Dnešním pokračováním letní přemítání o Orientu a
konci časů ukončíme a vrátíme se zpět do Evropy. Tentokrát oklikou přes Rusko,
neboť i ono – a jeho myslitelé – může být v mnohém pro nás inspirací.
Dostala se mi již před časem do rukou útlá kniha ruského
filosofa Vladimíra Solovjova (1853 –
1900), která kromě několika esejů “o válce, pokroku a konci světových dějin“
obsahuje i známou „Legendu o Antikristu“.
Jsem v mnoha ohledech člověkem naší doby, synem svých otců, rodem Čech a
vyznáním (řekněme) evangelík, a proto ve mně pomyšlení na Rusko (a jeho dějiny
a jeho současnost) příliš inspirací nevzbuzovalo. Co směrodatného pro dnešek by
mohl napsat pravoslavný (!) ruský (!!) filosof koncem 19. století (!!!)? Avšak
ouha, byl jsem usvědčen! Ne vše, co je staré, musí být nutně zastaralé,
stejně tak ne vše, co je “z Východu”, ba dokonce z Ruska, musí být bezcenné.
Text o Antikristu, sepsaný v podobě vyprávěné
legendy, lze považovat za jakýsi komentář k biblické knize Zjevení, autor
sám si nenárokuje prorocké ambice, říká, že je to transpozice, domýšlení, aktualizace biblického textu. Dnes bychom možná řekli „theology-fiction“.
Avšak protože je napsaná mužem hlubokého vhledu, zbožné duše a pronikavé mysli,
jsou mnohé postřehy ve své výstižnosti a aktuálnosti doslova dechberoucí!
Hordy z Východu
a zápas s islámem
Jeviště pro poslední časy se odhalí někdy na konci
20. století. Popis světa v naší době je podivuhodně výstižný, byť
samozřejmě ne přesný. Předehrou, která připraví scénu, bude idea
„panmongolismu“, myšlenka sjednocení všech asijských národů s cílem
vybudovat skutečnou „Říši středu“ a ovládnout svět. Tato idea způsobí velké
probuzení mezi východoasijskými národy, které vedeny nutností hledat životní
prostor zaplaví Rusko, střední Evropu a posléze celý kontinent.
Solovjov psal na konci 19. století – ještě před
bolševickou revolucí, ještě před oběma světovými válkami, a psal z perspektivy
Ruska, které s Japonskem svého času skutečně válčilo a tlak asijských
národů z Východu je pro něj realitou. Panmongolismus – musel jsem při
čtení myslet na dění v dnešním Rusku a ideu „euroasianismu“, kterou se dnešní
ruské elity opájejí a Putinův režim ji podporuje. Euroasianismus jako protiváha
Euroatlantismu, jako životodárná alternativa skomírajícímu Západu…
A další zajímavý postřeh: „Úspěch panmongolismu
bude usnadněn úporným a vyčerpávajícím bojem, který budou muset podstoupit
evropské státy proti procitnuvšímu islámu.“ Západní Evropa, oslabená bojem s islámem,
pak snadno podlehne invazi z Východu, ba bude ji dokonce považovat za jakési
vysvobození: „Metropole západní kultury s radostí otvírají brány vládci
Východu“.
Asijská nadvláda nad Evropou bude trvat půl
století, během něhož dojde „ke všeobecnému mísení a hlubokému pronikání
evropských a východních idejí“. (Ano, tohle je přesně náš svět!) Avšak nebude
to bez problémů, neboť obrovská
přistěhovalecká vlna z východu způsobí vyhrocení sociálně-ekonomických problémů. Postupně narůstající
nespokojenost povede ke vzpouře proti asijskému jhu – zajímavé je, že
v čele odboje nestojí panovníci ani elity, nýbrž „mezinárodně
zorganizované a spojené evropské obyvatelstvo“. Tradiční zřízení (Solovjov
předpokládal v této době ještě monarchie) tak je lidovým tlakem nahrazeno
demokracií. Není v tom možno
zahlédnout obraz současné Evropy, kdy politické elity se více méně starají o
sebe a své vlastní zájmy a evropský
„demos“ je v mnoha ohledech odkázán na své vlastní sebe-uvědomění a sebe-organizaci?
Otevřená cesta k míru a blahobytu
Asijská poroba je
setřesena, Evropa osvobozena, ale čas tohoto „kulturního mísení“ nezůstává bez
následků – padá sice „teoretický materialismus“, vykládající svět jako pouhý
shluk atomů, obnovuje se „náboženský cit“, každý má nějakou „spiritualitu“,
nicméně ze schopnosti upřímné víry „lidstvo vyrostlo“. „Pojmům jako Bůh, který
učinil svět, se již ve školách neučí ani na prvním stupni“, píše Solovjev. Ach,
tohle u nás nastalo již mnohem, mnohem dřív, nebylo ani potřeba asijských hord!
