Moje východní inspirace II.

Tentokrát musím začít poměrně velikou oklikou, než se dostaneme k Orientu. Zdá se, že pokud jde o zrod našeho světa, pak (při troše zjednodušení) se povětšinou shodneme, že svět a vše, co je v něm, se kdysi, na počátku, vynořil z nebytí a v průběhu tak či onak řízeného a strukturovaného procesu byl zformován do podoby, jakou známe dnes. Ano, lišíme se v názoru, zda a do jaké míry byl vznik světa a nás samých „designován“ a řízen vnější silou, a jaká je případně povaha této síly, nicméně souhlasíme, že svět je reálný, skutečně existuje a měl svůj počátek v čase. Toto lineární chápání času není úplnou samozřejmostí. Naší civilizaci je odkázala biblická tradice, na kterou navazuje křesťanství i židovství (a také islám, který můžeme chápat jako svého druhu křesťanskou herezi, jež na biblické kořeny navazuje a současně se vůči nim vymezuje).

Jak se to však má s opačným pólem tohoto bytí, s jeho koncem? Jak si toto skončení nám známého světa představujeme? Nemám teď na mysli otázky osobní spásy a existence člověka jako osoby po skončení pozemského života – uvažujeme teď o existenci „našeho světa“ jako celku.

Jaké očekávání máte pro svět okolo sebe?

Názory na „konec světa“ závisejí především na předpokládané povaze či podstatě světa (Jak je vlastně svět uspořádán? Jak a proč existuje?) a jeho případné svébytnosti či naopak závislosti na „mimo-světské“, transcendentní síle (např. Bohu).

Mezi křesťany převažuje víra, že samotnému zániku světa, který bude zároveň okamžikem definitivního Božího soudu, bude předcházet ještě jakási etapa, kdy budou věci nějak nově uspořádány ještě v rámci tohoto našeho lidského světa, který bude nějak „modifikován“ či „upgradeován“. Tento typ očekávání bývá religionisty označován za „mileniální“ podle představy tisícileté říše (milénia), o které se zmiňuje biblická kniha Zjevení Janovo. Jako „milenialismus“ bývá označováno přesvědčení o „kolektivním dosažení trvajícího všestranného blaha zásahem transcendentní síly, které nastane v lidsky dohledné době a v lidském prostředí, tedy „zde“, v tomto světě.“

Za tuto definici, pojmový aparát a celkové uspořádání problematiky vděčím studii „Apokalypsa, nebo transformace. Mileniální koncepce v minulosti i současnosti“, kterou v roce 2014 vydal autorský kolektiv pod vedením Zdeňka Vojtíška. Není to kniha snadná, koneckonců vznikla v rámci plnění jakéhosi vědeckého grantu, nicméně prokousal jsem se jí s chutí. Bylo pro mne zajímavé vidět, jak o těchto věcech přemýšlejí a píší lidé z univerzitního prostředí.

Je-li tomu totiž skutečně tak, že „konec tohoto světa“ je dnes nablízku, jak jsou mnozí přesvědčeni, a je-li pravda, že křesťanský pohled na člověka a svět je pravdivý a může poskytnout jakési smysluplné vysvětlení i tomuto blížícímu se konci, pak je více než vhodné, aby ti, kdož se k tomuto názoru hlásí, jej uměli srozumitelně sdělit svému okolí. Ne, určitě nechci rozpoutávat nějaké eschatologické třeštění, ani mi nejde o „strašení peklem“. Právě naopak, myslím, že umět sdělit, že ano, že svět opravdu pomalu pomíjí a končí, ale není to poslední slovo a vůbec to není (jen) špatná zpráva, může být osvobozující a nadějeplné.

Vyvíjí se svět k lepšímu nebo k horšímu?

Vraťme se k výše uvedené definici. Důležitým prvkem je přesvědčení, že stavu blaženosti má být dosaženo v lidských dějinách; nejedná se o prostor a čas „mimo dějiny“, mimo lidský svět, ale o „lidskou sféru“ zbavenou zla. Vytouženého blaha má být dosaženo díky transcendentnímu činiteli, tedy činiteli, který lidi přesahuje. Nemusí jít jen o činitele nadpřirozené (jakým může být Bůh), ale i o činitele neosobní, působící v rámci přírodních a společenských zákonitostí (např. marxistická „dějinná nutnost“ či jinými zbožňovaná „neviditelná ruka trhu“).  Mileniální myšlení totiž není omezeno jen na náboženské prostředí; tento původně náboženský fenomén ovlivnil kulturu a smýšlení hlouběji, než si myslíme, jeho prvky nalezneme i v řadě sekulárních politických ideologií. Nejen komunismus a nacismus, snící o „tisícileté říši“, kde bude „každému podle jeho potřeb“, ale i mnohé dnes populární např. ekologické mýty mají v sobě prvky mileniálního očekávání.

