Kosmická trilogie je pokusem křesťanského apologety C. S. Lewise o vědecko-fantastický román. Zrodila se ve 40. letech minulého století a nese stopy oné doby. Nicméně je to příběh, který uchvátí vaši představivost a otevře vaši mysl alternativním způsobům uvažování.
Třetí díl Kosmické trilogie zpočátku vůbec nevypadá na sci-fi či fantazy příběh, budí spíše dojem detektivky, odehrávající se na anglickém venkově. Na rozdíl od prvních dvou dílů, které se odehrávají na jiných planetách, děj probíhá celý zde na Zemi. Avšak průhledy do jiných dimenzí nescházejí…
Sounáležitost zasvěcenců
Malé anglické univerzitní městečko Edgestow bývalo klidné a ospalé. Teď se tu chystá usídlit jedna z nejprogresivnějších vědeckých institucí světa, Národní institut pro koordinované experimenty (NIKE). Svou budovu chtějí vystavět na území Bragdonského lesíka, jenž patří starodávné koleji Bracton. Je jen náhoda, že právě zde je prý pohřben kouzelník Merlin, mýtický druid z počátků křesťanské éry v Británii? Či snad usiluje NIKE o pozemek právě proto? Ale proč by mu vlastně mělo o něj jít?
Jednou z hlavních postav příběhu je mladý sociolog Mark, ambiciózní člen Bractonské koleje, o jehož služby má poněkud tajemný institut NIKE eminentní zájem.
Díky Lewisově psychologickému mistrovství můžeme v přímém přenosu sledovat boj o Markovu duši. Ten, poháněn pocitem vlastní důležitosti a polichocen zájmem několika mocných, snaží se proniknout do „vnitřního kruhu“. Dostane okusit prchavý, ale o to žádoucnější pocit sounáležitosti zasvěcenců, a tak se nechává stále více vplétat do jejich sítí a intrik. S pocitem, že přece ještě neřekl „ano“ a může kdykoliv couvnout, vůbec nezaregistruje, že vnitřně se už rozhodl – souhlas sice nevyslovil, ale v srdci jej dávno dal. Jaksi mu to uteklo, v rozhovoru plném smíchu, toho důvěrného smíchu spiklenců, „který má v tomto světě možná největší moc přinutit člověka udělat velmi zlou věc ještě předtím, než se z něj stane velmi zlý člověk…“
„Výcvik“ Marka v poslušného otroka začíná zcela nenápadně a jaksi mimoděk, pozvolnou proměnou estetických norem, deformací ideálu harmonie a krásy, posunem etických hodnot, přeznačením dobra a zla – a završen a stvrzen má být otevřeným a oplzlým rouháním. Nechá se Mark dovést až tak daleko, nebo prohlédne dříve?
Kniha udržuje čtenáře v napětí, protože sleduje několik paralelních dějových linií: Markův zápas, bloudění jeho manželky Jane a jejich manželská krize, pátrání po Merlinovi, pozvolné organizování „hnutí odporu“ až po závěrečný střet kosmických sil.
Markova žena Jane zůstává v Edgestow sama a osamocená musí čelit vlastním hrůzným snům. Její noční vize, stále zřetelněji vizionářské, ji přivedou až k hrstičce jakýchsi podivínů, kteří snad mají tvořit zárodek jakéhosi vzdoru proti přestavbě Edgestow. Přidá se, nebo ji její hrdý rozum rozmluví takové bláznovství? V kritické situaci, kdy se blíží rozhodující střet dobra a zla, musí Jane bolestně přehodnocovat vše, co až dosud dávalo jejímu životu smysl.
Moc nad přírodou znamená moc nad člověkem
Lidé z NIKE sní o jakémsi novém lidském druhu, o dalším kroku evoluce, jež překročí limity biologického lidství. Věda, zbavená zděděných předsudků a nevědeckých etických omezení, stane se nástrojem skutečného osvobození člověka.
