Hledání štěstí, smyslu, naplnění,
je údělem člověka, je zákonem lidského srdce stejně jako zákon gravitace v
přírodě. Nemůžeme jinak. Naším největším problémem není, že toužíme, ale to, že
svou touhu necháme uspokojit příliš snadno. Nehledáme svou radost s náležitým
odhodláním a zápalem. Bereme často zavděk prvním, co se nám dostane do ruky.
Chybou není intenzita naší touhy po
štěstí, chybou je právě naopak, že netoužíme dost. Nekopeme dost hluboko,
abychom narazili na zásoby spodní vody, spokojíme se s povrchovou vodou v
kdejaké louži. Spokojíme se s málem, s náhražkou, šidítkem.
V
dějinné zkušenosti člověka se od Pádu stále opakuje jeden zásadní omyl s
fatálními následky. Jde o trvalý, člověku vlastní sklon zaměňovat skutečný
zdroj zakoušené touhy za její podnět, za pouhého nositele či symbol touhy.
Například při setkání s krásou, ale také například s posvátnem, se v lidském
srdci probouzí cosi, čemu říkáme pohnutí, dojetí, touha. Ta je vzbuzena
konkrétním předmětem, který zapůsobil na naše smysly, ale touha sama jako by se
natahovala až kamsi za horizont vnímatelného. (Matěj Hájek ve svých „lewisologických“
studiích upozorňuje na anglické slovo pro toužení: "longing", tj.
doslova snad „(pro)dloužení“…)
To,
co vnímáme, je ono, a přece to není plně ono... Toto napětí však může duše jen
stěží déle snášet, proto člověk opakovaně podléhá pokušení zaměnit viditelný,
dosažitelný předmět za to, po čem takříkajíc v hloubi duše prahne.
Nestojí
tato záměna v pozadí všeho lidského modlářství? Koneckonců je to Bůh (skutečný zdroj
veškeré Krásy, Pravdy a Dobra a tedy konečný cíl všech lidských tužeb), kdo
prostřednictvím silného emocionálního zážitku, třeba estetického či
náboženského, oslovuje bloudícího člověka a volá jej k sobě zpět. Člověk však
dělá stále tutéž chybu: ztotožňuje objekt touhy s podnětem, který ji vyvolal, a
začíná tak uctívat onen podnět, jež se mu tak stává idolem, modlou – ať již jde
o sexualitu, umění, přírodní krásy, náboženské zážitky či třeba dávná minulost…
Řečeno
s C. S. Lewisem: „Jsme lhostejní tvorové, kteří blázní po pijatice, sexu a
ambicích, když se nám nabízí nekonečná radost. Podobáme se dítěti, které si
chce péct koláčky z bláta na pískovišti na okraji města, protože si
nedokáže představit, co by znamenalo strávit prázdniny u moře. Dokážeme se
příliš snadno nechat uspokojit.“
Žádné komentáře:
Okomentovat