24 února 2020

Jak chutná Petersonova protilátka proti chaosu?

Jordan Peterson. Nelze jej dnes téměř minout, zvlášť považuje-li se člověk za konzervativně smýšlejícího intelektuála. Profesor Peterson, přednášející psychologii na universitě v Torontu, se během několika let stal vskutku fenoménem. Shlédl jsem řadu jeho videí, nastudoval jeho kauzu týkající se svobody slova v Kanadě tváří v tvář genderistické levici, prokousal se jeho tlustou knihou o 12 pravidlech. Podtrhl jsem si řadu pasáží, mnohé při četbě shledal hodným pozornosti, ba zapamatování. Nyní, když po čase první vlna mého nadšení odplynula, ohlížím se, co z čteného ve mně zůstalo a stojí za podržení.

Mnohé z Petersonových pravidel jsou nepochybně banality, ba samozřejmosti, jak namítají kritici. Našinec ovšem, poučený Chestertonem, dobře ví, jakou odvahu vyžaduje opakovat samozřejmosti v časech, kdy nic není samozřejmé. Nicméně, ano: Mluvte pravdu, naslouchejte, berte věci vážně, jednejte poctivě. Žádné kontrarevoluční návody, spíše banální lidová moudra. Častokrát tyto prosté teze autorovi slouží jako odrazové můstky k mnohastránkovým esejím, kterými se snaží oněm banalitám vytvořit kontext, v němž by dávaly smysl – a tento smysl ilustrovat mozaikou postřehů z biologie, psychologie, filosofie či náboženství. Myslím, že právě tato „omáčka“ je v knize nejpodstatnější – právě jejím prostřednictvím Peterson vysvětluje, jak a proč stojí zato si ony banální životní moudrosti osvojit, a proč a jak a v jakém smyslu se mohou stát onou – v podtitulu knihy slibovanou – „protilátkou proti chaosu“.
Zdá se, že Petersonovým klíčovým tématem je zodpovědnost. Podívat se pravdě do očí a převzít odpovědnost za svůj život, jednat sám se sebou jako s někým, na kom vám záleží. Naučit se jednat jako dospělý, což znamená vzít na sebe zodpovědnost za důsledky svých vlastních činů. Peterson zve své čtenáře a posluchače, aby přijali realitu takovou, jaká je – a nevyhnutelnou součástí tohoto světa, součástí našeho života, je zlo a utrpení. To je, v jistém smyslu, základní autorovo filosofické východisko. Utrpení je potřeba vzít na vědomí, akceptovat je a čelit mu – ne si před ním zakrývat oči, naříkat nad ním a házet vinu na všechny kolem. Je potřeba převzít zodpovědnost za vlastní život, včetně utrpení, které nutně přináší, čelit mu – a krůček po krůčku je umenšovat, všude tam, kam dosáhnu ve svém bezprostředním okolí.
„Stát rovně s rameny dozadu není jen otázkou držení těla. Nejsi jenom tělem. Jsi i duchem, psyché. Jakmile vypneš hruď, přestaneš se hrbit i metafyzicky. Stát rovně znamená dobrovolně zdvihnout břímě Bytí. Tvá nervová soustava se začne chovat jinak. Už se nebudeš jen barikádovat před katastrofami. Začneš čelit výzvám. Když spatříš draka, nesesypeš se strachy. Budeš se prát o své místo ve společenském žebříčku a o své teritorium. Rovně s rameny dozadu stojí lidé, kteří přijali onu hrozivou zodpovědnost za život. Kteří se rozhodli začít měnit chaos možností v obyvatelný řád.“
Ano, zní to trochu jako starý dobrý existencialismus: promlouvat do temnoty, Sisyfos a tak podobně…Peterson ostatně svou inspiraci Nietzschem neskrývá, avšak, kupodivu, cituje z něj vesměs myšlenky, které povrchní existencialisté obvykle přehlédli! Ne, takto lacino se s Petersonem nevyrovnáte!
„Berte na sebe svůj kříž…“ – nejsem si jist, zda právě tato věta v knize zazní či nikoliv, mnohokrát a v mnoha souvislostech v ní totiž autor cituje Starý i Nový Zákon, nicméně i kdyby tam nestála, myslím, že ten obraz docela vystihuje, co chtěl autor říci.