A v této době se
objevuje On - pozoruhodný člověk, mnozí jej nazývají nadčlověkem. Věřil v dobro, dokonce i v Boha - ale miloval jenom sebe. Jeho slabinou
byla bezbřehá samolibost. „Byl to génius, asketa, snaživec a filantrop.“ A také
(to je zajímavé) je vegetariánem, plný soucitu s živočichy a hájící jejich
práva.
Náš dobrodinec čeká na znamení, že právě on je
pověřen, aby začal se spásou lidstva
- a roste v něm strach, aby snad Kristus nepřišel a nezpochybnil jeho prvenství,
a v srdci začíná cítit nenávist a stesk, popírá Krista, otvírá se temnu, které
si ho vybralo za svého syna, za svůj nástroj.
Hned nato píše dílo „Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu“, jehož
genialita všechny uchvacuje. "To
je přesně to, co potřebujeme!“ Někteří
zbožní lidé se ptají, proč v ní ani jednou není zmíněn Kristus, ale jiní
namítnou: "Pokud je obsah knihy proniknut skutečným křesťanským duchem
činorodé lásky, co chcete víc?" Autor se stává nejpopulárnějším
člověkem, jaký kdy na světě žil.
V Berlíně (Německo je stále určujícím fenoménem
světa, jak výstižné!) se koná zákonodárné
shromáždění Svazu evropských států. Svaz je zakládán s cílem předejít
konfliktům již ne mezi národy, ale mezi politickými stranami a sociálními skupinami. (Ano, ta
politika je neustále zdrojem konfliktů, zmatků a korupce, není lepší opustit to
překonané „pravo – levé dělení“ a řídit stát už ne politicky, ale manažersky
„jako firmu“? ANO, pan BUDE LÍP!)
„Představitelé společné
evropské politiky pociťovali nedostatek společné výkonné moci. Proto se
„zasvěcení" usnesli odevzdat moc do rukou jedné osoby.“ A tak se náš
„člověk budoucnosti" stává doživotním prezidentem Spojených států evropských. Postupně ovládá
(diplomacií i násilím) téměř celý svět, „proimperiální“ síly v Severní i
Jižní Americe přinutí také své národy připojit se pod moc „císaře“, jen kdesi
v Asii a v Africe zbývají ještě nezávislé kmeny a malé státy...
Míra jako
modla
„Za jediný rok vznikne celosvětová monarchie
v pravém slova smyslu. Každý zárodek války je vytržen i s kořenem.“
Ano, právě „obava z války“ (a neustálé strašení hrozící válkou) je mocným
motorem, který žene (nebo spíše: kterým jsou hnány) národy pod střechu nového
císařství. „Kristus rozděloval lidi na
dobré a zlé, a tak přinesl meč - já přinesu mír“, prohlašuje císař. „Válka
je jistě zlo, ale je třeba uznat, že jak v životě jednotlivců, tak v životě
národů jsou situace, ve kterých není možno odpovědět na zlovolné násilí jen
napomínáním a dobrými slovy“, píše Solovjev v úvodu a jinde říká: „Kristus
přišel, aby přinesl na zem pravdu, a tato pravda rozděluje. Je zde tedy mír
dobrý, kristovský, založený na onom rozdělení, které Kristus přinesl oddělením
dobra od zla, pravdy od lži; a je mír špatný, mír světa, založený na směsi nebo
vnější jednotě toho, co je vnitřně v boji se sebou samým“. Pacifismus jako
náboženství a tolerance jako nejvyšší ctnost? Jak výstižné! Jak aktuální!
Otázka
náboženská
„Poté, co byl politický i sociální problém úspěšně
vyřešen“, a to nastolením globální vlády, která převezme starost o zabezpečení
všech lidských potřeb, „vyvstal problém náboženský. Zájem o něj vyvolal sám císař…“
Zajímavě popisuje Solovjov situaci křesťanstva té
doby: „Křesťanství se v té době přes velký úbytek věřících morálně
vzchopilo a pozvedlo a to, co ztratilo na kvantitě, získalo na kvalitě. Lidé,
které s křesťanstvím nespojoval žádný duchovní zájem, se již mezi křesťany
nepočítali.“ Všechny tři větve křesťanstva (katolicismus, pravoslaví i
protestantismus) prošly velikým tříbením a všude „zůstali jen ti, kteří byli
upřímně věřící“.
Ti jsou k nové vládě loajální, ale obezřetní a
vyčkávající. Jejich obavy vzrostnou poté, co se císaři po bok postaví „Velký
kouzelník z Východu“, napůl Asiat, napůl Evropan, který je současně i
katolickým biskupem. Stává se císařovým kancléřem a mluvčím, a jako člověk vládnoucí
tajným uměním a magií fascinuje davy znameními a zázraky...
A v této situaci se císař rozhodne vyřešit
„otázku náboženskou“ jednou provždy tím, že vyzve všechny věřící ke sjednocení.
Chystá všeobecný koncil v Jeruzalémě, kde je na chrámovém pahorku vztyčen
ohromný „chrám impéria“. Do něj jsou pozvání zástupci tří křesťanských komunit.
