Istanbulskou úmluvou bývá nazývána „Úmluva o prevenci a potírání násilí
vůči ženám a domácího násilí“, přijatá Radou Evropy v roce 2011. Tato
úmluva, která bývá svými zastánci presentována jako naprosto nezbytný a klíčový
nástroj, který teprve umožní řádně se vypořádat s přetrvávající
diskriminací žen a násilím proti nim, a svými kritiky bývá popisována jako
trojský kůň radikálních ideologií, byla počátkem letošního února schválena
českou vládou a postoupena k ratifikaci.
Ministr Dienstbier se nechal slyšet, že úmluvu považuje za významný mezinárodní standard v oblasti ochrany obětí domácího násilí v České republice, kde zažívá domácí násilí každá třetí žena. Dva ministři za KDU-ČSL si naopak dovolili hlasovat proti a už mají nálepku obhájců bití žen…
O co tedy v Istanbulské úmluvě vlastně jde? Její deklarovaný záměr je
nepochybně šlechetný a úctyhodný, neb má jít o pokus souhrnně popsat a
naplánovat podmínky a kroky, jak předcházet a potírat nerovnoprávné postavení
žen a násilí proti nim, které, žel, je v mnoha částech světa stále
v mnoha podobách přítomné.
Je potřeba jasně říci, že jakékoliv násilí, fyzické, psychické, sexuální či
ekonomické, páchané proti lidem, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, původ, jazyk,
barvu kůže, vyznání či názory, je vždy odsouzeníhodné, stejně jako hrozba
takovým násilím, omezování svobody či jiné strádání. V civilizovaných
zemích, k nimž Česká republika náleží, je pravidlem, že takové počínání,
ať již se ho dopouští kdokoliv vůči komukoliv, je považováno za nepřípustné,
kriminální jednání, které je trestné. V tomto základním ohledu tedy
Istanbulská úmluva neznamená pro Českou republiku žádnou novinku, žádnou
kvalitu navíc. Můžeme jistě diskutovat třeba nad mírou „objasněnosti“, nad
postupy příslušných orgánů či rychlostí justice, různě tento segment
kriminality statisticky třídit a zkoumat, nicméně je nám všem nade vší pochybnost
jasné, že ubližovat lidem (nebo dokonce bít ženy!) je hanebné a že se to u nás
zkrátka nedělá a nesmí a žádný „Istanbul“ na tom nic nezmění.
Taková je tedy naše výchozí situace, diskutujeme-li v Česku o
ratifikaci Istanbulské úmluvy. Je-li tomu ovšem tak, a já jsem plně přesvědčen,
že ano, pak se hned nabízí otázka, proč takový humbuk kolem mezinárodní
smlouvy, která pro náš právní řád nic převratného nepřináší – tedy pokud jde o
samotnou podstatu věci, tedy o právní nástroje pro definování trestnosti
diskriminace a násilí.
Zcela jinak je tomu jistě v mnoha zemích tzv. Třetího světa, zejména
v zemích muslimských, kde je nerovnoprávnost mezi muži a ženami a násilí
vůči ženám nejen hluboce kulturně zakořeněné, ale mnohde i právně kodifikované.
Tam by měla být nasměrována hlavní pozornost obhájců lidských a občanských
práv pro všechny bez rozdílu. Žel, žádné apely ministra Dienstbiera
v tomto směru jsem nezaznamenal…
Hlášky některých politiků či aktivistů, že odmítat „Istanbul“ znamená hájit
násilí na ženách, jsou proto nesmyslné, ne-li přímo záměrně zavádějící a
demagogické. Mají zřejmě odvést pozornost od těch nejpodstatnějších námitek,
které kritikové tohoto dokumentu a jeho překotné ratifikace předkládají. Které
to jsou?
Co vlastně namítají
kritikové?