Věda je zaklínadlem, které má řešit všelicos, včetně sociálních problémů, jež dosud, zcela neefektivně, řešila politika. Klíčem je přece „vláda expertů“, kdy vědec bude moci nejen objevovat, ale i rozhodovat a konat! A plány expertů jsou vskutku ambiciózní: redukce populace, sterilizace zaostalých, eugenika a prenatální výchova, mozkové manipulace s cílem vytvořit transhumánní bytost…
„Konečně můžeme převzít kontrolu nad svým osudem. Dostane-li věda volnou ruku, a bude-li mít pevnou oporu státní moci, může ovládnout lidskou rasu a transformovat ji: udělat z člověka skutečně výkonného živočicha, vskutku nový typ člověka.“
Jen sem tam probleskne, mezi řečí, mezi řádky, že „vláda člověka nad přírodou“ vlastně znamená vládu několika nad těmi zbylými s využitím přírody jako nástroje moci. A lidské bytosti budou buď kandidáty na přijetí do tohoto nového druhu, anebo se naopak stanou jejich otroky, nebo dost možná i jejich potravou…
„Excentrický genius a zdráhavý prorok“, nazval Lewise autor jeho rozsáhlého životopisu profesor Alister McGrath. Nuže, možná trochu excentrický prorok, nicméně prorok, který skrze ironii, satiru a inteligentní humor nasvěcuje absurditu samolibých moderních ideologií a ukazuje prostou krásu zdravého rozumu.
To, co vidíme, není vše, co jest
Šéfové NIKE nevzhlížejí pouze k „čisté vědě“. Otevřeně (ovšem pouze mezi sebou, navenek je stále záštitou přísná racionalita) připouštějí, že mnohé pohnutky a inspirace pocházejí z mimolidských, řekněme, magických zdrojů. Myslí-li se magií pokusy o ovlivňování přírody a světa skrze okultní, tedy skryté (např. duchovní) vlastnosti, síly či bytosti, pak se ukáže, že cílem NIKE je právě tohle. Pod vedením „vesmírných mistrů“ chtějí vědci z NIKE přestavět náš svět. Chvílemi přitom vypadají a jednají jako šílení či snad „posedlí“, kdy nejsou sami svými pány, pouhými nástroji. Démoni, kteří na nich „parazitují“ (neb zlo vždy pouze parazituje na dobrém Božím stvoření, zlo je privací dobra), jsou popisováni jako „makrobi“ – nad-lidská, nad-biologická verze mikrobů, známých z mikrosvěta…
Není pochyb, že tento svět, to, co je kolem nás našimi smysly poznatelné a rozumem popsatelné, není celou realitou, není „vším, co jest“. Minimálně existuje „duchovní svět“, „nebe“ lidové zbožnosti či „Hluboká nebesa“, o nichž se v Kosmické trilogii zmiňuje Lewis. Tedy ona lidským smyslům skrytá dimenze reality, kde – tak či onak – přebývá Bůh a „ti, co k němu patří“ (ať již si to představujete jakkoliv).
Proto se ocitá ve hře Merlin. Lidé z NIKE mají za to, že podařilo-li by se Merlina probudit, stal by se klíčem právě k této tajemné moci nad přírodou. Merlin totiž, coby druid, znalec přírody a jejích tajemných a skrytých sil, vlastností a obyvatel, představuje poslední stopy čehosi, na co pozdější tradice zapomněly, co odložily a na co zanevřely – čehosi, co bývalo živé a co přestalo být dostupné po tom, co se „věci příliš vyhrotily“… Ale co když ne, co když se podaří jej přivést k životu a on – se svou staro-novou mocí – se postaví na naší stranu?
Židovská i křesťanská svatá Písma připouštějí, že „nebe“ a „země“ spolu komunikují, nebe nemlčí, Bůh mluví a i člověk se k němu může – tak či onak – legitimně přiblížit. V důsledku lidského Pádu do hříchu však byla původní, archaická, rajská jednota roztržena, do světa byl vražen klín odcizení. Původní jednota veškerenstva, společenství mezi Stvořitelem a Člověkem, jednota Člověka a Přírody, ale i společenství mezi lidmi, mezi mužem a ženou, ba dokonce i Člověkova vlastní duše, jeho srdce, nitro – to vše bylo Pádem poničeno, roztrženo.
