"Tohle není recept na úspěch. Žádný zaručený ani neexistuje. Nahoře je narváno. Někteří lidi jsou opravdu k ničemu. Další přejede auto. Jiné podrazí blízcí. Tak už to chodí. Ať už si pod úspěchem představuješ cokoliv, nemáš na něj nárok. Se stim smiř..."
***
Finanční analytik a komentátor Michal Kašpárek publikoval před časem „návod
na to, jak přestat být na jednu přes držku“. Občas do něj kouknu a vždycky mě
to v něčem nakopne. Stojí za přečtení, proto jej zde přetiskuji souhrnně. Nechte
se nakopnout!
1. Nikdo ti nic nedluží
Takže tebe nepřijali na DAMU proto, že jsi z Prostějova a Pražáci mezi sebe
nikoho nepustí? Spíš neumíš hrát tak dobře, jak si myslíš.
Rodiče ti v paneláku nedovolí trénovat na bicí? Běž na brigádu a pronajmi
si zkušebnu – anebo si kup sluchátka a skládej ambient.
Že se v tomhle státě nedá podnikat? Vyber si jiný.
Šéf je idiot a drží tě při zemi? Udělej laskavost pro sebe i pro nás:
sklapni a změň šéfa.
Za svůj život a svoje rozhodnutí neseš plnou zodpovědnost. Nikdo ti nic
nedluží. A pokud budeš chtít po ostatních soucit kvůli plodům vlastní
nerozhodnosti, zbabělosti a lenosti, těžko ho dostaneš.
2. Začni hned teď. S tím, co máš
Možná by se ti psalo radostněji na novém MacBooku. Nejspíš by tvoje
občanské sdružení bylo víc vidět s penězi na billboard. Určitě by se ti zákusky
líp pekly v peci za osmdesát tisíc.
Chceš se dostat k lepší technice? Vytřískej nejdřív co nejvíc z té staré.
Datluj na starém notebooku, polepuj popelnice černobílými letáky ze staré
laserovky, peč buchty doma v troubě.
Nesmíš se nechat paralyzovat nesprávným myšlenkovým pochodem, který je
bohužel rozšířený jako mor: něco prý nejde vůbec, protože s lepšími nástroji a
větším rozpočtem by to šlo líp.
Velikášské sny jsou tvým největším nepřítelem. Nikdy v historii nebyl práh
tak nízko. Nevymlouvej se a překroč ho. Nepotřebuješ miliony na marketing.
Nepotřebuješ miliony na techniku. Nezakládáš automobilku, rozjíždíš živnost.
Potřebuješ mít jasno v tom, co děláš, proč to děláš, a umět o tom ostatním
vykládat příběh. Vyprávěj ho všem. Na Facebooku, na webu a hlavně z očí do očí.
Když budeš mít jasno v tom, čeho chceš dosáhnout, můžeš pak střízlivě
spočítat, jaké vybavení je pro to nezbytné. Ne sexy, ne pohodlné: nezbytné.
Moc drahé? Zkus koupit zánovní, s někým se na ně složit nebo si je první
měsíce jen pronajímat. Pořád moc peněz? Tak si vytyč jiný cíl. Do toho. Nic ti nechybí.
3. Vyber si, pro koho to děláš a komu se chceš zalíbit
Četl jsem pár motivačních knížek a všechny radily: pokud chcete něco
dokázat, obklopte se lidmi, kteří taky chtějí něco dokázat. Nejspíš to funguje.
Jenže kvůli své kariéře přece nemůžeš hodit přes palubu kamaráda z dětství jen
proto, že je ňouma. Nebo přestat navštěvovat vlastní rodiče, kteří by tě
nejradši viděli v nějakém klidném zaměstnání.
Co s tím? Nemusíš od sebe nikoho dramaticky odřezat. Vyber si ale, pro koho
svou práci děláš a o čí respekt vlastně stojíš. Fór je v tom, že ty lidi ani
nemusíš znát osobně.
Smiř se s tím, že ty zbývající možná zklameš. Tím, že na ně nebudeš mít
tolik času co dřív. Že se budeš pouštět do riskantnějších a odvážnějších
podniků, než by si přáli. Že se odmítneš stydět za kontroverzní témata ve svém
díle nebo za svoje radikální postoje. Že na ně svou činorodostí a odvahou
vrhneš stín.
