Causa Mark Galli aneb 3 důvody, proč by se evangelikálové neměli stávat katolíky

Široce diskutovaná „reverze“ bývalého editora Christianity Today Marka Galliho ke katolické církvi vede přemýšlivé protestanty k prověření biblických a teologických nosníků jejich víry.

Galli byl jako dítě pokřtěn v římskokatolické církvi. Po studiích absolvoval Fullerův teologický seminář a pak 10 let sloužil jako presbyteriánský pastor a následně 20 let jako pastor anglikánského sboru. Stal se vlivným a respektovaným žurnalistou a 20 let pracoval v redakci Christianity Today, jednoho z nejvlivnějších evangelikálních časopisů na světě, založeného Billy Grahamem, z toho po 7 let jako šéfredaktor. Letos na podzim dovršil svou duchovní pouť vstupem do katolické církve.

Jaké byly hlavní důvody, které bratra Galliho vedly k rozhodnutí? Pokusil jsem se po nich trochu pátrat. Ed Stetzer, výkonný ředitel Centra Billyho Grahama, publikoval rozsáhlou analýzu přímo na stránkách Christianity Today. Chris Castaldo, který prošel cestou právě opačnou, po mládí v katolické církvi se stal evangelikálem a slouží jako pastor v Illinois, publikoval rozsáhlý text na portálu Gospel Coalition. Navíc všechna významná americká křesťanská média událost tak či onak komentovala.

Castaldo ve svém textu předkládá tři obavy, které často podněcují protestanty k pohybu směrem k Římu, a které, zdá se, byly i součástí Galliho cesty: rozčarování, úsilí o jednoznačnost a touha po jednotě církve.

1. Rozčarování a nespokojenost

Je zmiňována Galliho nespokojenost s vlastními modlitbami, když ještě sloužil jako presbyteriánský pastor. „Byl jsem unavený z banálních frází, které jsem pořád používal,“ říkal. Pak objevil anglikánskou Knihu společných modliteb (Book of Common Prayer). „Objevil jsem velkolepé liturgické modlitby chvály, vyznání a díkůvzdání. Pomyslel jsem si: To je přesně to, co chci říct!“

Tento druh nespokojenosti asi není neobvyklý. Býváme rozladěni vlastní nesvatostí, chabým svědectvím, upadajícím modlitebním životem. Myslím, že s tímto druhem rozčarování nám bude dáno utkávat se po celý život. Potřebujeme čelit pokušení jednotvárnosti, návykovosti či naopak chaotičnosti a nahodilosti, do něhož má sklon náš modlitební život občas upadat. Musíme hledat správný lék, zkoušet, co vyhovuje a funguje. Někoho osloví více liturgické uchopení modlitby, někdo naopak ocení krok směrem právě opačným. Jiný sáhne po spisech starých puritánů a objeví skryté poklady, jež povzbudí a inspirují, rozšíří obzory a dodají „palivo“ modlitební představivosti.

V internetových komentářích byly zmiňovány ještě jiné důvody k nespokojenosti s evangelikální zbožností, které mohly hrát roli.

Někdy bývá důvodem příklonu k Římu rozčarování z příliš civilní a chudé protestantské bohoslužby. Někteří touží po vznešenosti a kráse, jsou uneseni jednohlasým liturgickým zpěvem a vznešeností gest při lámání chleba… Ano, hlad po kráse křesťanského rituálu je svým způsobem legitimní, vždyť lidská duše svou přirozeností hladoví po kráse, stejně jako po dobru a pravdě (jiná věc je, jestli si svůj hlad připouští a jak s ním nakládá). Nicméně, už reformace v 16. století věděla, že krása svatosti, kterou Řím už tehdy oslavoval, je jen malovanou fasádou, teologická podstata věci spočívá jinde.

Někdy naopak bývá motivem útěk z církví, které se minuly cílem. Zaznamenal jsem stesk nad proměnou mnoha sborů směrem k zábavním centrům „přátelským k hledačům“, kde se původně dobře míněný ohled na komfort nově příchozích proměnil v prvořadou starost o kvalitu kávy a program „baby-sittingu“ a dostatečně relevantní hudební nabídku během interaktivních vstupů v programu „tweet-the-pastor“.

A do třetice, zmíněno bylo i možné vyhoření, s tím, že život mnohého moderního evanglikála, zvláště lidí ve vedoucích pozicích, je životem aktivisty, pro kterého je celý život „služba“, což nebývá trvale udržitelné a mnohdy nekončívá dobře, ať již jde o selhání v církevní práci, v manželství či v osobním duchovním životě.

Můj komentář: Proč kvůli potížím s modlitbou hned spěchat do Říma? Jak to pregnantně shrnul jeden z komentátorů: Námitky jsou pochopitelné, důvody nedostatečné.

