Agónie Francie aneb Tábor svatých na pochodu?

O rasových nepokojích, jež přivedly zemi na pokraj propasti, i o knize, která situaci prorocky komentuje, píše ve svém blogu populární americký konzervativec a novinář Rod Dreher.

Francie je již několik dní a nocí zmítána nepokoji černých Afričanů a Arabů, které vyvolala policejní střelba na mladého Araba při dopravní kontrole. Ministerstvo vnitra oznámilo, že během noci bylo v celé Francii zatčeno téměř 1000 osob, 79 policistů a četníků bylo zraněno a bylo zaznamenáno 2560 požárů na veřejných prostranstvích. Přesto ministerstvo uvádí, že protesty byly „nižší intenzity než předchozí noc“. Pětačtyřicet tisíc policistů, včetně speciálních jednotek, bylo v noci na pátek nasazeno kvůli nepokojům po celé zemi, přičemž situace ve dvou velkých městech – Marseille a Lyonu – byla označena za obzvláště chaotickou, s vypálenými budovami a vozidly a vyrabovanými obchody. Přicházejí zprávy, že davy černochů a snědých mužů před několika dny vypálily hlavní knihovnu v Marseille. Pokud toto není symbolické, pak už nic...

Policie už má toho dost

Zdá se, že Francie prožívá své vlastní Floydovo léto, komentuje situaci na svém pravidelném blogu Rod Dreher.

Zdá se ale, že sázky jsou mnohem vyšší. Od policejních představitelů a policejních odborů totiž zaznívají hlasy, které vládě vytýkají dlouhodobou nečinnost a také neochotu k rázné akci k nastolení pořádku a práva, což je právě to, po čem policisté v terénu volají: „Naši kolegové, stejně jako většina občanů, již nemohou snášet tyranii těchto násilnických menšin. Je čas na boj proti těmto „škůdcům“. Vzdávat se, kapitulovat a snažit se jim zavděčit skládáním zbraní není vzhledem k vážnosti situace řešením. Je třeba nasadit všechny prostředky k co nejrychlejšímu obnovení právního státu.“

Jakmile bude právo obnoveno, pokračují policejní odboráři, „již nyní víme, že budeme znovu prožívat nepořádek, který jsme snášeli po celá desetiletí. Dnes je policie v boji, protože jsme ve válce. Zítra budeme v odboji a vláda si to bude muset uvědomit.“

Znamená to, že francouzská policie nyní vidí samu sebe v odporu proti vládě, kterou považuje za nicnedělající, pokud jde o dlouhodobý problém imigrace a násilí mládeže? Vláda nadále toleruje hluboké problémy, stejně jako všechny vlády předchozí – a policie, která postrádá vládní podporu, hodlá považovat vládu za svého nepřítele? Kam jsme se to dostali? Chápete, co to může znamenat pro udržení občanského pořádku?

Tábor svatých jako proroctví?

V časopise First Things nedávno vyšlo vážné zamyšlení amerického politologa Nathana Pinkoskiho nad francouzským románem Jeana Raspaila Tábor svatých (Le Camp des Saints, 1973; česky 2009 a 2019). Stojí za zamyšlení.

Nejvýznamnějšími dystopickými romány první poloviny dvacátého století jsou Brave New World Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella, píše Pinkoski. Huxley a Orwell zachytili dvě stránky moderního despotismu, jednu měkkou a svůdnou, druhou tvrdou a trestající. Nejvýznamnějším dystopickým románem druhé poloviny století je Tábor svatých francouzského cestovatele a spisovatele Jeana Raspaila (1925-2020). Jeho ústřední dějová linie se týká „armády“ milionu migrantů mířící z Indie k břehům Francie. Je to invaze, okupace globálního Severu globálním Jihem. Jakmile se migranti vylodí, Francie je spolu se zbytkem Evropy uvržena do chaosu a západní civilizace umírá.

„Sám jsem knihu četl“, dodává Dreher, „v roce 2015. Bylo mi hned jasné, že je to na jedné straně špatná kniha (zahrává si s rasismem), ale také kniha, kterou je třeba si přečíst, protože je prorocká. Četl jsem ji v době přílivu migrantů do Evropy v roce 2015, protože jsem chtěl vědět, proč je považována za tak kontroverzní. Rasismus v knize mě nepřekvapil a skutečně jsem cítil výčitky, že jsem ji četl. Ale stálo za to si ji přečíst, protože zcela přesně vystihuje morální a intelektuální zbabělost a sebenenávist evropských elit tváří v tvář migraci.“

Tábor svatých však není katastrofický román, pokračuje Pinkoski. Význam knihy nezávisí na tom, zda Raspail správně předpověděl masovou imigraci nebo zda ji popsal přesnými slovy. Genialita románu spočívá spíše ve správném významu pojmu apokalypsa. V původním překladu znamená apokalypsa zjevení, doslova „odhalení“. Tábor svatých nasvěcuje zvrácenou logiku, která prostupuje pozdní západní civilizací, a vrhá do ostrého světla nihilismus viny, jímž Západ vítá svou vlastní zkázu.

