„Neměli bychom se nechat zastrašit tím, že lidé mohou být jakéhokoli pohlaví. Nemohou; muž je muž a žena je žena. To je prostě zdravý rozum.“
Britský premiér Rishi Sunak se takto nedávno vyjádřil na výroční konferenci Konzervativní strany v anglickém Manchesteru. Sklidil jeden z nejhlasitějších potlesků během hodinového projevu (a také předvídatelné odsouzení v tisku i na sociálních sítích). Tato slova měla zjevně získat hlasy voličů. Sunakovy šance na vítězství v příštích volbách jsou někde mezi nekonečně malými a mikroskopickými, ale snaží se. A tak tvrdí, že „muž je muž“. Tomuto názoru se někdy říká „genderově kritický“, protože upřednostňuje biologické pohlaví před genderovou identitou. Ale Sunak to tak nenazývá; říká tomu prostě "zdravý rozum".
Takový rozum ovšem v
posledních letech není úplně běžný. Můžeme se tedy ptát: Je to znamení, že se
ve veřejném diskurzu o sexu, sexualitě a genderových otázkách něco mění? Mohou
se britské trendy opakovat i v dalších zemích? A jak by na to mohli
reagovat křesťané?
Takto se ve své eseji na
portálu Gospel Coalition ptá Glen Scrivener, žijící
(coby ordinovaný anglikánský duchovní) ve Velké Británii. Všímá si posunu ve
společenských náladách a názorech na genderová témat a ptá se mimo jiné, zda-li
vlna odmítání trans-genderismu, které jsme svědky nejvýrazněji právě v
Británii, nebude vykoupena úplnou „normalizací“ homosexuálních sňatků. Musí být
„homo-manželství“ novým normálem? Neskrývá se v této etické nedůslednosti
příležitost? Alespoň k navázání dialogu?
Příliv a odliv v Británii
J. K. Rowlingová věděla, co
dělá, když v prosinci 2019 zveřejnila svůj názor, že „pohlaví je skutečné“:
Obleč se, jak se ti zlíbí.
Říkej si, jak chceš.
Vyspi se s jakýmkoli dospělým, který s tím souhlasí a který
tě chce.
Žij svůj nejlepší život v klidu a bezpečí.
Ale vyhánět ženy z práce za to, že prohlásily, že pohlaví je
skutečné?
#IStandWithMaya #ThisIsNotADrill
Hashtagem #ThisIsNotADrill
dala Rowlingová najevo, že si uvědomuje, že jde o zásadní okamžik. Věděla, že
to všude spustí klaksony, a tak se také stalo. Ale co ten druhý hashtag? Kdo je
Maya?
Maya Forstaterová byla
výzkumnice z think-tanku, jejíž genderově kritické názory vyvolaly kontroverzi.
V roce 2018 se jí na Twitteru někdo zeptal: „Říkáte, že trans ženy nejsou
ženy?“ Odpověděla: „Ano, myslím si, že muži nejsou ženy. Nemyslím si, že být ženou
je záležitostí identity nebo ženských pocitů. Je to biologie. Lidé obou pohlaví
by neměli být omezováni (nebo diskriminováni), pokud neodpovídají tradičním
genderovým očekáváním.“
Její pracovní smlouva nebyla
prodloužena. V roce 2019 se však odvolala s tím, že to bylo v rozporu se
zákonem. Nicméně soud její odvolání
zamítl a její názory označil za „nehodné respektu v demokratické společnosti“.
Proto se Rowlingová stala #IStandWithMaya.
Věci se však posunuly. Maya
se proti původnímu rozhodnutí odvolala a vyhrála. Začátkem letošního roku jí
bylo přiznáno odškodné 100 000 liber za diskriminaci. Poté založila
charitativní organizaci Sex Matters a jmenovala Helen Joyceovou
ředitelkou. Joyceová je vedoucí novinářkou časopisu Economist a autorkou
mezinárodního bestselleru Trans, který New York Times ocenily
jako „inteligentní a důkladnou reakci na myšlenku, která zdánlivě přes noc
zachvátila velkou část liberálního světa“.