2. Hledání jistoty a bezpečí

Galli přiznával, že prožíval únavu a nespokojenost nad evangelikální teologií, která se mnohdy utápěla v interpretační dvojznačnosti a postrádala jednotící autoritu „učitelského úřadu“, kterému by náleželo poslední slovo. „Toužím podřídit se něčemu většímu, než jsem sám,“ prohlašoval Galli. Toužil podřídit se autoritě, poddat se úřadu, který by sliboval doktrinální a etickou jistotu, odevzdat mu své právo na „soukromou interpretaci Písma“, ba vzdát se jí, vždyť je omylná, nespolehlivá… Jistě nebyl první. Někteří z těch, kteří chtějí uniknout tomuto dilematu, hledají řešení v Římě, neboť mají za to, že ono „štěpení“ je pravým a nutným výsledkem protestantské reformace, zejména doktríny Sola scriptura.

Můj komentář? Ano, myslím, že většina protestantů má podobnou zkušenost, kdy sedíme na biblické hodině, během níž každý sebevědomě vyslovuje svůj názor, a my zakoušíme pocit jakési „vrženosti“ do svobody, kdy to vypadá, jako by to nakonec bylo mezi Pánem Bohem a mnou samotným, že v konečném důsledku to jsem já, já sám, kdo musí rozhodnout, zvolit, vsadit, uvěřit… Jako by to tak Pán sám narafičil, jako by chtěl, aby byly situace, kdy se člověk nemůže schovat za žádnou učitelskou autoritu, ale musí volit, sám za sebe, jako v tom starém tradicionálu „ani otec, ani matka, ani můj kněz, ale jsme to já, stojím tady v modlitbách…“

Tedy: téhle nejistoty, té se na tomto světě nezbavíme. Ale jak po tom mnohdy prahneme, jak si namlouváme, že by se nám ulevilo, kdyby bylo možné tu zodpovědnost na někoho svalit, vyzpovídat se a hotovo! Myslím, že ona „vrženost“ nás vede k závislosti na Pánu samotném, že on si to tak přeje, abychom neustále, pokaždé a stále znova, přicházeli k němu samotnému a od něj se učili a od něj brali. Věřím současně, že On učinil všechna opatření nezbytná k tomu, abychom pravdu „ve věcech víry a mravů“ nalezli, dává církvi „apoštoly, pastýře a učitele, proroky i evangelisty“ a ujišťuje nás, že „jeho ovce slyší jeho hlas“ a za cizím nepůjdou. Ano, je to neustálé napětí, neustálá – tak trochu – nejistota, ale může tomu být jinak? Vždyť víra sama je důkazem věcí, které nelze vidět!

Ostatně, když mluvíme o jednoznačnosti a jistotě magisteria: A co papež František, který patří v současnosti mezi největší oblíbence liberální levice? „Pokud existuje jedna věc, kterou nynější pontifikát prokázal,“ napsal jeden z komentátorů, „pak je to zcela nepřehledná povaha římskokatolického učitelského úřadu“. „Katolicismus mě učinil protestantem“, zdůrazňuje jiný, s tím, že v současné situaci hluboce polarizovaného katolicismu, který je skoro týden co týden stíhán vzájemně si protiřečícími papežovými výroky, lze úplnou interpretační jistotu hledat pouze při „soukromé interpretaci“ v modlitbách.

 3. Jednota církve

V katolické církvi Galli nalezl cosi, čím byl přitahován: nárok být jedinou pravou církví založenou Kristem, která učí o víře svěřené jednou provždy apoštolům (Juda 1: 3). V katolické církvi podle svých slov nalezl jednotu nejen s naprostou většinou dnes žijících katolíků, jakkoliv je dnes církev polarizována, ale také s naprostou většinou křesťanů všech století od Krista.

Rozdělení a nejednota je bolestnou součástí našeho protestantského dědictví, je to selhání a neúspěch, který musíme přiznat a kterého musíme litovat. Nicméně, v katolickém chápání jsou hranice Kristovy církve v určitém smyslu ztotožněny s římskokatolickou církví. Reformátoři tuto římskou strukturu odmítli. Namísto toho zdůrazňovali identitu církve, která je církví v každém svém místním sboru, církve, která si sama ze svého středu volí své správce, církve jako společenství svatých, jako shromáždění královských kněží, jako sbor věřících, kteří se podřizují Božímu kázanému slovu, biblickým svátostem a kázni. Jednotnost a soudržnost takové církve, která je tvořena stovkami tisíc sborů po celém světě, se může zdát nedostatečná ve srovnání s institucionálními orgány Říma. Je pak otázka, co je pravou podstatou skutečné jednoty.

Nuže, známe důvody, proč Mark Galli „přeplaval Tiberu“ a vrátil se do Říma – byť svou volbu zlehčuje tím, že o sobě říká, že je „evangelikální katolík“. Ať už šlo o rozčarování z vlastního duchovního života či ze stavu evangelikalismu obecně, ať už šlo o hledání teologické jasnosti nebo touhu po církevní jednotě, mám za to, že stále platí výstižné shrnutí citované výše: Námitky pochopitelné, důvody a argumenty – tak, jak byly veřejně presentovány – nedostatečné.

Biblická víra znovuobjevená během reformace má více než dost historických a teologických základů, aby nám umožnila „stát zpříma a s důvěrou kráčet s našim Spasitelem“.