Ale neboj. Lidi tě řeší mnohem míň, než si myslíš.
4. Česko je ostrov. Odpluj
Obklopeni ze všech stran kopci jsme zahledění do sebe: Lucka Bílá říká
tohle, Jirka Babica doporučuje tamto a pan prezident varoval, že se v tom
velkém světě můžeme rozpustit jako kostka cukru.
Ve světě se nerozpustíš. Ale můžeš nasáknout. A přesně o to se snaž.
Pokud jen trochu můžeš, vyjeď na stáž nebo brigádu do zahraničí. Cestuj, ať
uvidíš nové věci – a vítej daleké hosty, ať staré věci uvidíš novýma očima.
Neexistuje žádná omluva pro to, proč alespoň jeden světový jazyk neumět
plynule. S dobrou angličtinou – v některých případech i francouzštinou,
němčinou nebo španělštinou – budeš moct koukat přes rameno těm úplně nejlepším
ve svém oboru. Číst rozhovory se světovou špičkou, sledovat ji na Twitteru,
učit se od ní na YouTube. Ať už to mají být kuchaři, sportovci, spisovatelé,
programátoři, ilustrátoři, skladatelé, podnikatelé, vinaři, architekti nebo
návrháři.
Cestování po světě a sledování zahraničních médií ti promění měřítka. Při
vší úctě k nim: Zdeněk Pohlreich najednou nebude nejlepší kuchař, kterého znáš,
a Miroslav Donutil největší bavič. Taky zjistíš, že na jih od nás umí lidé o
něco líp jíst a na sever od nás se zase lépe starají o místa mezi dveřmi od
domova a dveřmi od kanceláře. Začneš si víc vážit věcí, které ti dřív přišly
samozřejmé. Zároveň tak v mnoha oborech získáš velkou výhodu nad svou
konkurencí, která tu funguje v režimu chráněné dílny a nikdy nezkouší nic
nového nebo odvážného.
5. Oslavuj dřinu, ne výsledky
Závodníci formule stříkají šampaňským, jenom když vyhrajou. Chápu
jejich úlevu, ale berou to za špatný konec. Za vítězství můžou často
neovlivnitelné náhody: závada na soupeřově autě, šťastná dešťová přeháňka nad
tratí. Upni se na to, co nemůžeš ovlivnit – a výbuchy štěstí si u tebe budou
podávat dveře s beznadějí. Ta houpačka může být pro tvůrčího člověka zničující.
Jezdci by neměli slavit jednou za měsíc na pódiu celou lahví, ale každý den
malým douškem v posilovně a v garáži. To, že ráno vstali kvůli tréninku – a pak
s mechanikem seděli do noci nad daty z telemetrie a přemýšleli, co zlepšit na
stylu jízdy i na autě. Právě tady se totiž rodí náskok pro celou sezonu.
Potřebuješ řád. Možná ne dril pruské armády, ale řád určitě. Pokud chceš v
něčem prorazit, musíš to trénovat každý den. Jen tak se dostaneš dál. A čím
silněji si to zautomatizuješ, tím míň se budeš muset přemáhat.
Podle Malcolma Gladwella je nutné trénovat 10 000 hodin, aby se člověk něco
opravdu dobře naučil. Kecy. Po 10 000 hodinách ve většině oborů teprve přijdou
první nahodilé úspěchy. Spoustu lidí odlákají od dalšího sebezdokonalování.
Mistři se ale učí až do smrti.
Nezblázni se proto radostí, až poprvé dostaneš nějakou cenu, až vyjde první
příznivá recenze, až za čtyři hodiny tvých služeb někdo zaplatí tolik, kolik
jiní nevydělají za týden nebo za měsíc. To všechno je loterie. Podstatná jsou
rána, kdy si přivstaneš kvůli tréninku, horké dny, kdy zůstaneš u učení,
krizovky, kdy se na to všechno chceš vykašlat, ale neuděláš to.
Nahodilé úspěchy i prohry jsou jen šum. Netrap se tím, že ti jeden den
nešla práce od ruky, že tvůj návrh neuspěl v jedné soutěži, že bylo přes víkend
ve tvém podniku prázdno. Sleduj výdělky nebo tvůrčí pokroky za poslední tři
měsíce nebo půl roku. Důležitá rozhodnutí dělej na základě průměrů, ne
rozkmitu. Ať si na gamblingu vyláme zuby konkurence.
