grulich,
historik a expert na migraci. Podle Grulicha tento druh zločinnosti dosáhl v ziskovosti pomyslné
druhé příčky hned za obchodem se zbraněmi. To potvrzuje i ředitel odboru
azylové a migrační politiky našeho ministerstva vnitra Tomáš Haišman. „Těm,
kteří to celé organizují, je úplně jedno, jestli ti lidé dojedou, nebo
nedojedou živí. Je to nový modus operandi
zločineckých struktur, víme o tom už několik let,“ tvrdí Haišman.
Arabští náhončí slibují lidem v utečeneckých táborech
či vesnicích skvělý život v Evropě. Cena za cestu přes moře se pohybuje
kolem 6000 EUR. Stačí jim vyvést loďku s nešťastníky na otevřené moře – a
pokud se osádka neutopí, dopluje či je zachycena evropskými pohraničníky,
dostávají se uprchlíci do péče evropského sociálního systému. A podle odhadů
evropské agentury pro ochranu vnějších hranic čeká jen v Lýbii na odchod
do Evropy půl milionu až milion osob… „Systém, v němž pašerákům lidí stačí
vyvézt své bárky pár kilometrů na otevřené moře, a pak už odpovědnost a
logistiku přebírá cílová země, musejí pašeráci nutně brát jako státní podporu
podnikání,“ výstižně upozorňuje např. Daniel Kaiser v týdeníku Echo. Jde
tedy o cynický špinavý kšeft, který je schopen Evropu zcela rozvrátit a ekonomicky
vyčerpat. Obrázky zoufalých uprchlíků na člunech vyvolávají napříč naším
kontinentem vlnu soucitu, což umožňuje ještě více otevřít hranici – a vydělat
ještě více peněz...
Nelze přehlížet ani bezpečnostní rozměr: Čluny
z Lybie jsou plné mladých zdravých rozhněvaných mužů, žen a dětí je mezi
nimi přibližně jen 10 – 15 procent. Petr Hampl ve svých varovných prognozách
píše o bárkách utečenců jako o „invazních člunech“, dovršujících islamizaci
Evropy z moře… Přehání? Není sám, kdo v této souvislosti hovoří o
„migračním džihádu“. Výše citovaný senátor Grulich otevřeně připouští, že nikdo
neví, kolik vycvičených teroristů mezi přicházejícími běženci je...
Byznys, a ještě k tomu revoluční
Vypadá to však, že byznys to je nejen pro kriminální gangy (a/nebo
džihádistické ideology) „tam“, ale rovněž pro mnohé „lidsko-právní“ aktivisty
(a/nebo multikulturalistické ideology) „zde“. Imigrační politika je totiž
výnosným byznysem také u nás na Západě, navíc se dá provozovat s pocitem,
že tak co nejřízněji přispíváte k nápravě světa.
Poslanec Tomio Okamura nedávno zveřejnil seznam českých „nevládek“, tedy
nestátních neziskových organizací, které se
živí byznysem s imigranty, včetně částek, které inkasují z veřejných
zdrojů. Jedná se o více než 551
milionů ročně! A to prosím jde o poměry v České republice, která (jak
vidno výše) určitě nepatří k přistěhovalecky nejvydatnějším lokalitám.
V západní Evropě to teprve musí frčet!
„Kdyby ty peníze vyplácel stát českým rodinám, je to zhruba 5000 korun
na jedno narozené dítě,“ pokračuje Okamura. Proč
vlastně stát nepodpoří rodiny s dětmi, ale raději byznys točící se kolem
imigrantů? Přitom by to nebyl žádný milodar, ale
skvělá investice, vždyť každé dítě narozené v rodině a řádně vychované
znamená pro společnost budoucí čistý příjem! Proč tedy mají imigranti přednost
před podporou rodin? „Přece proto, že
to je byznys,“ uzavírá na svém blogu Okamura. „Tam má vždycky silnější pozici
ten silnější.“ Ať si o projektu Okamurova „Úsvitu“ myslíme cokoli, řekl bych,
že v tomto ohledu trefil pan poslanec do černého.
