Fresky na stropě Sixtinské kaple, pravděpodobně největší dílo křesťanského umění, jaké kdy bylo vytvořeno, svědčí o univerzálnosti poselství evangelia...
Jako čestná stráž kolem
těchto fundamentálních výjevů z pradávných příběhů Stvoření, Pádu a Potopy
shlížejí dolů obrovské postavy starozákonních proroků, zachycené ve 12 nikách.
Prorocká poselství Izaiáše, Ezechiela, Jeremjáše, Zachariáše, Joela, Jonáše i
Daniela hledí ve svých vizích do dáli, kde za Božím spravedlivým hněvem,
vyvolaným lidskou vzpourou, vyhlížejí příchod Mesiáše a konečné usmíření Boha
s člověkem.
Zajímavé je, že proroci zde
ve svém zvěstovatelském úřadu nestojí sami. Ruka tvůrce mezi nimi zobrazila i
několik postav Sibyl, antických věštkyň, známých z legend starého Řecka a
Říma. Jejich předpovědi a vize, týkající se příchodu Mesiáše, byly nepochybně
méně ostré a jasné, než slova hebrejských proroků, možná to byla jen nejasná
tušení, hádanky ve tmě, matný odraz v zamlženém zrcadle (viz 1. Korintským
13:12), tvůrce fresek však přesto tyto tajuplné pohanské kněžky vítá jako autentické,
byť ne prvořadé, hlasatelky Božích slibů.
Michelangelo zde zkrátka
představuje Ježíše nejen jako toho, který naplnil Zákon a Proroky Starého
zákona, současně však byl naplněním odvěkých nejhlubších tužeb všech pohanských
národů a předkřesťanských náboženství. Kristus je spojovacím bodem dějin,
soutokem, v němž se setkávají a slévají proudy, které proudí z Jeruzaléma
i z Atén. Delfská věštkyně, která hrála klíčovou roli v historii a literatuře antického
Řecka, či Kumská Sibyla, která prováděla legendárního Aenea podsvětím a jejíž
věštby horlivě dodržoval i historický Augustus, možná nepoznaly Boha Bible
podle jména, ale nějak zachytily náznaky jeho přítomnosti, dotyky jeho charakteru
a útržky jeho plánů pro člověka a svět. Ano, tito dávní mudrcové a věštkyně postrádali
zvláštní Boží zjevení, daná pisatelům Starého zákona, možná však některým
z nich postoj jejich srdce pootevřel přístup k obecnému zjevení, jež vede
… zahaleně a neúplně, ale přece jen … k Pravdě.
Stejně tak největší a
nejušlechtilejší básníci a filozofové starověkého řecko-římského světa – Homér,
Aischylos, Sofokles, Euripides, Platón, Aristoteles, Cicero, Virgilius, Ovidius
– zahlédli mnohé pravdy (o světě, o člověku i bozích), byť nedosáhli plnosti,
která jim (i celému světu) byla skryta až do vtělení, ukřižování a vzkříšení
Krista.
Ačkoli řada teologů,
filozofů i básníků rané i středověké církve souhlasila, že jediný pravý Bůh o
sobě vydává svědectví také skrze rty těchto „ušlechtilých pohanů“, toto
přesvědčení o souladu mezi obecným a zvláštním zjevením v dobách
poosvícenských prudce upadlo.
Proto se nám zdají být jako
z jiného světa slova viktoriánského kardinála Johna Henry Newmana, když
odvážně představuje dávné kněžky, tragédy a básníky jako nalomené, nedokonalé,
ale přesto skutečné zdroje pravdy. „Bůh,“ píše Newman v eseji Idea
univerzity, „promlouvá vprostřed zaklínadel Balámových, dává povstat Samuelovu
duchu v čarodějnické jeskyni, nechává zaznít proroctví o Mesiáši jazykem
Sibyly, nutí Pythona, ducha věštírny z Delf, rozpoznat jeho služebníky,
dovoluje křtít rukou heretika. Ústy pohanského dramatika odsuzuje bezpráví a
tyranii a jazykem věšteb zvěstuje konečnou pomstu nad pacahteli svévolností. Dokonce
i na legendy populární mytologie vrhá svůj stín a je slabě rozeznatelný v mýtech,
ódách či eposech, podobně jako v chvějící se vodě nebo fantastických
snech.“
Podle knihy Louise Markose „The
Myth Made Fact“ zpracoval David
Floryk
Žádné komentáře:
Okomentovat