C. S. Lewis : Kněžky v církvi?

Lewis napsal tento esej v roce 1948. Problém kněžského svěcení žen není možná tím, co by nás právě nyní pálilo nejvíce. Ono však vůbec nejde v prvé řadě o kněžství, jde o vztah mužství a ženství, o jejich podstatu a smysl – a právě to obé je dnes pod velikým tlakem.

„My muži můžeme být často velmi špatnými kněžími. To proto, že nejsme dostatečně mužští. Nic se nenapraví, přivoláme-li ty, kdo nejsou muži vůbec. Určitý muž může být velmi špatným manželem; nemůžete však věci napravit, pokusíte-li se vyměnit role...“

Nabízím několik rozsáhlejších výňatků z českého překladu, který vyšel v roce 1997 v nakladatelství Návrat domů.

Mám velké uznání pro ty, kdo přejí ženám, aby se mohly stát kněžkami. Myslím, že jsou to upřímní, zbožní a rozumní lidé. Jistým způsobem jsou vlastně příliš rozumní. Na první pohled všechna rozumnost je na straně inovátorů. Máme nedostatek kněží. V jednom povolání za druhým zjišťujeme, že ženy mohou dobře vykonávat všechny věci, o nichž se dříve předpokládalo, že naleží jen mužům. Nikdo z těch, kteří návrh odmítají, netvrdí, že ženy jsou méně zbožné, méně horlivé, méně učenlivé než muži, nebo že za nimi zaostávají v čemkoli potřebném pro pastýřský úřad. Co tedy jiného než předsudky pocházející z tradice nám brání využít obrovských rezerv pro kněžskou službu, kdyby ženy v něm měly rovnocenné postavení jako muži?

(…)

Čím více reformátoři mluví (právem) o kompetenci žen v řízení, o jejich citlivosti a soucitu jako poradkyň, jejich přirozených vlohách k „navštěvování", tím jasněji cítíme, že na to hlavní se zapomíná. Pro nás kněz je především reprezentantem, dvojnásobným reprezentantem, který reprezentuje nás před Bohem a Boha před námi. Tomu nás v kostele učí naše vlastní oči. "Někdy se k nám kněz otáčí zády, čelem k východu – promlouvá k Bohu na našem místě; někdy se obrací k nám a mluví k nám na místě Božím. Nic nenamítáme, činí-Ji žena to první; celý problém je o tom druhém. Ale proč? Proč nemůže žena v tomto smyslu reprezentovat Boha? Jistě ne proto, že by byla nezbytně, nebo jen pravděpodobně méně svatá, méně laskavá nebo hloupější než muž. V tomto smyslu může být stejně „obrazem Božím" jako muž; a určitá žena mnohem spíše než určitý muž. V jakém smyslu nemůže reprezentovat Boha, se stane možná jasnějším, podíváme-li se na věc z jiné strany.

(…)

Dejme tomu, že reformátor místo tvrzení, že dobrá žena může být jako Bůh, začne prohlašovat, že Bůh je jako dobrá žena. Dejme tomu, že prohlásí, že se můžeme stejně dobře modlit „Matko naše, která jsi v nebesích", jako „Otče náš". Dejme tomu, že poznamená, že Vtělení mohlo mít stejně tak ženskou jako mužskou formu, a že tedy druhá osoba Trojice se stejně dobře může nazývat Dcerou jako Synem. Dejme tomu nakonec, že by mystické manželství bylo obráceno, že církev by byla ženichem a Kristus nevěstou. To vše, jak se mi zdá, je zahrnuto v požadavku, aby žena mohla reprezentovat Boha jako kněz. Jistě je tomu tak, že kdyby všechny tyto předpoklady byly splněny, došli bychom k jinému náboženství.

(…)

Selský rozum se zeptá: „Proč ne? Vždyť Bůh ve skutečnosti není biologická bytost a nemá pohlaví, co tedy záleží na tom, říkáme-li On nebo Ona, Otec nebo Matka, Syn nebo Dcera?" Ale křesťané si myslí, že Bůh sám nás naučil, jak o něm máme mluvit. Říkat, že na tom nezáleží, znamená buď tvrdit, že celá mužská metaforika není inspirovaná, nebo ačkoli inspirovaná, je zcela libovolná a nepodstatná. A to je jistě neúnosné; nebo, je-li to únosné, je to argument nikoli pro křesťanské kněžky, ale proti křesťanství.

(…)

lnovátoři ve skutečnosti prohlašují, že pohlaví je něčím nadbytečným, nepodstatným pro duchovní život. Říci, že muži a ženy jsou stejně způsobilí k jistému povolání, znamená říci, že pro účely tohoto povolání je jejich pohlaví nepodstatné. V tomto kontextu se s námi jedná jako s bytostmi středního rodu. Čím více se stát podobá úlu nebo mraveništi, tím potřebuje větší počet dělníků, s nimiž je možno nakládat jako s neutry. To je snad nezbytné pro náš sekulární život. Ale ve svém křesťanském životě se musíme vrátit k realitě. Tam nejsme homogenními jednotkami, ale rozdílnými a komplementárními orgány mystického těla.

Jde mi o to, že neznamená-li „rovnoprávný" totéž co „zaměnitelný", nemá rovnoprávnost pro kněžství žen žádný význam. A ten druh rovnoprávnosti, který znamená, že rovnoprávné je zaměnitelné (jako žetony nebo identické stroje), je mezi lidmi právnická fikce. Může to být užitečná právnická fikce, ale v církvi se k fikcím obracíme zády. Pohlaví bylo stvořeno mimo jiné proto, aby nám symbolizovalo skryté věci Boží.

(…)

Jednou z funkcí lidského manželství je vyjadřovat povahu spojení mezi Kristem a církví. Nemáme právo vzít živé a plodné znaky, které Bůh nakreslil na plátno naší přirozenosti, a převést je na pouhé geometrické vzorce. Selský rozum by to nazval „mystikou". Přesně tak. Církev se prohlašuje za nositelku zjevení. Je-li tento nárok falešný, pak nechtějme ustanovit kněžky, ale zrušme kněžství vůbec. Je-li pravdivý, pak budeme v církvi očekávat prvek, který by nevěřící nazvali iracionálním a věřící „supraracionálním". Musí v ní být něco neproniknutelného pro náš rozum, ačkoli ne rozumu odporujícího - tak jako je neproniknutelná skutečnost sexu nebo smyslu na přirozené rovině. A o to opravdu jde.

(…)

My muži můžeme být často velmi špatnými kněžími. To proto, že nejsme dostatečně mužští. Nic se nenapraví, přivoláme-li ty, kdo nejsou muži vůbec. Určitý muž může být velmi špatným manželem; nemůžete však věci napravit, pokusíte-li se vyměnit role. Může být špatným tanečníkem. Napravit to lze jen tím, že muži budou pilněji navštěvovat taneční hodiny; ne tím, že taneční parket začne od nynějška ignorovat rozdíl pohlaví a zacházet se všemi tanečníky jako s bezpohlavními bytostmi. To by ovšem bylo neobyčejně rozumné, civilizované a osvícené, ale, ještě jednou, Jenže by to zase nebyla církev.