6. Největší náklad jsou ztracené příležitosti
Zakladatel Googlu Sergey Brin se jednou ptal zaměstnanců na to, za co firma
platí nejvíc. Nebyly to mzdy, nebyla to elektřina, nebyl to vývoj. Byly to
ztracené příležitosti. Všechno, co se udělat mohlo, ale neudělalo.
Kdyby ti někdo z kapsy vytáhl tisícovku, bude tě to mrzet týden. Když
strávíš odpoledne bezcílným proklikáváním zpráv, stojí tě to ty samé peníze: na
výdělku, který nikdy neuvidíš, na pokroku, který neuděláš. S cenou za ztracené
příležitosti je ta potíž, že je vysoká a přitom zároveň neviditelná. Proto se
jí jen málokdo trápí.
Nemysli si, že když dřeš, máš vyhráno. Spousta mladých tráví kvůli
blyštivým hračkám na brigádách stovky hodin, které mohli věnovat studiu. Jiní
jdou radši na třetího bakaláře, než aby konečně ze skleníku vyrazili mezi lidi.
Odhalování ztracených příležitostí samozřejmě nesmíš propadnout. Čas
strávený s rodinou nemůžeš přepočítávat na peníze. O vysoké ceně za vše, co
neuděláš, ti vykládám ze dvou důvodů. Za prvé, při podnikání nebo jakékoliv
tvůrčí činnosti snadno propadneš sebelítosti, co všechno musíš platit. Čtyři
tisíce za minimální pojištění každý měsíc: bum. Tisícovka za jízdu do Prahy a
nazpátek kvůli jediné schůzce: prásk. Až kvůli tomu budeš dole, vzpomeň si na
ty miliony, které tě doteď stálo poflakování a špatná rozhodnutí, ať získáš
nadhled, naději a sílu. Za druhé, pídění se za opomíjenými příležitostmi ti
zabrání v usnutí na vavřínech. Vždycky přemýšlej, jestli by nešly věci dělat
jinak, chytřeji, líp. Obvykle totiž jdou.
7. Nehackuj. Vytvářej hodnotu
Spousta lidí je v osmnácti posedlá myšlenkou, že objeví nějakou díru v
systému, využijí ji a pohádkově zbohatnou. Pod heslem „stačí být chytřejší než
ti druzí“ se pouštějí do debilit: letadlových her, on-line pokru, podomního
prodeje zázračných „finančních produktů“, různých spekulací nebo podnikání na
internetu bez střízlivého obchodního plánu. Neříkám, že se na tom nedá
zbohatnout: říkám, že pokud se to nějakou velkou náhodou stane, okno s
příležitostí se zase zavře a člověk aby hledal nanovo. A v tom má vinou
opojného pocitu gamblerského štěstí ještě horší vyhlídky než v prvním kole.
Nehackuj systém. Ve většině takových divných her proti tobě budou stát
lidé, kteří mají víc peněz, zkušeností i informací. A na žádné ruletě si
nevytočíš ten skvělý pocit z dobře odvedené, smysluplné práce. Ten, který by tě
ráno tahal z postele a večer ti dával usnout bez lahve vína v krvi.
Vytvářej hodnotu. Řeš lidem jejich problémy. Dělej jim radost. Inspiruj je.
Za to všechno ti budou platit. A pokud u toho vydržíš, vybuduješ si
nezničitelné sociální pojištění: známé a dobré jméno.
8. Je důležitější být užitečný než chytrý
Fascinuje mě, kolik kavárníků utratí čtvrt milionu za kávovar, jen aby pak
odháněli hosty, kteří poprosí o preso: „Tak to neumím. Ale můžu vám
nabídnout espresso.“
Pokud si chceš někoho znepřátelit, poniž ho. Pokud chceš ztratit něčí
zájem, machruj před ním svým rozhledem a zkušenostmi. A pokud chceš navždy
zradit něčí důvěru, zkus ho přechytračit.
Pointu snad chápeš. Buď pomocná ruka, ne chytrá hlava. Neplatí to jen v
podnikání, ale i v umění. Nevkládej postavám svých povídek do úst velké
myšlenky o světě. Pokud je ti osmnáct, ty myšlenky navíc určitě nejsou tak
velké a originální, jak si myslíš. Radši udělej službu čtenáři a nechej ho skrz
příběh nahlédnout novýma očima na svět kolem sebe. Hrej s ním hru na to, co ví
a co si jen myslí, že ví; škádli ho, bav ho, napínej ho, znechucuj ho, inspiruj
ho. Nepoučuj ho.