Mileniální myšlení se dělí na dvě veliké větve. „Katastrofický milenialismus“ předpokládá, že stavu blaha bude předcházet negativní vývoj světa a nárůst zla, a že tento vývoj vyvrcholí tragickými ději, které budou sloužit jako prostředek nápravy či očisty. Po ní nastane vyhlížený stav blaženosti. Některé vize hnutí New Age, které počítají s tím, že planeta už dále nebude snášet člověka–škůdce a nějakou ekokatastrofou se od něj očistí, by tedy bylo možno přiřadit k tomuto mileniálnímu směru.

„Progresivní milenialismus“ naopak předpokládá, že aspoň část lidského společenství působí pozitivně a omezuje zlo, a vědomě či nevědomě tak „spolupracuje“ na vytvoření podmínek, za nichž může stav blaženosti nastat. Přechod do tohoto stavu může být buď pozvolný, anebo náhlý, zlomový, revoluční. Komunismus má tedy blíže k „progresivně mileniálnímu“ myšlení.

Pojmy katastrofický a progresivní milenialismus dnes bývají používány místo starších pojmů „premilenialismus“, resp. „postmilenialismus“, které mají původ v evangelikálním myšlením posledních dvou staletí. Jako křesťanský premilenialismus je označována víra, že blažený věk milénia nastane s druhým příchodem Ježíše (a ten tedy přijde před miléniem), postmilenialismus označuje přesvědčení, že miléniem je již tato současná doba, jejíž pokrok bude Kristovým příchodem završen. Oba tyto směry mají řadu odstínů a variant, pro obě však lze nalézt odkazy v Bibli i v křesťanském pravověří, oba měly své místo v dějinách, kdy sílil tu jeden, tu druhý pohled, a ani současné křesťanstvo není v chápání těchto událostí jednotné.

Jak to souvisí s Orientem?

Co z toho všeho plyne a jak to souvisí s Východem? Nu, jednak mám zato, že vůbec neuškodí, uděláme-li si my sami jakousi inventuru, co si o těchto věcech vlastně myslíme. Koneckonců, říká se, že naše představa o tom, co přijde v budoucnu, má dopad i na naše současné počínání.

A za druhé a především – a to je vlastní téma tohoto mého textu, jemuž jsem tímto úvodem vytvářel srozumitelný kontext:  Islám má velmi bohaté eschatologické myšlení a mileniální očekávání je v něm velmi živé a dynamické, což vyniká zejména ve srovnání s upadajícím Západem. Zejména v posledních desetiletích (což je velmi zřetelně vidět i na politickém dění) prožívá islámský svět doslova obrodu mileniálního smýšlení.  

Popsat je není vůbec jednoduché, terén je hodně nepřehledný. Neexistuje žádná „oficiální“ verze, navíc se liší šíitská a sunnitská tradice, z nichž každá trochu jinak vykládá a jiný důraz dává mnoha zmínkám o „posledních časech“, roztroušených v Koránu a jeho komentářích.    

Obě tradice se nicméně shodují na příchodu Mahdího. Před vlastním koncem světa, jímž bude den vzkříšení a soudu, se objeví mesiášská postava známá jako Mahdí („Bohem správně vedený“). V šíitské verzi, kde je očekávání Mahdího živější, se věří, jde o tajemného Dvanáctého imáma, který je nyní skryt a má se náhle zjevit, aby sjednotil svět pod praporem Mohameda.

Bohem správně vedený

Mahdí  má stát v čele reorganizace celého světa a založení nového světového islámského pořádku. Skrze mnohá válečná tažení zavede na zemi právo a spravedlnost a vymítí zlo a korupci. S tím také souvisí předpokládaná konverze křesťanů na islám, což bude výsledek Mahdího nadvlády nad jejich územím, jak tomu bývalo v minulosti (či jak jsme toho svědky na území Islámského státu). Největší válkou, kterou povede, bude ta proti „Byzanci“, čili proti křesťanům a dobití města Konstantinopole…

Ještě před Mahdím se ovšem objeví „Dadždžál“ (lhář, podvodník, často v sousloví Al-masích ad-dadždžal, tedy falešný mesiáš). Před Dadždžálovým zjevením budou muslimové na vrcholu své vojenské síly, falešný mesiáš přijde, aby je zastavil. Doba jeho působení bude časem nesmírných zkoušek pro celé lidstvo. Korán říká: "Žádná zkouška na povrchu země, od doby kdy Alláh stvořil děti Adama, nebude větší než zkouška Dadždžala." Bude konat znamení a zázraky a prohlašovat se za posla Alláhova s úmyslem oklamat a svést muslimy. Nejvíce následovníků Dadždžála bude mezi Židy, kteří uvěří, že právě on jim navrátí jejich království. Budou jej nazývat Mesiášem, synem Davida. Dadždžál se bude po světě pohybovat s obrovskou rychlostí, "jako mrak poháněn větrem." Dadždžál bude nakonec ve veliké závěrečné bitvě, která se má odehrát u Jeruzaléma, zabit prorokem Isou, tedy Ježíšem, který se vrátí na zem.