„Od starých přistěhovaleckých vln, počínaje stěhováním
národů na prahu evropského středověku a konče osídlováním Ameriky či Austrálie,
se dnešní imigrační tsunami liší
ještě v jednom důležitém aspektu,“ opakovaně upozorňuje v mnoha svých
textech publicista Michal Semín, v posledních letech vytrvalý a neúprosný
kritik Západu a jeho mnohých nectností. „Jejím hybatelem není jen pochopitelná
touha imigrantů po vyšší životní úrovni (což byl hnací motor imigračních
procesů v minulosti), ale ideologická podpora ze strany významné části
západního establishmentu (politického, finančního, intelektuálního).
V jeho rámci existují velice vlivné kruhy, které masovou imigraci
používají jako politický prostředek k cíli, kterým je kvalitativně nová
společnost, nová Evropa, nový člověk.“
Multikulturalismus se svou převrácenou „láskou“
k jinakosti a neochotou zaujímat jakékoliv hodnotící soudy (s výjimkou
zavrhování Západní civilizace) ochromil elementární funkci západních států
vymáhat dodržování práva od všech bez rozdílu. Je velkým selháním západních
elit, že to nechaly dojít tak daleko.
Co dělat?
Co v této situaci dělat, jak nejlépe reagovat? Jaká
by měla být přiměřená migrační politika? Neumím předložit vyčerpávající
koncepci, mohu jen připomenout několik principů, které by podle mého neměly
scházet.
Právo na emigraci (tedy právo na vystěhování) je zásadní lidské právo, neexistuje však
nic takového, jako absolutní právo na imigraci (tedy právo na přistěhování). Nikdo nemá automatické právo přistěhovat
se do jiné země, právo na imigraci je vždy podmíněno souhlasem jejich obyvatel.
Je nutno hájit
svobodu slova a právní stát, trvat na dodržování práva od všech bez rozdílu. Svoboda volného pohybu náležející
občanům EU a jejich rodinám, zahrnující možnost pracovat, usadit se a žít v kterékoli
členské zemi je dnes mnohými zpochybňována. ČR by v této debatě měla
rozhodně hájit nedotknutelnost svobody pohybu.
Neměnit bezhlavě společnou
evropskou migrační politiku, naopak dbát na její důsledné dodržování a vynucování. Trvat na
principu, že ochrana hranic je ve výlučné
pravomoci členských států.
Cílem imigrační
politiky by rozhodně měla být politická integrace,
která je nezbytná k zachování soudržnosti naší společnosti a loajalita všech
jejich příslušníků vůči ní. Cílem imigrační politiky nemá být řešit problémy jinde, nemá být
nástrojem, jak spasit svět, nemá být ani nástrojem ideologické přestavby
společnosti. Má být pomocí a nástrojem, jak uspořádat věci u nás doma, podle
toho, jak to vyhovuje nám – a těm, které u nás dobrovolně uvítáme a kteří
legálně a ve vzájemném souhlasem přijdou.
Braňme se myšlence
tzv. Evropského
občanství. Národní identita je pro moderní politický
národ přirozená a neměli bychom ji potlačovat na úkor imaginárního evropského
občanství.
Vnášejme do české
společnosti sebevědomý a zdravý křesťanský postoj, včetně postoje k cizincům
(uprchlíkům, přistěhovalcům), být hlasem rozumu a svědomí („činit pravdu
zřejmou“, jak připomíná sv. Pavel), současně varovat před extrémy a ukazovat
cestu mezi nimi (např.: islámu čelit, muslimy však milovat). Ať totiž chceme
nebo ne, ať bude vláda taková či onaká, a postoj veřejnosti jakýkoliv,
imigranti tady s námi budou, a bude jich nejspíš čím dál víc. Čím lépe
bude náš národ připraven, tím lépe. A kdo by měl jít první příkladem, když ne křesťané?
Podpořme projekt
přijetí křesťanských uprchlíků ze Středního Východu v České republice. Řada křesťanských
iniciativ se snaží podpořit přijetí (několika desítek až stovek) křesťanských
uprchlíků ze Sýrie či Iráku a nabízí těmto bližním v nouzi přijetí, lásku
a pomoc.
Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH
1/2015.
Žádné komentáře:
Okomentovat