Myslím, že se skoro všichni shodneme, že úsloví „dobře
prožitý život“ svůj význam má. A protože štěstí je slovem, které je používáno
příliš ledabyle, budu mluvit o „hlubokém uspokojení“. Mluvím o takových věcech,
za kterými se ohlížíme, když se ve stáří ptáme, zda smíme být hrdí na to, čím jsme byli a co jsme dělali.
Aby
se stala zdrojem hlubokého lidského uspokojení, musí lidská činnost splňovat
některé striktní požadavky. Musí být důležitá (nenabýváme hlubokého uspokojení
z triviálních věcí). Musíme do ní vložit mnoho úsilí (odtud klišé typu
„nic není zadarmo“ nebo „všechno něco stojí“). A musíme odpovídat za její následky.
V životě
neexistuje mnoho věcí, které naplňují všechny tři tyto požadavky. Být dobrým
rodičem. To odpovídá. Dobré manželství. To odpovídá. Být dobrým sousedem a
dobrým přítelem těm, jejichž životy se s vaším potkávaly. To odpovídá. Být
v něčem opravdu dobrý – dobrý v něčem, co vyčerpá většinu vašich
schopností. To také odpovídá. Abych mluvil formálně: Když se zeptáme,
z kterých institucí lidé čerpají v životě nejhlubší uspokojení,
odpovídají, že jsou jen čtyři: rodina, obec či společenství, povolání a víra.
„Obec a společenství“ může zahrnovat lidi, kteří jsou zeměpisně rozptýleni.
„Povolání“ může zahrnovat také záliby nebo zájmy.
Není
nezbytné, aby jednotlivec pokryl všechny čtyři instituce, ani se je nesnažím
seřadit do žebříčku. Pouze tvrdím, že kromě těchto čtyř jiných takto klíčových
není. Náplň života – podstatné události kolem narození, smrti, výchovy dětí,
naplnění osobních ožnutí, vypořádání se s neštěstím, intimní vztahy –
vyrovnání se s životem, tak jak kolem nás v celé své bohatosti plyne
– se odehrává uvnitř těchto čtyř institucí.
V tomto
světle je cílem sociální politiky zajistit, aby tyto instituce byly silné a
vitální. A to chybí evropskému sociálnímu modelu. On tak nečiní, naopak
oslabuje každičkou z nich. Odčerpává z nich příliš mnoho života. Evropský model sociálního státu je od základu vadný, protože navzdory materiálnímu úspěchu není přizpůsoben cestám, po nichž lidská prosperita přichází.
Nechme
stranou všechny rafinované způsoby, jak definovat funkci vlády, a pomysleme na
ni ve zjednodušené formě: Téměř vše, co vláda činí ve své sociální politice,
může být popsáno jako odnímání problémů z věcí, snímání břemen. Někdy je
odnímání problémů docela dobrou myšlenkou. Existence efektivní policie odnímá
něco z problému nočního návratu domů – a já jsem tomu rád.
Avšak
pokaždé, když vláda sejme něco z problémů a břemen při vykonávání funkcí
rodiny, obce, povolání a víry, zbavuje tím zároveň tyto instituce něčeho
z jejich vitality – odsává z nich něco z jejich života.
Rodiny
nežijí proto, že každodenní úkoly ve výchově dětí a životě v dobrém
manželství jsou tak zábavné, ale proto, že rodina odpovídá za uskutečňování
důležitých věcí, které za ni nikdo neudělá. Komunita neexistuje proto, že je
tak zábavné vycházet vstříc sousedovým potřebám, ale proto, že obec odpovídá za
tolik důležitých věcí, které za ni nikdo jiný neudělá.
Je-li
toto pravidlo naplněno – a rodina i obec skutečně fungují - , vyvine se časem
složitá síť společenských zákonů, očekávání, odměn a trestů, která rodinám i
obcím napomáhá v naplňování jejich úkolů. A řekne-li vláda, že odejme něco
z problémů při výkonu úkolů, k nimž byly rodiny či obce stvořeny,
nevyhnutelně tím odnímá něco z jejich činností, něco z jejich úkolů a
rolí - a toto neformální přirozená síť se třepí a nakonec rozpadá.
Zdroje
hlubokého lidského uspokojení jsou stejné pro domovníky jako pro pány ředitele.
