„Centrálním
bodem útoku na hodnotový základ člověka se dnes stala sexualita“, píše
socioložka Gabriela Kuby ve své i u nás známé knize Globální sexuální revoluce. Nástrojem této globální přeměny světa je
pak podle ní „sexuální deregulace“, tedy demontáž, uvolnění odvěkých,
tradičních, přirozených zábran a vazeb, které drží sexualitu v mezích,
vytýčených obrazem Božím v nás.
Mnoho
kultur a civilizací v dějinách zaniklo pro morální degeneraci; aby se však
morální degenerace politicky a kulturně vynucovala, to je skutečná novinka,
jsme první civilizací v dějinách, která něčemu takovému čelí. Je to plán
ďábelsky geniální, neboť z lidské žádostivosti činí nástroj politické
kontroly. Navíc neřest jako forma kontroly je téměř neviditelná,
nepostřehnutelná. „Ti, kteří se stali
obětí svých vášní, vidí jen to, po čem touží a nevnímají okovy, kterými je
žádostivost spoutává“, varuje Kuby.
„Globální sexuální revoluce přivedla
k cíli vytrvalé, přes dvě stě let trvající úsilí mnohých velkých duchů o
zničení židovsko-křesťanského hodnotového základu evropské kultury. Poselství
„sexuálního osvobození“ proniklo do každého obývacího pokoje a do většiny
ložnic.“
Proč
chtějí tento židovsko-křesťanský hodnotový základ zničit? Aby jej, jakožto
zastaralý a již nevyhovující, nahradili vlastními hodnotami, vlastní vizí,
vlastním projektem nového člověka?
A
kdo jsou ty síly, ti lidé, kteří tuto epochální přestavbu světa udržují
v chodu? Ani na tuto otázku není
snadné odpovědět. Kulturní válku proti křesťanskému obrazu člověka poháněly
rozličné hybné síly, různé mocenské skupiny. Nevidíme žádný identifikovatelný
státní, vládní či politický systém, který by usiloval o zjevnou světovládu,
který by ideje a principy sexuální revoluce nějak cíleně, násilně prosazoval; existuje
však neformální aliance rozmanitých seskupení, jednotlivců a institucí, nekryje
se s žádnou stranou, nemá žádnou centrálu, žádný Kreml, žádnou hierarchii,
žádné jasné vůdce. Přesto sledují společné cíle – byť to tak třeba sami
nenazývají, nepřiznávají a třeba si neuvědomují… Liberální, nová levice?
Neomarxismus? Gender mainstreaming? Vyberte si, je to nepřítel beze jména.
Pokud
jde o pohled od nás, z východu Evropy: Po 2. světové válce stály před
evropskou pravicí dva hlavní úkoly, dvě výzvy: hospodářská obnova válkou
zničené Evropy a zápas s hrozbou sovětského komunismu. První výzva byla
splněna za nějakých 20 let, ta druhá o nějakých dalších 20 let později.
Byla
tu však i třetí výzva, kterou však evropská pravice nikdy nevzala pořádně na
vědomí, nikdy ji nepřijala. Levicový liberalismus rozehrál veliký, dějinný spor
o člověka, antropologický spor – kdo je člověk? Proč tady je, a co z toho
plyne pro život osobní i veřejný? Proč má být jeho život nedotknutelný? Co je
rodina a proč je hodna ochrany? Ano, ten spor se vede odedávna, avšak vedl se spíše
na kazatelnách a ve zpovědnicích, případně na universitních katedrách, než v
parlamentech; to moderní politická levice z něj udělala spor politický. Proto dnes musíme řešit jako politikum vztahy mezi pohlavími, mezi
rodiči a dětmi a právo na jejich výchovu, proto se sama definice pohlaví stává otázkou politickou. Nebyli jsme to my,
konzervativci, kdo s tím přišel; my jen hájíme staré dobré svobody slova,
svědomí a náboženství, svobodu „své děti po svém vychovávat“…
(publikováno jako editorial v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 4/2015)
Žádné komentáře:
Okomentovat