Argumentace, obsažená v textu úmluvy, i definice, které text zavádí,
jsou vágní a nejednoznačné, a v mnohém i rozporuplné. Úmluva především přichází
s definicí „genderu“, tedy rodu, kterým se v textu rozumí „soubor
společensky ustavených rolí, chování, aktivit a atributů, jež daná společnost
považuje za náležité pro ženy a muže“ (čl. 3). Má to tedy znamenat, že
genderově podmíněným násilím je, pokud někdo trvá na tom, aby žena žila podle
své společenské role? To by byla právně velmi nejednoznačná a v podstatě
jakýkoliv výklad umožňující definice. Text však vzápětí přináší vlastní
definici „genderově podmíněného násilí“ (čl. 3), ale ta zní zcela jinak: jde o
násilí, které je nasměrované proti ženě, proto, že je žena. Proč tedy text
zavádí genderové definice, jde-li mu především o prevenci násilí proti ženám?
Pokud jde o samotné násilí na ženách, je skutečně vždy motivováno toliko tím, že oběťmi jsou ženy? Na základě jakých
dat se to tvůrci úmluvy domnívají? Jiné skupiny obětí samostatnou pozornost
nezasluhují? Co třeba násilí proti seniorům? A jsou-li oběťmi ženy, pak pachateli
jsou nevyhnutelně muži. Ženy ženám nikdy neubližují? Není pohled na muže
jakožto typického agresora projevem genderové stereotypizace, proti níž úmluva
údajně hodlá vystupovat? Na tyto a podobné otázky text neodpovídá, nelze se
proto ubránit závěru, že jeho motivace je ideologická, nikoliv odborná.
Navíc text je rozporuplný – na jedné straně chce zavést do veřejného
diskurzu zcela nové a nejasně definované pojmy „genderu“ a na něj navazující
koncepce „genderových rolí“, „genderově citlivé politiky“, a tak podobně,
současně však zdůrazňuje jako své hlavní téma násilí na ženách, páchaném proto,
že jde o ženy. Nu, dobrá, hovořme o násilí proti ženám, ale proč k tomu
potřebujeme definici genderu?
První okruh otázek kritiků se tedy týká celkového pojetí dokumentu, optiky,
kterou je téma nahlíženo, ideologie, která za ní stojí.
Druhou oblastí je vzdělávání, kde úmluva požaduje „osvětové kampaně a
programy na všech úrovních“ (čl. 13) a úpravy „ve formálních osnovách na všech
úrovních vzdělávání“ (čl. 14), jakož i „v zařízeních sportovních, kulturních a
volnočasových a v médiích“ (čl. 14) s cílem prosadit poučení dětí o
„nestereotypních genderových rolích“ a „genderově podmíněném násilí na ženách“
(čl. 14).
Má to tedy znamenat, že optika genderové a feministické ideologie bude
státem garantovanými a financovanými nástroji vnucena všem vzdělávacím
institucím v zemi? Není to v rozporu s ústavou garantovaným
právem rodičů rozhodovat o výchově a vzdělání svých dětí? Neznamená to porušení
principu světonázorové neutrality státního vzdělávacího systému, bude-li takto
podřízen jediné oficiální, a k tomu ještě takto radikální ideologii? Zdá
se, že právě na toto se mnozí velmi těší. Že by právě toto bylo tím hlavním
z oněch vedlejších cílů prosazení úmluvy u nás?
Třetí okruh otázek se týká tzv. „monitorovacího mechanismu“ (čl. 66) na
úrovni Rady Evropy, v jehož čele má stát mezinárodní „expertní skupina“,
která má být ustavena do jednoho roku po ratifikaci všemi členskými zeměmi. Má
disponovat řadou kompetencí a má nezávisle na vnitrostátních orgánech
monitorovat a prosazovat naplňování úmluvy. Národní parlamenty budou „přizvány
k účasti na monitorování“ postupu implementace. Nelze se neptat: nemůže
vytváření takové paralelní struktury, nepodléhající vnitrostátnímu právu,
znamenat nepřiměřené zasahování do státní suverenity, a to i v oblastech, v nichž
se Česká republika nevzdala svých pravomocí ani ve prospěch orgánů Evropské
unie (především rodinná a vzdělávací politika)? Má se nechat „monitorovat“
jakýmsi nikým nevoleným výborem všemocných expertů, motivovaných jakousi
nekonzistentní a pavědeckou feministickou - genderovou ideologií?
Pane ministře Dienstbiere, nejsou právě tady v ohrožení naše lidská a
občanská práva?
Psáno pro KONZERVATIVNÍ LISTY.
Žádné komentáře:
Okomentovat