Nesmíš si to vyložit tak, že se máš vykašlat na studium. Jen si od
akademického vzdělání neslibuj slávu a peníze. Obojí putuje k lidem užitečným,
ne chytrým, i když se o tom v imatrikulačních projevech nemluví.
9. Vypadni ze své komfortní zóny
Žiješ ve společnosti, která má na vrcholu žebříčku hodnot i na spodku
pyramidy potřeb pohodu. Tyranie pohody je všudypřítomná. Přihlas se k čemukoliv
jen trochu odvážnému a všichni se přetrhnou, aby tě zastrašili: „Podnikat? V
téhle ekonomice?!“ – „Vlakem? Víš, co za lidi v něm můžeš potkat?!“ – „Do vietnamské
restaurace? Ještě ti dají sníst psa!“
Možná ti tohle nafukování rizik a hledání pohody dokonce přijde normální,
ale není. Normální je neustále něco zkoušet, vykukovat ze své komfortní zóny,
brát na sebe malá rizika a polykat malé prohry.
Neboj se nepohodlí. Je to pohoda, co tě zabije: nejvíc lidí umírá na
onemocnění srdce. Je to pohoda, co ti sebere radost ze života a nakonec i
sebeúctu. Dávkuj si ji opatrně. Je to jed.
(Výjimky z pravidla: v autě se vždycky připoutej a na kolo a lyže si ber
helmu.)
10. Ptej se a experimentuj
Tyranie pohody má svá přikázání. Mezi nimi: Žádné otázky! Neptej se,
nezpochybňuj, nerejpej. Zahraniční profesoři jsou z toho na českých
univerzitách vykulení: dvě stě posluchačů má jedinečnou příležitost něco se
dozvědět, ale úspěch bývá, když se po přednášce přihlásí s dotazem jeden nebo
dva.
Ptej se. Ptej se, když něčemu nerozumíš, když tě něco zajímá, když něco
nevíš nebo když ti přijde, že si tvůj protějšek protiřečí. Jinak se nic
nedozvíš. Neptej se uštěpačně, zle, nesnaž se nikoho svými otázkami dostat do
úzkých – naopak, ptej se, tak aby z toho měl něco i dotazovaný. Třeba jen
vědomí, že na něm někomu záleží.
Ještě lepší než otázky jsou experimenty. Žádný člověk ti totiž s jistotou
neodpoví na to, co bude nebo co by mohlo být. Proto to musíš zkusit. Neptej se,
jestli by tví známí měli zájem o takovou nebo makovou službu: prostě ji zkus v
nějaké zárodečné podobě nabídnout skutečným zákazníkům.
11. Na to podstatné neexistuje návod
„Pokud se chceš stát novým Bobem Dylanem, Timem O’Reilleym, Steve Jobsem
nebo Sethem Godinem, musíš proniknout do Zóny. A žádný blog ti nepoví, kudy se
tam dostaneš,“ napsal kreslíř a blogger Hugh MacLeod.
Dal jsem dohromady deset rad, které znát v osmnácti, nepromrhal bych tehdy
tolik času a netrápil bych se tolika podružnostmi. Jenomže cokoliv se dá popsat
jednoduchou sadou instrukcí, to může dělat počítač. A ty jsi člověk. Ať už ti
jde o kumšt, peníze, slávu nebo všechno dohromady, každý den budeš stát před
spoustou voleb, které nebude jednoduché rozetnout. Kde brát sílu? Kde odvahu?
Které novinky a trendy ve tvém oboru jsou signál a které jenom šum? Kdy ždímat
z lidí maximum? Kdy jim odpouštět? Patří plody tvojí práce jenom tobě, nebo se
o ně máš podělit? O některé? O všechny? A s kým?
Přes tyhle body nevedou žádné prošlapané a bezpečné stezky. Každé ráno se
proto do díla budeš pouštět s čistou myslí začátečníka. Každý den tě postaví
před desítky voleb, na které budeš složitě hledat odpověď. To nejlepší a
vlastně jediné, co s tím můžeš udělat, je přestat brát tuhle vyhlídku jako
trest a břímě a začít ji vnímat jako privilegium a dar.
Žádné komentáře:
Okomentovat