Bohuslav Reynek / K o n e c l é t a

Věrně se dívají do polí
stodoly, šedé matky,
těší, že oheň žní přebolí,
nastane podzim sladký.

Poshoví únavě člověka

pramen, jenž v stráni se prýští,

kozlátko oběti zameká

u ohně na strništi.

 

Na mlatě stopy zas zašumí

v radosti chleba a tíže,

hvězdy se objeví nad chlumy

v znamení ruky a kříže.

Chocholouš u plotu zastená

do vůně chladu a slámy,

úsvitu stříbrná stařena

kohouty přivolá tmami.

 

Kohouti na věžích zapějí

větrné miserere:

„Povstaň, ó anděle nadějí,

cesty jsou staré a šeré!“

 

Touha se na bolest usměje,

pakli žně nebyly pro ni,

potře dnů velebné veřeje

krví, jež čekání roní.