Cesta dolů je snazší, než cesta nahoru. Neřest je snadná, selhání je snadné. Je snazší nenést břemeno, nemyslet, nedělat, nestarat se, odložit na zítra to, co by se mělo udělat dnes.
Peterson je na své čtenáře i posluchače náročný, nikoho nešetří. Jistě, mluví především k vysokoškolákům, ale zdaleka nejen k nim. Oslovuje především muže – a jako dobrý, ale náročný otec, hodně toho po nich chce, hodně od nich žádá, hodně od nich očekává: v mravním ohledu, v psychologickém, ale i v myšlenkovém, intelektuálním. Chrlí na ně odkazy z literatury, vědecké postřehy, biblické texty, cituje Nietzscheho, rozvíjí a domýšlí Jungovy psychologické obrazy. Jistě, někdy nevyhnutelně zjednodušuje, ale posluchačům nic neulehčuje, nesnižuje laťku, naopak očekává, že jej budou v myšlenkách sledovat, že mu porozumí, že na to mají. Bere vás jako partnery, které nepoučuje, ale před kterými rozvíjí své vlastní uvažování, do kterého je zve. Vskutku intelektuální výzva svého druhu, nesnadná, sám jsem si musel některé pasáže pustit opakovaně, nevšední zkušenost, ale kdo jiný vám dnes tohle nabídne? Kdo jiný s vámi takhle jedná? Ne jako s blbcem, ne jako s dítětem, ale jako s mužem, který má na to, aby nahlédl a porozuměl?
Nemůže to být jakási intelektuální iniciace, uvedení do dospělosti, které tak naléhavě dnes mnozí, zejména mladí muži, postrádají? Nemůže toto být oním tajemným důvodem, proč se zdá, že mezi zástupy těch, kteří fascinovaně sjíždějí Petersonova videa, právě mladí muži převažují?
Další postřeh. Peterson ve svých textech dělá něco, co dnes rozhodně není zvykem: Bere náboženství vážně, mluví o něm otevřeně a bez ostychu, mluví veřejně o svých vlastních názorech na ně, i o svých nejistotách, považuje náboženství a víru za něco samozřejmého, ba co víc, za něco v životě podstatného, přinejmenším v psychologickém smyslu skutečného. Zcela vážně studuje biblické texty, v jejich starodávných příbězích se domnívá nalézat pravdu o člověku, možná ne nutně pravdu metafyzickou, pravdu o Bohu, v mluvení o té je coby psycholog zdrženlivý, nicméně zdá se, že Bible je pro něj „v nějakém smyslu“ pravdivá. V jakých všech smyslech pravdivá být může či ne a co to znamená, zůstává v knihách i videích nezodpovězenou, otevřenou otázkou, ale proč se nad tím ošívat? Lepší cestou je nechat na kraji talíře to, co je z autorových myšlenek ještě „nedopečené“ a vychutnat si, co je k snědku. A je toho tam hodně!
I o náboženské víře Peterson hovoří způsobem, který ani nám křesťanům nezní úplně cize: „Víra není prohlášení souhlasu se souborem faktů, ale ochota něco vyjádřit, stát se něčím, vsadit svůj život na něco… Víra znamená dobrovolné přijetí odpovědnosti – odpovědnosti za sebe sama, za rodinu a za stát. V této odpovědnosti, a nikoliv v nárocích a právech, spočívá samotný Význam – význam, který činí život snesitelným.“ Nu, možná tam nezazní úplně všechno, co bychom rádi slyšeli, ale což to chápat jako pokus někoho, kdo sám hledá, co to znamená, jako pokus přetlumočit moderním jazykem aspoň něco z toho tak, aby tomu náš současník rozuměl?
Pokud s někým nesouhlasíte, varuje Peterson, „můžete být v pokušení příliš zjednodušit jeho tvrzení, případně je parodovat nebo překroutit. Taková hra je ale kontraproduktivní a jejím účelem je poškodit toho, kdo vám oponuje, a neoprávněně tak vylepšit svůj status“.
Chci si na toto pokušení dávat pozor, proto přespříliš nevysvětluju, jak to autor myslel, ale zvu, ať se s ním každý poměří sám. Určitě ještě má čím překvapit!

Žádné komentáře:

Okomentovat