Britská Národní zdravotní
služba navíc nařídila, aby po 18 letech stížností a „tisícovkách poškozených
dětí“ byla uzavřena Tavistock Clinic, její jediná „klinika genderové
identity“ pro děti. A když skotská premiérka Nicola Sturgeonová vedla hlasitou
kampaň za prosazení Gender Recognition Act, zákona o uznání genderu ve
skotském parlamentu, Rowlingová se postavila proti. Britský parlament jej rázně
zamítl. V ideologických střetech, které debata vyvolala, se Skotsko stalo z
nejméně „trans-skeptické“ části Spojeného království tou nejvíce „trans-skeptickou“.
Sama Rowlingová se v očích
širší veřejnosti dočkala jakési rehabilitace. Poté, co byla odsouzena za
transfobii, mnozí nyní veřejně přehodnocují „čarodějnické procesy“, jimž byla
vystavena. Také někteří novináři uznávají, že o ní šířili falešný příběh.
Nový normál?
Skutečně se zdá, že se karta
obrátila, takže britský premiér může prohlásit nejen to, že „muži jsou muži a
ženy jsou ženy“, ale i to, že kolem této otázky došlo k „šikaně“ a všichni se
musíme vrátit ke „zdravému rozumu“. Britská veřejnost se stále častěji vyjadřuje
skepticky ke klíčovým aspektům trans hnutí.
Ale přesto, jakkoli to mnozí
lidé mohou pociťovat jako návrat ke „zdravému rozumu“, nejde o návrat ke
křesťanské vizi člověka. Ještě ne.
Trans-skeptické hnutí ve
Velké Británii je z velké části sekulární a vedou ho genderově kritické
feministky a aktivisté za práva homosexuálů, pro které je binarita pohlaví podstatnou.
A protože je to hnutí převážně sekulární, má při změně veřejného mínění slušný
úspěch. Když průměrný Brit slyší trans-skeptické názory, netuší, že se pod
povrchem skrývá vlastně křesťanská agenda. Nepodezírají křesťany, že by zde něco
protlačovali (na otázku, zda znají křesťana, polovina populace odpovídá, že
ne). Je obtížnější odmítnout trans-skeptické hnutí jako dystopii z Příběhu
služebnice, když jeho otevřenými zastánkyněmi jsou lesbičky jako Julie
Bindelová nebo Kathleen Stocková.
Přesto jsou tyto sekulární
zisky v popularitě kompenzovány ztrátami, všímá si ve své eseji Glen Scrivener.
Rýsuje se totiž „nový normál“. Nicméně trpí zásadní nestabilitou, kterou dokonale
vystihl projev Rishiho Sunaka.
"Ne trans, ano homosexuálnímu manželství“
Během svého „zdravě rozumného“
expozé Sunak připomněl, že „Konzervativní strana je stranou, která uzákonila
manželství osob stejného pohlaví“. V roce 2013 polovina konzervativních
poslanců hlasovala proti homosexuálním sňatkům, ale legislativa byla přesto navržena
a schválena právě za vlády konzervativců. A v roce 2023 to Sunak prezentuje
jako úspěch konzervativců! To přesně vystihuje, kde se v Británii může usadit
nový normál.
Je možné, že směřujeme ke
skeptickému „ne“ transsexualitě, ale zároveň si zachováváme hrdé „ano“
homosexuálním sňatkům, varuje Scrivener...
O dvanáct let dříve na
stejné konferenci tehdejší premiér David Cameron oznámil, že podporuje
homosexuální manželství: „Nepodporuji manželství homosexuálů, přestože jsem
konzervativec. Podporuji manželství homosexuálů, protože jsem
konzervativec.“ Jeho zdůvodnění bylo prezentováno jako konzervativní
argumentace: „Konzervativci věří ve svazky, které nás spojují; že společnost je
silnější, když si navzájem dáváme sliby a podporujeme se.“
Pokud je manželství dobré,
pak je přece lepší více manželství! To byl argument, který uspěl. Cameronovi
dodal odvahu vlivný článek Douglase Murraye ve Spectatoru, který týden
před projevem napsal, že konzervativně smýšlející Britové by měli „uvítat
přijetí homosexuálů do manželského svazku“. Rozšíření manželského okruhu o
homosexuální páry představuje „nikoliv zteplání manželství, ale
zkonzervativnění homosexuálů“.