Přicházejí papež Petr, který již dávno nesídlí
v Římě, odkud byl vyhnán, starec Jan, vůdce pravoslavných a teolog Pavel,
evangelík, každý v čele svých následovníků. Události nabírají spád. Císař,
podporován svým mágem/biskupem, žádá, aby jej křesťané uznali za svého vůdce a ochránce.
Slibuje uhladit rozpory, vrátit papeži Řím a štědře dotovat pravoslavné i protestanty.
Většina souhlasí a přecházejí na jeho stranu. Pod podiem zůstávají jen tři
skupinky věrných, semknuté kolem Petra, Jana a Pavla.
Uprostřed
temné noci
„Co pro vás mohu udělat?“, ptá se císař, „co je vám
na křesťanství nejdražší?“ Čeho se na něm tak držíte? To je správná otázka,
která stojí za zamyšlení. Co je pro tebe na křesťanství nejdůležitější?
Stařec Jan
vyznává: „Nejdražší na křesťanství je pro nás samotný Kristus – On sám!“
Vyzývá císaře, ať vyzná Ježíše, syna
Božího, který přišel v těle, vstal z mrtvých a opět přijde. Císař ztrácí
svůj předstíraný klid, ale mlčí. Blesk
z nebe zabíjí Jana. Po něm povstává papež Petr – a také on padá mrtev
k zemi. Slova se ujímá Pavel, nad těly dvou zabitých bratří (svědků
z 11. kapitoly Zjevení?) vyznává, že Pánem je Ježíš a císař je svůdce a odvádí
„ostatek“ svých věrných i stádečka Petra i Jana do pouště.
Císař reaguje bouřlivě, nechá nastolit svého mága novým papežem a zakazuje nepoddaným křesťanům pobyt v
městech i vesnicích, „aby svými nenávistnými výmysly nepobuřovali a nesváděli
nevinné a prostoduché“. Mrtvá těla Jana a Petra, odnesená jejich následovníky,
ožívají, a tak se „uprostřed temné noci, na vysokém a opuštěném místě“ uskutečnilo
„sjednocení církví“. Neokázalé, neoficiální, zato zpečetěné skutečnou krví.
Císař stupňuje své nároky nad jakoukoliv mez, prohlašuje
se kosmickým božstvem – a tehdy nastává zlom, neboť jej postihuje pohroma,
kterou nečekal: povstávají proti němu Židé. Ti zpočátku sledovali jeho vzestup
s uspokojením, vítali jeho příchod do Jeruzaléma a viděli v něm
Mesiáše, avšak náhle prozřeli a „plni hněvu a touhy po pomstě“ se obracejí
proti samozvanci. „Židovstvo povstává a jejich nepřátelé s úžasem vidí, že
duše Izraele nežije vypočítavostí a žádostivostí mamonu, nýbrž silou hlubokého
citu – nadějí i hněvem své odvěké víry v Mesiáše.“
Čtenář Bible si možná vzpomene na apoštolova slova:
„Jestliže zavržení Izraele znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude
znamenat jejich přijetí než vzkříšení z mrtvých?“ (Řím 11, 15).
„Rozdělení církví tajemně souvisí s židovskou
otázkou, s prvotním rozkolem mezi Synagogou a církví“, všímá si redakční úvod
ke knize Solovjovových esejů a pokračuje: „Skutečný ekumenismus je dílem božsko
– lidským, (…) a toto dílo se nemůže začít dařit, dokud se Židé nerozhodnou
vyhlásit boj Antikristu.“
Tehdy, když se u Jeruzaléma střetávají milionové
armády, země se otřásá a otevírá a nebe zatmívá, tehdy se zjeví přicházející
Kristus a nastává to skutečně poslední dějství tohoto času...
Zde legenda končí. Postavy, které si jej
v Solovjovově eseji předčítají, o ní chvíli diskutují a jako poučení
nabízejí: „Není všechno zlato, co se
třpytí. Lesku je v tom padělaném dobru dost, ale nic pořádného na něm není;
žádnou skutečnou sílu nemá.“
Může nám být tento více než sto let starý text
v něčem inspirací? Posuďte sami. Solovjov sám v úvodu upozorňuje, že
při četbě je nutné dobře rozlišovat věci podstatné a detaily. Např. o „panmongolismu“
a vpádu Asiatů do Evropy píše, že si není jist všemi podrobnostmi, pro spád
příběhu zkrátka musel ledacos nějak domyslet. Chce tím podle mne říci, že při
pohledu na šachovnici, kterou před našima očima rozehrává, jej nemáme „chytat
za slovo“ a lpět na detailech, bazírovat na podobě té či oné figury, ale všímat
si spíše celkového rozestavení, trendů a kontextu.
„Na scéně se odehraje ještě mnoho planých řečí a
rozruchu, ale hra je již dávno dopsána celá až do konce“, uzavírá Solovjov.
„Ani diváci, ani herci nemohou na ní nic změnit.“ Pokud tomu tak skutečně je,
považujete to za dobrou zprávu, či nikoliv?
Žádné komentáře:
Okomentovat