V Raspailově románu, píše Pinkoski, představují migranti téměř metafyzickou hrozbu, koláž skutečných kultur. Ne že by Raspail nedokázal přesně popsat nezápadní společnosti. Nebyl to žádný fanatik s prořízlou pusou žijící v bunkru pro přežití, ale uznávaný autor, který po vydání této knihy udělal respektovanou literární kariéru. Svou pověst si získal cestopisy, které jsou bohaté na detaily o cizích kulturách. V Táboře svatých se však soustředí na nihilismus, který přináší Sartrův sebenenávistný pohled na svět.

První výstřely jsou skutečně násilím bílých na bílých. V okamžiku, kdy román začíná, připlouvá k francouzskému pobřeží armáda migrantů. Profesor na penzi ve své přímořské chalupě se na ni dívá. Je obtěžován mladým bílým záškodníkem, který z úst vypouští verzi Sartrova prohlášení. Ostatní obyvatelé vesnice utekli, ale profesor, představitel vysoké kultury, který je odhodlán bránit svůj domov a způsob života, si stojí na svém. Mladík přísahá, že povede skupinu přistěhovalců, kteří profesorovo obydlí vyplení. Profesor sebere svou pušku, kterou nikdy předtím v hněvu nepoužil, a mladíka zastřelí.

Od tohoto překvapivého začátku román přeskakuje v čase, aby vylíčil původ přistěhovalecké „armády“ a její nalodění v Indii, a poté předkládá řadu momentek ze zmatků a svárů, které na Západě panovaly před příchodem migrantů. Obyvatelé Západu jsou fascinováni přicházejícími hordami. Církevní představitelé a levicová inteligence je povzbuzují, aby v přílivu viděli druhý příchod, konečné vítězství slabých nad silnými, které odčiní hříchy Západu. Bude to požehnání! Raspail tento výklad hrozby v různých podobách opakuje, aby ukázal, jak paralyzuje občanské autority a brání jim krizi řešit.

Všimli jste si, ptá se závěrem Dreher ve svém blogu, že francouzské policejní odbory dnes označují za nepřítele FRANCOUZSKOU VLÁDU? Přímo jako opsáno od Raspaila!

Problém je nesnadný, proto jej raději nevidíme?

Pinkoski ve své eseji obhajuje názor, že Raspailův román ve skutečnosti není o rasové genocidě, ale o smrtelné nemoci Západu. Všímá si také, že na americké pravici se o románu vůbec nepíše, a pokud ano, pak jen proto, aby byl odstřelen každý, kdo se odváží psát o něm příznivě. Dreher připomíná, že on sám takové zacházení pocítil už v roce 2015, když tenkrát říkal, že je to špatná kniha a zároveň je důležité si ji pro pochopení doby přečíst.

Pinkoski to nedávno schytal od neoconky Lindy Chavezové. Ta píše s pochopitelným rozhořčením o odporných aspektech románu a uzavírá, že žádné „zabělení“ nemůže z románu vymazat obscénnosti, ani zakrýt jeho poselství: „Pokud k nám pustíme lidi snědé pleti, dokonce i ty, kteří sdílejí naši víru a způsoby, vyhladí nás ze země – pokud je ovšem nezabijeme dřív.“ Jestli tohle není rasismus, tak co to je?

Raspailova neumětelskost a morální vulgarita je neomluvitelná, souhlasí Dreher. Nicméně pokud chcete pochopit, co se dnes ve Francii děje a proč se to děje, uděláte mnohem lépe, když si přečtete odpudivý román Jeana Raspaila, přičemž budete mít na paměti hluboké morální vady tohoto díla, než když budete číst reakce Lindy Chavezové a lidí jako ona.

Proč se tolik z nás na Západě (včetně mnoha konzervativců) nedokáže odhodlat podívat se pravdivě na masovou migraci? Mám velmi silný pocit, uzavírá Dreher, že jedním z důvodů je to, že ze všech těch věcí, kterým bychom museli čelit, se nám dělá špatně nebo jsme z nich přinejmenším zmatení. A tak raději problém nevidíme.