Stali jsme se podívanou andělům i lidem… (1.Kor 4,9)
„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci: mají své příchody a odchody; za život každý hraje mnoho rolí,“ napsal kdysi Shakespeare v jedné ze svých her. Svět jako divadlo. Viditelné, lidským smyslům přístupné vjemy coby kulisy. Lidský život jako role, která nám byla tak či onak přidělena. Metafora nijak nová, není proto divu, že i velký irský myslitel C.S. Lewis po ní sáhl, aby se jejím prostřednictvím pokusil vykreslit své pochopení lidského údělu.
Materiální
svět je kulisami, v nichž se odehrává náš život. Kulisy nejsou sen ani
smyšlenka, jsou v jakémsi základním smyslu skutečné. Barvy, tvary, vůně a
další smyslové podněty jsou základním vstupním materiálem, ze kterého si člověk
utváří své jeviště, svůj vlastní svět, svůj životní prostor.
„Úhledné
malé jeviště, vhodně vybavené rekvizitami, jako jsou kopce, pole, domy a to
ostatní – v tom pak mohu hrát.“ Ano, „hrát“, vždyť to, co nazýváme
„sebou“, pokračuje Lewis, je také „dramatická konstrukce“, při jejímž
konstruování jme odkázáni na schopnosti smyslových orgánů, stejně jako na své
dřívější zkušenosti, vzpomínky a také na dědictví své kultury, která nás od
narození formuje. Materiální svět se smyslům neukazuje ve své podstatě, ale
pouze takový, jak jej lze vnímat smyslovými orgány, a v takové podobě,
v jaké jsme schopni jej pomocí asociativní schopnosti rozeznat. Obraz
světa, ve kterém žijeme, je proto podstatně utvářen naší subjektivitou, naší
kulturou i naším jazykem.
Lewisova
metafora o životě jako divadle zní podivuhodně současně, vždyť soudobá postmoderní
filosofie i psychologie nás učí, že každý z nás je součástí scény, kterou
si sám libovolně tvoří. Myslel to Lewis tedy skutečně tak, že každý z nás
má svůj vlastní – subjektivistický – svět, z jehož kulis nemůže
vystoupit?
Na
jedné straně platí, že subjektivní perspektivu lze přestavovat, doplňovat,
bourat i obohacovat, ale není možno vstoupit z jejích hranic. To, co vidím
sám, nemusí vidět ostatní, a podobně i obráceně. Přesto však neplatí, že
veškeré poznání je jen relativní, je jen subjektivní! Ve světě existuje
objektivní morální řád! Proč? Jak je to možné?
To,
jak vnímáme okolní svět, určujeme především my sami. Nikdy bychom se
z této sevřenosti subjektivismu nedostali, pokud bychom kulisy vnímali
jako konečné věci, a ne jako pouhé fasády. Jak se dostat za kulisy? Jedna
z možností je zaútočit na ně majzlíkem – a nebo zvolit jemnější cestu a
zkoumat pod mikroskopem odebrané vzorky. Tak či onak, díváme se pouze na kulisy
a zkoumáme kulisy samotné – a z nich se snažíme utvořit si výsledný obraz
skutečnosti. Ano, nepochybně se propracujeme k nějaké pravdě o kulisách,
ale ne k pravdě o jejich postatě.
Druhým
způsobem, jak přistoupit ke kulisám, tvořícím náš svět, je podívat se podél nich a ptát se, jaký je jejich vyšší význam. Díváme-li se pouze na, zůstáváme na povrchu a nikdy se nedostaneme k tomu, o čem
ve své podstatě pozorovaný jev vypovídá, byť bychom šli do sebepodrobnějších
detailů, jaké nám věda dovoluje. Díváme-li se podél, otvírá se nám rozumová reflexe konkrétní zkušenosti, lépe
řečeno, snažíme se proniknout až za ni, abychom zjistili, kam ukazuje. Výsledek
pohledu podél není nikdy tak
evidentní a exaktní, jako matematický výpočet. Lewis zdůrazňuje, že výsledek má
povahu souhlasu na základě souhry rozumných argumentů. Tedy, svým způsobem,
pouhá víra.
Tedy,
abychom mohli mít užitek ze scény, která nás obklopuje, musíme vnímat, že se
jedná o scénu, která poukazuje na něco víc, než je ona sama. Protože zcela mimo
kulisy stojí autor a režisér. Za hmotným vesmírem stojí jeho Tvůrce. „Hrajeme
ve hře, kterou jsme si nezvolili, ani nenapsali sami. Nevíme, zda jsme
v prvním nebo čtvrtém jednání. Nevíme, kdo je hlavní postava a kdo pouhým
statistou. Ale Autor to ví…“
My,
kteří jsme hru nikdy neviděli zvenčí a nikdy jsme nepotkali žádnou
z postav, kromě nepatrné hrstky těch, kteří „účinkují“ ve stejných
kulisách jako my, jsme nevědomí o budoucnosti, nevíme, kdy a jak hra skončí,
můžeme mít jen jistotu, že má smysl, ale nemůžeme jej prohlédnout, můžeme se
jen domýšlet.
„Autor
má co říci každému z nás o té úloze, kterou hrajeme. Nekonečně záleží na
tom, abychom hráli dobře. Jednoho dne bude absolutně spravedliví kritika
uplatněna na všechno, čím každý z nás je…“
Kromě
tohoto – řekněme – vertikálně směřujícímu vědomí Lewis nabízí pro vyproštění ze
subjektivismu i horizontální vědomí: Na jevišti světa totiž nestojíme sami, ale
pohybují se zde i ostatní herci a k naší libosti či nelibosti zasahují do
našich kulis!
Můžeme
na to reagovat dvojím způsobem: Uzamknout se ve své subjektivitě a vnímat druhé
pouze jako součást naší vlastní scény, jako figurky na naší šachovnici, snažit
se disponovat jimi podle toho, jak se to hodí či líbí nám samým.
Druhou
možností je vyjít ze své subjektivity, vykročit směrem k druhému. Poznáme
tak, že ostatní herci nejsou součástí našich kulis, každý z nich má
vlastní jeviště, vystavěné jinak, než to naše. Takto můžeme podniknout důležitý
krok na cestě k pravdě. Čím více jsme schopni otevřít se druhým, tím
bohatší a barvitější bude náš vlastní svět...
Barbora Šmejdová: Rozumové argumenty a pohádkové světy. Jazyk apologetiky podle C. S. Lewise; Nakladatelství Karolinum, Praha 2020
Publikováno v Konzervativních novinách
Žádné komentáře:
Okomentovat