Oni oba potřebují dělat se svým životem něco důležitého, podstatného. Když
vláda z lidí sejme břímě spojené s manželstvím a rodičovstvím,
neovlivní to tolik zdroje hlubokého uspokojení v životě pánů ředitelů, ale
zato znesnadní život domovníkovi. Muž, který se snaží udržet si své nepříliš
kvalifikované místo a tak uživit svou manželku a děti, činí se svým životem
něco prokazatelně důležitého. Měl by z této skutečnosti požívat hluboké
uspokojení a jeho obec či komunita, k níž náleží, by ho za to měla chválit.
Pomysleme na všechna ta úsloví, kterými takovou situaci popisujeme: „Je mužem
na svém místě“, „Je oporou své rodině“ či „je dobrým manželem“. Bude-li však tentýž muž žít v systému,
který mu na každém kroku říká, že o děti ženy, se kterou spí, bude postaráno i
bez něj, tento stav zmizí.
Nepopisuji
nějaký teoretický závěr. To je reálná zkušenost společnosti, kde kdysi i
nekvalifikovaná práce, jako živitelský zdroj rodiny, činila muže hrdým a
zajišťovala mu postavení v jeho společenství. Dnes již tomu tak není.
Snímání životních problémů z beder lidí bere možnost ohlédnout se za svým
životem a říci si: „Uspěl jsem, zvládl jsem to.“
Dosud
jsem neuvedl žádná čísla, ta však existují. Mohu na nich dokumentovat roli
sociálního státu při ničení rodin s nízkými příjmy. V Americe takto pojatý
sociální stát působí nejrušivěji na lidi u dna společnosti. Chceme-li však
vidět, kam až to může dojít, podívejme se do Evropy.
Projděme
se švédským venkovem, jako já před několika lety.V každém městě najdeme na
pečlivě udržovaném trávníku krásný, čerstvě vymalovaný luteránský kostel, to
vše subvencované švédskou vládou. A tyhle kostely zejí prázdnotou, i v neděli.
Skandinávie a Západní Evropa jsou hrdé na svou „proporodní“ politiku,
poskytující štědré příspěvky, bezplatné jesle a dlouhou mateřskou dovolenou. V
týchž zemích je porodnost hluboko pod úrovní prosté reprodukce. A dolů padá i
sňatkovost. A v týchž zemích je zaměstnání nejpečlivěji chráněno vládní
regulací a mandatorními výdaji je nejvíce plýtváno. A jsou to též, až na
několik výjimek, země, kde práce je považována za nutné zlo, méně často za
povolání, a kde je podíl těch, kteří tvrdí, že svou práci milují, nejnižší.
Co
se to děje? Nazývejme to „evropským syndromem“. Loni jsem měl příležitost
promluvit v Curychu a dotkl jsem se tam stejných otázek. Po přednášce mě
několik posluchačů oslovilo a jasně prohlásilo, že pro ně slovní spojení „dobře
prožitý život“ nemá žádný význam. Hezky si užijí se svým nynějším sexuálním
partnerem a novým BMW i letním domem na Mallorce a ve svém životě nevidí žádné
mezery, které by mohli naplnit.
Když
mi to takhle říkali do tváře, byl jsem fascinován, ale ne překvapen. Bylo to
zcela v souladu s šířící se evropskou mentalitou. Říkám „šířící se“, nemluvím v
žádném případě o všech Evropanech. Tuto mentalitu lze popsat nějak takto: Lidské
bytosti jsou souborem chemických látek, které jsou aktivovány a po čase zase
deaktivovány. Cílem života je pak užít si onen vymezený čas co nejpříjemněji.
Je-li
toto cílem života, pak práce není povoláním, ale něčím, co překáží vyššímu
dobru zahálky. Je-li toto cílem života, proč mít dítě, když s dětmi jsou tolikeré
starosti a problémy – a konec konců, k čemu jsou doopravdy dobré? Je-li toto
cílem života, pak proč se starat o sousedy? Je-li toto cílem života, co může
lákat na náboženství, které káže něco jiného?
* * *
Autor je americký sociolog a provokativní myslitel, analytik American Enterprise Institute.Výňatek z přednášky "Štestí lidu", proslovené v roce 2009, redakčně upraveno a kráceno.
Žádné komentáře:
Okomentovat