Antropologickým důsledkem je ohnutá, deformovaná identita – padlý člověk, který před Pádem stál vzpřímeně před tváří Stvořitele, se nyní ohýbá, hrbí a sklání ke stvoření. Člověk již není „plně doma“ ani sám ve svém vlastním těle, ani mezi lidmi, ani v celém tomto světě. Je oddělený od Boha, zdroje veškerého života i zdroje své vlastní hodnoty a důstojnosti, je autonomní, nezávislý, jak si to přál. Tento jeho největší zisk je současně jeho největší ztrátou a tragédií.
Svatá Písma veškeré kontakty se „zásvětím“ a okultní aktivity všeho druhu zapovídají a varují před nimi – možná ne proto, že by nebyly možné nebo že by nefungovaly, nýbrž proto, že by se snadno mohly stát osidlem. Lidská duše, odcizená od Stvořitele, snadno podléhá pokušení otročit jiným stvořením, nebo je naopak uctívat.
„Merlinovo umění je posledním pozůstatkem čehosi prastarého“, čehosi, co sahalo zpět do časů, kdy byl „vztah mezi myslí a hmotou jiný“, než jak jej známe v současnosti.
Nelze vyloučit, že bývala doba, kdy všecka ta knížata, mocnosti, trůny, síly, panstva, všechna ta jména, která jsou vzývána, která zmiňuje ve svých listech sv. Pavel – že zkrátka bývala doba, kdy celé toto „ponebesí“ nebylo jen černé či bílé, ale bylo součástí světa, do něhož byl člověk postaven?
Co když všechna ta mluvící zvířata, oživlé stromy, najády a driády, trpaslíci, elfové a skřeti, co když to přání být součástí společenství všech živých tvorů, jež je v pozadí lidské záliby v pohádkách, co když celé ty hemžící se a životem přetékající světy Narnie či Středozemě jsou jakousi archetypální vzpomínkou na Zahradu, na ráj či Eden, na časy dávno ztracených Počátků?
Každý národ má něco takového
„Nikdy jste si nevšiml, jak jsme rozpolcená země?“ Otázka, která jako by vypadla z dnešních novin, nezdá se vám? Už tehdy, v Lewisových dobách, za války a krátce po ní, ji lidé řešili, ba zdá se, že mnozí už dávno předtím.
„Za každým Artušem povstává nějaký zrádný Mordred, za každým Miltonem nějaký spiklenec Cromwell, národ básníků a současně národ kuplířů! Můžeme se divit, že nás mají za pokrytce?“ Vskutku, případná otázka! Vždyť Británie, matka parlamentarismu a „Magna charta libertatum“, je dnes výkladní skříní progresivistických výstřelků!
„Avšak to, co se zdá pokrytectvím, je ve skutečnosti zápas mezi Logres a Británií (tedy: mezi Artušovým královstvím a zbytkem země, možná tedy: mezi ideálem, tím, co má být a realitou, tím, co skutečně je).“
„Anglie, kterou známe a vidíme kolem sebe“, uvažovala tehdy v Edgestow máma Dimbleová, obyčejná žena z lidu, „je neviditelně ovlivňována kyvadlem, které je jednou na straně Logres a jindy na straně Británie?“
Ano, v každém období dějin Anglie to byl právě Artuš, se svou hrstkou, která se kolem něj shromáždila, aby probudil tuto zemi z jejího opileckého spánku, nebo ji zadržel od smrtícího běsnění, do něhož ji lákala Británie… Tak vysvětluje krokolomné pády v dějinách Anglie tajemný Velitel, který se postavil do čela „hnutí odporu“ v Edgestow.
Jistě, jak mu hned oponuje starý racionalista pan MacPhee, tomuto výkladu dějin tak trochu chybí důkazy. Nicméně, zdá se, že sám Lewis je přesvědčen, že „každý národ má něco takového“, Anglie není v tomto ohledu nijak privilegovaná, žádné nesmysly o vyvoleném národě!
A co my, kteří nejsme dědici Artuše a jeho kulatého stolu? Nuže, má-li Lewis aspoň trochu pravdu, pak i naše dějiny i současnost jsou bitevním polem, na němž se střetává to nejlepší a nejhorší z naší minulosti. A zdá se, že záleží právě na nás, na vás, na mně a tobě, na hrstičce podivínů z Edgestow, kdo zvítězí…
Clive Staples Lewis: Ta obludná síla. Kosmická trilogie 3, Návrat domů, 1997, Praha
Žádné komentáře:
Okomentovat