Mezi lidmi je
rozšířená zvláštní myšlenka, že staré knihy z jakékoli oblasti by měli číst jen
odborníci a že laik by se měl spokojit s knihami moderními. Tak jsem například
při svých přednáškách o anglické literatuře zjistil, že když se chce běžný
student dozvědět něco o platonismu, vzít si z knihovního regálu překlad Platona
a přečíst si Symposion ho napadne až jako to poslední. Radši si přečte nějakou
nezáživnou současnou knihu, která je desetkrát tak dlouhá, je plná „izmů“ a
vlivů a jen na každé dvanácté straně ho informuje o tom, co Platon skutečně
řekl.
Tato chyba je v
zásadě milá, protože pramení z pokory. Student se napůl obává střetnutí tváří v
tvář s jedním z velkých filozofů. Cítí se nehodným a myslí si, že onoho autora
nepochopí. Kdyby jen věděl, že tento velikán – právě díky svojí velikosti – je
mnohem srozumitelnější než jeho novodobý komentátor! I ten nejjednodušší
student bude schopen porozumět, i když ne všemu, ale určitě velké části z toho,
co Platon řekl. Avšak téměř nikdo nedokáže porozumět některým současným knihám
o platonismu. Jako učitel jsem proto vždy pokládal za jednu ze svých hlavních
úloh přesvědčovat mladé, že vědomosti získané z první ruky jsou nejen
hodnotnější než zprostředkované, ale že se obyčejně získávají jednodušeji a
příjemněji.
Toto mylné
upřednostňovaní moderních knih a bázlivost ve vztahu ke knihám starým se nikde
nerozmohla do takové míry jako v teologii. Kdekoliv najdete studijní kroužek
křesťanských laiků, můžete si být téměř jistí, že jeho členové nestudují sv.
Lukáše, ani sv. Pavla, ani sv. Augustina, ani Tomáše Akvinského, ani Hookera
ani Butlera, ale pana Berďajeva anebo pana Maritaina, anebo pana Niebuhra,
anebo paní Sayersovou anebo dokonce mně samotného. A to se mi zdá postavené na
hlavu. Protože sám jsem spisovatel, je přirozené, že nechci, aby běžný čtenář
nečetl žádné současné knihy. Kdyby se měl rozhodnout mezi čtením jen nových,
anebo starých knih, radil bych mu číst jen ty staré. A tuto radu bych mu dal
právě proto, že je neodborník, a jako takový je mnohem zranitelnější než expert
vůči nebezpečenstvím výlučně současné knižní stravy.
Nová kniha je stále
ještě ve zkušební lhůtě a neodborník ji není schopen posoudit. Je tu potřeba
testovat optikou obrovského korpusu křesťanského myšlení nahromaděného v
průběhu dějin. Všechny její skryté důsledky (které často netuší ani samotný
autor) je potřebné vynést na světlo. Nezřídka ji není možné plně pochopit bez
znalosti velkého množství jiných knih. Když se v jedenáct dopoledne
zapojíte do rozhovoru, který začal v osm, může se stát, že neuvidíte skutečné
souvislosti toho, o čem je řeč. Poznámky, které se vám budou zdát jako všední,
vyvolají smích, anebo podráždění a vy nepochopíte, z čeho pramení. Důvod,
samozřejmě, spočívá v tom, že předcházející fáze rozhovoru dali těmto poznámkám
speciální význam. Stejně i věty v současné knize, která se jeví jako úplně
obyčejná, může odkazovat na jinou knihu. Takto vás mohou vést k tomu, abyste
přijali něco, co byste jinak rozhořčeně odmítali, kdybyste viděli jeho skutečný
význam. Jedinou jistotou je standart prostého, středového křesťanství (tzv.
„jádro křesťanství“, jak ho nazval Baxter), které klade kontroverze dané chvíle
do správné perspektivy. Tento standart je možné získat jen ze čtení starých
knih. Je dobrým pravidlem, že po přečtení nové knihy byste si nikdy neměli
dovolili sáhnout po další nové knize, dokud si mezitím nepřečtete nějakou knihu
starou. Pokud je toho na vás příliš hodně, měli byste přečíst alespoň tři staré
knihy na jednu knihu novou.
Každá doba má svůj
vlastní pohled na život a svět. Je obzvláště dobrá pro vnímáni určitých pravd a
obzvláště náchylná ke konání určitých chyb. Proto všichni potřebujeme knihy,
které korigují typické chyby naší vlastní doby. A to znamená, že potřebujeme
staré knihy.
Všichni současní
spisovatelé mají do jisté míry společný současný pohled na život a svět. To se
týká i těch, jako jsem já sám, kteří se proti němu očividně nejvíc staví. Když
čtu o sporech dob minulých, nic mě neohromí víc než skutečnost, že obě strany
obyčejně bez námitek přijímali velké množství předpokladů, které bychom dnes
měli rozhodně odmítat. Domnívali se, že jsou tak diametrálně odlišní, jak jen dvě
strany můžou být, a přitom byli ve skutečnosti neustále tajně spojení – spojení
se sebou navzájem a v protikladu vůči dřívějším a pozdějším dobám - velkým
množstvím předpokladů.