Ježíš sestoupí v době, kdy budou muslimové v největších útrapách. Přijde jim na pomoc a sám zabije Dadždžála. Pak si lidé oddechnou a Ježíš se soustředí na úkol, který má vykonat (tedy vlastně završit to, co započal a nedokončil při svém prvním příchodu): přivést křesťany k víře v Alláha a vládnout lidu spravedlivě a podle práva šaria. „Zlomí kříž, zabije prasata a zabije Dadždžala.“ V té době budou pouze dvě možnosti, a to buď přijmout islám a nebo zemřít. Po Ježíšově smrti lidstvo opět upadne do odpadlictví až do konce časů, kdy nastane poslední soud...

Čtenáři Bible je řada obrazů povědomá, byť význam je posunutý, ba někdy přímo opačný. Velmi zajímavé, no řekněte sami! Nabízí se zde velký prostor k úvahám a spekulacím, jak to spolu souvisí a kde se vize biblická s tou islámskou překrývá, kde míjí a kde si protiřečí.

Ti, kdo připravují příchod Mahdího

Abych navázal na první díl, dalším vážným zastavením, které jsem prožil při pročítání a poslechu přednášek ex-muslimských křesťanů, bylo varování, že Mahdí, tajemný Dvanáctý imám, kterého muslimové vyhlížejí jako zvěstovatele skonání věků, by mohl být tím, koho Nový Zákon popisuje jako Antikrista. Zdá se, že tento názor není mezi exmuslimy ojedinělý. Že přicházející Syn zatracení, sjednotitel světa, by mohl být muslimy považován za jejich dlouho očekávaného Mahdího…

Postava Mahdího je skutečně v mnoha ohledech antitezí pravého Mesiáše. Duch antikristův prostupuje ovšem celým islámem. "Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš?", ptá se Bible (1.Jan 2,22-23) a pokračuje: "To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce". Islám skutečně zuřivě popírá právě Ježíšovo Boží synovství a jeho reálné vtělení. To ovšem samo o sobě není nic nového, vždyť už Nový Zákon dosvědčuje, že "mnoho antikristů vyšlo do světa" a v průběhu dějin bychom jistě napočítali celou řadu těch, kteří přinášeli "jiné evangelium" a nabízeli nového mesiáše.

Bývalý íránský president Ahmadínežád nebyl jen zapálený šíitský muslim, nýbrž také muž, jenž je znám jako "Mahdaviat", tedy "Ten, kdo věří v Mahdího a připravuje jeho příchod". Příprava na příchod Mahdího hrála podstatnou roli v jeho úvahách a plánech, a to po celá léta, už od časů jeho starostování v Teheránu, kdy nechal v rámci příprav na příchod Mahdího vybudovat honosný bulvár pro jeho uvítání. Říká se, že Ahmadínežád při zasedáních i hostinách vždycky vedle sebe ponechává jednu židli volnou a u ní sklenici vody, prý „pro případ náhlého návratu Mahdího". Úsměvné? Možná. Avšak jaderná zbraň v rukou lidí tohoto typu už nemusí být taková legrace… Co když skutečně platí, že „naše představa o tom, co přijde v budoucnu, má dopad i na naše současné počínání“?

Myšlenky mají důsledky

Neměli bychom proto tváří v tvář povstávajícímu chalífátu v našem sousedství mnohem pečlivěji sledovat, čemu ti lidé vlastně věří, co je motivuje a co formuje jejich činy? A neměli bychom také mnohem pečlivěji volit a prověřovat, čemu věříme my sami, co předáváme svým dětem a svému okolí?

„Diplomaté a zpravodajské služby obvykle nestudují obskurní náboženské texty o konci dnů, ale vzhledem k jejich široké popularitě i ke konkrétnímu dopadu je to možná velká chyba", píše Dore Gold, vlivný izraelský diplomat a bývalý velvyslanec v OSN ve své nedávno česky vydané knize "Boj o Jeruzalém" a pokračuje příkladem: "Kdyby Izrael jednoho dne podlehl vytrvalému nátlaku evropských diplomatů – podporovaných i určitými kruhy americké zahraniční politiky – a Jeruzalém by rozdělil a vzdal se svých svatých míst, mohl by tím docela dobře rozpoutat novou vlnu džihádismu přiživovanou pocitem, že se brzy vyplní tradiční představa o konci dnů. Západní diplomaté si možná myslí, že by tím (rozdělením Jeruzaléma, pozn.red.) plameny hněvu radikálních islamistů utlumili, ale ve skutečnosti by je jen rozdmýchali do nevídaných výšin.“

(V dalším díle „východního přemítání“ se vrátíme zpět do Evropy, tentokrát oklikou přes Rusko.)