Možná vás to
překvapí, ale vymezení rodiny v našich zákonech není vůbec špatné. Podle
nového občanského zákoníku (2014) požívá rodina, rodičovství i mateřství
zvláštní ochrany, hlavním účelem manželství je pak založení rodiny, řádná
výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Také
podle Národní koncepce rodinné politiky (schválené
vládou v říjnu 2005, která je dosud platná, přestože se MPSV tváří, že
neexistuje) je rodinou takové soužití, které zahrnuje minimálně dvougenerační
soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační
a vnitrogenerační solidarity. Čili, světe div se: rodinu stále ještě tvoří
rodiče s dětmi! Problém
tedy není v tom, že by zákony rodinu nechránily, problém tkví v interpretační
svévoli, kdy se různé politické síly na základě svých ideových preferencí
pokoušejí zákony vykládat po svém a vidět v nich to, co sami chtějí.
Rodina jako pouhá
sociální skupina?
Zdá
se, že nejdál v tom zachází vedení nynějšího ministerstva práce a
sociálních věcí, kde od jara vzniká nové
koncepce rodinné politiky. Vezmeme-li vážně porůznu publikované úvodní teze, pak
za rodinu má být napříště považována
v podstatě jakákoliv nejméně dvoučlenná skupina osob, které spolu bydlí.
Nejde o nahodilý výkřik, napříč celým západním světem vidíme snahy o „přepsání“ významu rodiny. Právě snaha vykládat či přímo
nahrazovat pojem „rodina“ (který
v sobě nutně nese odkaz na rození, rodičovství a děti) neutrálním pojmem
„sociální skupina“ patří dnes ke klíčovým evropským trendům.
Slaďování rolí a rovnost příležitostí
Dalším velkým tématem
progresivistické státní politiky je tzv. slaďování rolí, kde se stát dnes
velmi angažuje. Avšak s jakými motivy, jakými prioritami? Má
jít o to, aby se rodičům s dětmi např. co nejvíce přizpůsobil trh práce?
Aby jim bylo usnadněno uspořádat si věci co nejvíce po svém, tedy tak, aby to
vyhovovalo jejich vlastní představě, jak skloubit péči o děti s případnou prací
mimo domov? To by bylo velmi vítané! MPSV však nahlíží věc jinak: zdůrazňuje se
svoboda volby, ale ouha, myslí se tím vždy jen svoboda jít co nejdřív do práce;
žena, která by dala přednost domácí péči o děti, se podpory a zastání nikde příliš
nedočká. A to nemám na mysli podporu primárně finanční, ale především morální a
společenskou: Vždyť je k pláči, že „plotna“ a „plínky“, dva hrdé symboly
ženskosti a mateřství, se dnes staly
vysmívanou karikaturou jakýchsi starých směšných časů… Ano, stát pomáhá: aby
rodina a děti nebyly jednotlivcům na překážku v jejich profesní seberealizaci.
V centru zájmu jednotlivec
Právě jednotlivec (a jeho zájmy, jeho
práva, jeho seberealizace) – a nikoliv rodina! – totiž stojí v centru
současné sociální politiky. Člověk, jednotlivec, lidské individuum, to přece
zní hrdě, mohli bychom říci spolu s celou moderní liberální tradicí, vždyť
o jeho osvobození (od všemožného sociálního útlaku) přece šlo! A nyní je to
konečně tady!
Jenže! Je člověk „osvobozený“ od rodiny
skutečně svobodný? Není tak naopak zbaven té poslední záchranné sítě, bez níž
se ocitá bezbranný sám vůči všemocnému státu?
Dnes, kdy rozhodnutí mít či nemít děti je považováno za
soukromou věc rodičů, kterou stát nikterak neupřednostňuje, je rodina,
vychovávající děti, strukturálně znevýhodňována oproti jiným formám soužití.
Je-li veškeré jednání státu vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a rodina
je chápána jako pouhá skupina jednotlivců, dochází tak ke zjevné diskriminaci,
k nerovnému zacházení! Jak to, že to jindy hlasití obránci všemožných práv
a rovností nevidí? Nehledě na to, že i tento dlouhodobý stav přispívá
k prohlubování poklesu porodnosti…
Žádejme po svém státě spravedlivou rodinnou politiku
Rodinná politika má být podporou rodiny nikoliv „na úkor“ někoho
jiného, má být kompenzací a spravedlivějším oceněním všeho toho
„neocenitelného“, co lidé žijící v rodině dobrovolně investují do rodiny a
do svých dětí, a tedy i do budoucnosti těch, kteří z nějakých důvodů
děti nevychovávají. Výchova dětí je investicí,
nikoliv kratochvílí, a to investicí do budoucnosti celé společnosti! Rodiče
nevychovávají děti pro svou zábavu, vychovávají v nich budoucí občany,
řádné členy společnosti, příští daňové poplatníky.
Stát má podporovat tradiční rodinu nikoliv
z jakéhosi staromilství, či kvůli nějaké ideologii, ale má tak činit zcela
pragmaticky právě proto, že společnost a stát naléhavě potřebují ovoce života
zdravých fungujících rodin - a tím jsou zdravé a dobře vychované děti.
Genderová rovnost je pro ženy ztrátou
Základním
problémem je mylný předpoklad, že muži a ženy jsou stejní. Ve skutečnosti je
mezi nimi veliký rozdíl, jemuž, řečeno s Chestertonem, „vděčíme téměř za
vše důležité, co se ve světě událo“. Je překvapivé, do jaké míry se podařilo
ženám vnutit falešné argumenty podporující pracovní „seberealizaci“ žen (aby si
tak mohly vážit samy sebe) a sebrat jim hrdost na jejich tradiční roli matky a
ochránkyně rodinného krbu. Vždyť to žena vtiskuje svou pečeť budoucímu světu
tím, že rodí děti, zahrnuje je láskou a péčí, utváří jejich osobnost, to ona ve
skutečnosti vládne světu. Ironií je, že pokud
se ženy vrhnou do zaměstnání, většina z nich se ocitne stejně jako většina
mužů v situaci pouhých námezdních dělníků, kteří mohou být kdykoliv
propuštěni…
Co tedy s tím?
Biblické
myšlení chápe mateřskou roli jako základ ženské existence a její identity. Děti
a rodina jsou naplněním ženy, nikoliv překážkou v jakési pracovní kariéře!
Ženě je svěřena úloha matky. Přijme-li ji za svou, může nalézt samu sebe a své
pozemské poslání – a tak bude „vykoupena“ z nutkání soupeřit s mužem
a hledat sama své životní téma. Myslím, že právě toto měl na mysli apoštol
Pavel, když v 1. listě Timoteovi píše, že žena bude spasena jako matka. Nejde
o počet porodů, ale o postoj, který může přijmout za svůj i ta, která
z těch či oněch důvodů vlastní děti nemá. A na muži pak je, aby ženu
podporoval, chránil a staral se o ni tak, jako Kristus o církev. Toto je pravým
smyslem manželství. Budeme mít odvahu se tohoto ideálu držet, i když nám náš
stát právě nefandí?
(Psáno pro časopis ŽIVOT VÍRY, únor 2017)
Žádné komentáře:
Okomentovat