Můžeme si být jistí,
že typická slepota 20. století – slepota, nad kterou si budou budoucí generace
klást otázku „Jak si jen mohli něco takového myslet?“ – spočívá v tom, v čem
bychom ji nikdy nehledali a týká se něčeho, na čem se bez problémů shoduje i
Hitler s prezidentem Rooseveltem, anebo pan H. G. Wells s Karlem Barthem. Nikdo
z nás nemůže této slepotě uniknout úplně. A podstatně ji zvětšujeme a
oslabujeme svou odolnost vůči ní právě tehdy, když čteme jen nové knihy. Tím, v
čem jsou pravdivé, nám totiž tyto knihy poskytují pravdy, které jsme už napůl
znali. A tím, v čem jsou chybné, ještě zhoršují ten omyl, kterým už nebezpečně
trpíme. Jediným zmírňujícím prostředkem je svěží mořský vánek století vanoucí
našimi myslemi, který je možný získat výlučně čtením starých knih.
To samozřejmě
neznamená, že by minulost měla nějakou kouzelnou moc. Lidi tehdy nebyli o nic
chytřejší, než jsme my teď. Dělali právě tolik chyb, jako děláme my. Nebyli to
však tytéž chyby. Nebudou nám lichotit za chyby, kterých se už dopouštíme. A
jejich vlastní chyby, teď už zjevné a zřetelné, nás neohrozí.
Dvě hlavy jsou lepší
než jedna – ne proto, že by některá z nich byla neomylná, ale proto, protože je
nepravděpodobné, že by se obě mýlili ve stejné věci. Je nepochybné, že knihy
budoucnosti budou jednou právě takovým dobrým korektivem, jako knihy minulosti,
jenže, žel, my k nim nemáme přístup.
Já sám jsem se k
čteni klasických křesťanských děl původně dostal téměř náhodou – v důsledku
svého studia anglické literatury. Některé autory jako například Hookera,
Haberta, Trahernea, Tylora a Bunyana jsem četl, protože jsou sami o sobě
velkými anglickými spisovateli. Jiné jako například Boethia, sv. Augustina,
Tomáše Akvinského a Danteho jsem četl, protože ony autory „ovlivnili“. Georgea
MacDonalda jsem pro sebe objevil, když mi bylo 16 let a nikdy jsem ve své loajalitě
vůči němu nezakolísal, ačkoli jsem se dlouhou dobu snažil ignorovat jeho
křesťanství.
Jak vidíte, tito
autoři představují různorodou skupinu zastupující mnohé církve, poměry a
období. A to mě přivádí k ještě jednomu důvodu, proč se je vyplatí číst. Rozdílnosti
v rámci křesťanství jsou nepochybné a někteří z těchto spisovatelů je vyjadřují
velmi intenzivně. Kdyby si chtěl někdo myslet
– jak by mohl být v takovém pokušení ten, kdo čte jen své
současníky – že „křesťanství“ je slovo oplývající tolika významy, že vlastně
neznamená vůbec nic, ten člověk může nepochybně zjistit, že to tak není, pokud
se vydá za hranice svého vlastního století. Je-li vnímáno „měřítkem století“,
jádro křesťanství (mere Christianity) se určitě neukazuje jako bezvýznamný
mezidenominační diapozitiv, ale jako něco kladné, vnitřně korektní a
nevyčerpatelné. Vím o tom skutečně svoje. Ve dnech, kdy jsem ještě křesťanství
nenáviděl, jsem se naučil rozpoznávat, podobně jako nějakou známou vůni, to
téměř nezaměnitelné cosi, s čím jsme se střetával - tu u puritána Bunyana, tu u anglikána
Hookera, tu u tomisty Danteho. I u Pascala a Johnsona. Opět to tam bylo, s
jemnou, děsivou vůní Ráje, u Vaughana a Boehmeho a Trahernea. Údajné
„pohanství“ alžbětinské éry to něco nemohlo vytěsnit. Čekalo to v záloze tam,
kde se člověk cítil nejbezpečněji, v samotném jádře The Faerie Queene a Arcadie.
Bylo to, samozřejmě, různorodé. A přece – nakonec – tak nezaměnitelně
stejné. Zřetelná vůně, které není možné uniknout a která pro vás znamená smrt,
pokud jí nedovolíme, aby se stala životem:
Vzduch, který zabíjí, z oné daleké
krajiny vane.
Plným právem jsme
sklíčení, a také zahanbení, z rozdílnosti uvnitř křesťanstva. Avšak ti, kteří
vždy žili v křesťanském ovčinci, jimi mohou být příliš snadno deprimovaní. Tato
nejednota je zlá, ano, ale takoví lidé neví, jak to vypadá zvenku. Pohled
zvenčí prozrazuje, že to, co například všem rozdílným zůstává nedotknutelným,
se navzdory všemu jeví být (a i skutečně je) nesmírně impozantní jednotou. Vím
to, protože jsem to sám viděl – no, a naši nepřátelé to vědí též. Tuto jednotu
může objevit každý z nás, když překročí hranice své vlastní doby. Není to
dostatečné, je to víc, než jste si doteď mysleli. A když se do toho dostatečně
ponoříte, a když se následně o tom rozhodnete hovořit, získáte rozveselující
zkušenost. Budou si o vás myslet, že jste papeženec, když budete ve skutečnosti
reprodukovat Bunyana a budou vás považovat za panteistu, když budete citovat
Akvinského, a tak podobně, protože teď jste se dostali na obrovský viadukt,
který protíná věky a který se jeví tak vysoký z údolí, tak nízký v vrcholků,
tak úzký v porovnání s bažinami a tak široký v porovnání s ovčími cestičkami.
Zkrácená verze eseje
C. S. Lewise „On the reading of old
books“ .
Z angličtiny do slovenštiny přeložil Pavol Bangár, ze slovenštiny do
češtiny pak Tomáš Floryk.
Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH, ZIMA 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat