David Floryk / Proč se ještě dnes obtěžovat s Platónem?

V určitých křesťanských krizích, zejména mezi ortodoxními protestanty, bývá zvykem horlivě vinit ze všeho, co se jim v rané církvi nelíbí, řeckou filosofii, především vliv Platóna. 

Louis Markos, profesor angličtiny na baptistické univerzitě v Houstonu v Texasu (USA), znalec antické filosofie a mytologie, není zdaleka jediný, kdo má za to, že takové hezhlavé zamítání „filosofie“ jako údajného zdroje úpadku je nespravedlivé a ke kýžené nápravě nevede. Naopak, porozumět filosofickému myšlení antiky nám může pomoci lépe vzdorovat postmoderním trendům, které jakékoliv náročnější myšlení podemílají a vyprazdňují. Nestojíme totiž před alternativou filosofovat či nefilosofovat. Každý z nás tak či onak filosofuje, když přemýšlí o světě. Otázka je, zda tak činíme správně a přiměřeně.  

Platón (427 – 347 př. K) je jedním z nejvlivnějších myslitelů vůbec, říká se o něm, že celá západní filosofie je jen komentářem k Platónovi. Samosebou, chceme-li se důkladněji zabývat jeho myšlením, musíme tak činit s opatrností a rozlišováním, neb zkrátka platí, že ideje mají důsledky. Přesto však stojí za to se jeho názory na svět prokousat, protože v jistém smyslu „stále Platóna potřebujeme“, a to i jako křesťané. Pokusím se vám Markosovy argumenty přiblížit.

Není pochyb, že platonská filosofie ve své nejčistší podobě skutečně považuje Kristovo vtělení za absurdní. Platón příliš unáhleně vyhodnotil lidské bytosti jako duše uvězněné uvnitř těl, a gnostici, kteří jej následovali, nebyli ochotni přijmout, že Slovo se skutečně a plně stalo tělem. Pohrdali tělem a fyzickým světem obecně, což je neslučitelné nejen s Vtělením a vzkříšením Krista, ale i s naším vlastním postavením jako vtělených duší. Gnostici věřili, že Kristus přišel jen jako člověk - pouze nosil tělo, podobně jako člověk nosí košili, kterou později odhodí.

Náš nedokonalý fyzický svět proměn, učil Platón, je jen stínem nebo napodobeninou dokonalého duchovního světa. Pro Platóna byla představa dokonalého Boha, který přijme tělo za vlastní a stane se člověkem, vrcholem pošetilosti. Z těchto důvodů by jistě žádný ortodoxní křesťanský apologeta nemohl obhajovat prosté přijetí platonismu.

Otázka však není, zda byl Platón křesťanem (samozřejmě, že nebyl). Jde o to, zda nemohl být jakýmsi před-křesťanem či proto-křesťanem, který chápe správně řadu věcí, které teprve v budoucnu budou v plnosti zjeveny v Kristu a kterého Bůh použil k přípravě pohanského světa na Kristův příchod.

Na počátku bylo Slovo

Víme, že Janovo evangelium učí, že Slovo (Logos) se stalo tělem. Avšak budoucí konvertita a jeden z největších církevních otců, Augustin, se naučil nikoliv u Jana, nýbrž u novoplatonistů, jako byl Plotínus, že Slovo bylo u Boha a bylo Bohem. Jak později říká Augustin ve svých Vyznáních, Bůh připravil jeho srdce pro pravdu Vtělení (Slovo se stalo tělem) tím, že nejprve skrze novoplatonismus otevřel jeho mysl možnosti, že Slovo existuje a je u Boha. Konvertita Augustin si dobře uvědomoval, jak zásadní roli na jeho duchovní cestě hrálo Platónovo učení, proto když se stal filozofem a teologem, neodmítl Platónovu teorii idejí a forem jako satanský podvod, ale ideje, nepomíjivé pravzory všech věcí, umístil (věřím, že správně) do Boží mysli.

Možná budete překvapeni, ale platonská vize se zcela nečekaně objevuje i v novozákonním listu Židům. Autor listu Židům píše a argumentuje v hebrejském, nikoli helénském kontextu. Kapitola 9 však rozlišuje mezi nebeským a pozemským chrámem způsobem, který zní jako úryvek z Platóna. Svatyně, kde přebývala Archa smlouvy, je pouhou kopií, náznakem nebo napodobením věčného svatostánku, který je v nebi. K očištění této kopie byly prováděny dočasné, nedokonalé krevní oběti Starého zákona, ale pouze věčná, dokonalá oběť Kristova mohla posvětit původní, skutečnou nebeskou svatyni, která je trůnním sálem Božím.

Autor listu Židům odhaluje velkou pravdu, které předkřesťanský filosof Platón jaksi částečně zachytil. Platón s největší pravděpodobností nezahlédl přímo trůnní sál Boží (jako to zakoušeli hebrejští proroci v knihách Izajáš 6, Ezechiel 1 a Zjevení 4), zahlédl však pravdu, která se za tímto zjevením skrývá - že věci našeho světa jsou ve srovnání s nebem pouhými přízraky a stíny. A právě toto tvrzení o relativní nepodstatnosti našeho světa je jedním z důvodů, proč ještě dnes potřebujeme Platóna.

Neviditelné je skutečné, viditelné je pomíjivé

Ano a amen, náš svět je reálný, skutečný a podstatný, není zdáním. Byl stvořen jako dobrý Bohem Stvořitelem a bude vykoupen, až se Kristus vrátí. Přesto platí, že ve srovnání s Absolutní realitou Nebes je náš svět spíše čímsi dočasným, řídkým, pomíjivým. Proto C. S. Lewis (hluboce ortodoxní a současně nanejvýš platonský myslitel) na konci Poslední bitvy, posledního románu Letopisů Narnie, mluví o našem světě jako o „Zemi stínů“. Když Ježíš říká učedníkům, že musí nenávidět své otce a matky (Lukáš 14:26), neznamená to, že je máme skutečně doslova nenávidět; spíše chce říci, že ve srovnání s naší absolutní láskou k Bohu a oddaností jemu se naše city k rodičům budou zdát téměř nenávistné.

Naše moderní chápání Boha a nebes je určeno myšlením v negativních termínech – neumíme jinak, než hledat protiklady, což vede k moderním mýtům: My lidé jsme hmotní, tělesní; proto Bůh musí být ne-hmotný a ne-tělesný. Země je podstatná, neb je hmotná, fyzická; nebe je tudíž ne-podstatné, neboť je ne-hmotné a ne-fyzické. Avšak řečeno s Lewisem: Bůh a nebe jsou nad-tělesné, nad-fyzické, protože Bůh není méně skutečný než člověk, naopak více! Bůh je skutečný, člověk odvozený. Nebe není země zbavená „věcí“, jakási od-hmotněná realita, nýbrž naopak realita, která je prvotní, která přesahuje a překračuje Zemi i nás samotné, stejně jako originál přesahuje kopii nebo věc přesahuje stín jí vrhaný. Hle, potřebujeme Platóna, aby nám pomohl dát věci zpět do jejich správné perspektivy!

Objektivní realita nebo sociální konstrukt?

Jedna z nejklamnějších a nejnebezpečnějších filosofických herezí středověku je známá jako nominalismus. Jeho stoupenci tvrdili, že absolutní hodnoty jako Dobrota, Láska, Pravda a Krása nemají žádnou skutečnou existenci ani podstatu, ale jsou pouhými názvy, jmény. (Odtud název: nominalismus.) Nominalisté věřili, že jako lidé žijeme ve světě jednotlivostí, jakýchsi pouhých pojmů, jmen, tedy časných a měnících se názvů, odtržených od věčných zdrojů a tudíž nijak metafyzicky nedefinovaných a nezakotvených. Dnešní postmoderní nominalisté by řekli, že žijeme ve světě signifikantů odříznutých od jakýchkoli pevných nebo konečných signifikátorů. Nebo jednodušeji, opakovali by mantru posledních tří generací: všechno je relativní. Považuji za výmluvné a odhalující, že ortodoxnější, Platónem inspirovaní středověcí myslitelé, kteří vzdorovali nominalismu, se nazývali „realisty“. Jak divně to musí znít pro moderní ucho! Ale je tomu tak, byli to realisté, kdo hájili představu, že neviditelná (nebeská) idea / forma Krásy nebo Pravdy je univerzálnější a skutečnější, než viditelný (pozemský) projev této Krásy či Pravdy.

Křesťanským světem se pomalu šíří nespokojenost s mnoha naukami, která hrozí oživením nominalismu. Možná není otevřeně zpochybňována historická pravda o Vtělení a Vzkříšení, u řady biblických učení, jako je Trojice a Smíření, to není zdaleka tak samozřejmé. Mnozí tak dnes mohou mít pocit, že Trojice je jen název, lidský pokus popsat realitu. Podle ortodoxní křesťanské víry (která v tomto bodě odpovídá světonázoru Platóna), je Boží Trojice univerzální, věčná realita, která vždy existovala a obsahuje ve své existenci svou podstatu. Teologické slovo „Trojice“ pak je jméno, které používáme k vyjádření této reality v lidské řeči. Je „nálepkou“, označující cosi skutečné, co existuje nezávisle na nás, nikoliv naší představou, kterou jsme si libovolně pojmenovali. A tak je tomu se vším. Smíření (tedy akt Kristovy oběti, usmiřující Boží spravedlivý hněv a vykupující hříšníka) vždy bylo a je popisováno různými způsoby, ale naše definice nejsou původcem reality. Skutečnost Smíření existuje odděleně od našeho jazyka, nezávisle na něm, jako historická, ba kosmická událost v dějinách spásy, ale rovněž jako podstatná součást věčného vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.

Jakmile se slova jako morálka, rodina a sexualita odpoutají od Absolutních standardů a stanou se pouhými jmény, mohou si je jednotlivci svobodně definovat, jak sami uznají za vhodné – a poté požadovat, aby církve přijaly jejich osobní definice. Kniha Genesis jasně učí, že Bůh nás stvořil jako muže a ženu. Až donedávna bylo všeobecně chápáno, že muži a ženy nemají pouze mužské a ženské genitálie, ale že jsou muži a ženami jaksi z podstaty. Feministky, které tvrdí, že mužskost a ženskost nedefinují skutečné zásadní rozdíly, ale jsou pouhými sociálními konstrukty, jsou v zásadě nominalisty. A jako nominalisté musí odmítat jakoukoli platonskou představu, že věčná idea mužství a ženství předchází naší fyzické existenci jakožto mužů a žen.

Zdá se, že korekční „dávka“ Platóna by mohla pomoci udržet schopnost správně uvažovat (nejen) o křesťanské nauce a etice.

Jako muže a ženu stvořil je

Mezi největší nebezpečí, kterým dnes západní církev čelí, je inkluzivismus, zahrnující všechno a všechny bez rozdílu. Ano, Kristus zbořil dělicí zeď mezi Židy a pohany, a že v Kristu není ani Žid, ani pohan, otrok ani svobodný, muž ani žena (Gal 3:28), to ale neznamená, že zrušil úplně všechny rozdíly. Bible zmiňuje manželský pár jako jedno tělo, ale to neznamená, že manžel a manželka ztrácejí svou identitu, své charakteristické rysy, svou přirozenost. Přijde čas, kdy Kristus a jeho nevěsta (Církev neboli Kristovo tělo) splynou v manželství, ale to neznamená, že naše osobnosti budou vyprázdněny do amorfní jediné duše. V nebeském království budeme nadále existovat jako samostatné odlišné bytosti obdařené vzkříšenými těly. Jednota, kterou Pavel slaví v listu Galaťanům, je jednotou důstojnosti, protože v Kristu všichni získáváme naši plnou vnitřní hodnotu a hodnotu. Ale stejná důstojnost neznamená stejnost, ani stejná hodnota neznamená popření všech rozdílů a rozlišení. Naše role v rodině, státě a církvi nejsou jen sociálními konstrukty, ale vycházejí z naší podstaty a našeho obdarování.

Kéž by v našem novopohanském věku, jež ztratil zakotvení ve věčném Dobru, Pravdě a Kráse, se alespoň pro některé stal Platón průvodcem, který v nás obživí touhu po blaženém zření věcí věčných. Kdo má uši, slyš! Kdo ví, třeba někdo poslouchá…