To bylo v roce 2011. V následujících
letech se Murray vydal na cestu. V roce 2019 napsal knihu The Madness of
Crowds (Šílenství davů), v níž mapuje některé způsoby, jakými naše
společnost vzala ctnost, jakou je rovnost, a (Murrayovými slovy) „vyjela z kolejí“.
Právě když se zdálo, že vlak rovnosti „dojíždí do vytouženého cíle, náhle
nabral rychlost a rozjel se po kolejích do dálky“.
Z Murrayho vyprávění lze
nabýt dojmu, že se domnívá, že k havárii došlo relativně nedávno. Než se
objevily novinky jako „manželství homosexuálů“, směřovali jsme k rovnovážnému
stavu rovnosti; ale od té doby - snad v posledním desetiletí nebo tak nějak -
jsme rozbili bariéry díky gay aktivismu, pro-LGBT+ vzdělávání a mnohému
dalšímu.
Murrayova analogie je pozoruhodná
– ale zároveň sebevyvracející. Žádný vyšetřovatel železniční nehody by nedošel
k závěru, že problém nastal až na konci cesty. Koho by napadlo, že vlak zpomaloval
do klidného zastavení a pak náhle nabral rychlost? Takhle přece vlaky
nefungují. Tak nefunguje ani historie. Trendy končící morálním úpadkem mívají obvykle
příčiny, jež se rodí celá staletí. Chceme-li diagnostikovat „šílenství“ moderní
společnosti, měli bychom nejspíš hledat hlubší a starší příčiny.
Moderní trans-skeptici však
obvykle zastávají Murrayův pohled na dějiny. Šli jsme zhruba správným směrem, dokud
v roce 2010 nevypukl nepředvídatelný záchvat „šílenství“. Murray označuje
trans-hnutí za nejzřetelnější příklad onoho „šílenství“. Je hluboce skeptický vůči
představě, že mužství a ženství jsou pouze záležitostí „softwaru“, a nikoli „hardwaru“.
Podle něj bychom se měli znovu zamyslet, pokud si myslíme, že lidé jsou
genderově neutrální. Zde je však ironie: Právě Murray důrazně bojoval, aby
manželství bylo genderově neutrální!
A to je ta zásadní
nestabilita nového normálu, přípomíná Scrivener. Je to problém, ale zároveň
příležitost, jak navázat dialog se společností.
Když lidé nejsou genderově neutrální, proč je neutrální manželství?
Počátkem roku proběhla v New
Yorku křest nové knihy britské autorky Mary Harringtonové Feminismus proti
pokroku. Organizátoři museli akci přesunout jinam poté, co bylo původní
místo konání pod tlakem protestů vypovězeno. V Británii její presentace takovými
dramaty netrpěla.
Harringtonová zcela odpovídá
profilu mnoha lidí v čele genderově kritického hnutí: dlouhou dobu strávila na
politické levici i ve stejnopohlavních vztazích. (I když v posledních letech
výrazně změnila názory: Nyní je matkou, šťastně vdanou za muže,
antiprogresivistkou a autorkou mnoha děl, která se hlásí ke křesťanství a
podporují ho). Harringtonová si bere na mušku trans-hnutí jako nejzřetelnější
příklad toho, co nazývá „gnosticismem masitého lega“, čímž chce postihnout „trialektiku“
mezi progresivní ideologií, moderní technologií a lékařskou praxí. Je to
příjemné a poučné čtení, její analýza těží z toho, že pokrývá mnohem delší
historický záběr než Murrayovo Šílenství davů.
Glen Scrivener poté vypráví,
jak se dal ke konci do řeči se sousedem, bankéřem z Wall Street. Zdálo se, jako
by byl zástupcem mnoha dalších účastníků. Před pěti lety byl pro manželství
homosexuálů i trans-sexualitu: obojímu dával ano a ano. Nyní byl ano
a ne a předpovídal (stejně jako já), že toto ano i ne bude
v časem v USA mnohem výraznější.
Nebylo by na místě zvážit, zda
by konzistentní postoj nevyžadoval spíše k obojímu ne? „Zhluboka jsem se
nadechl“, vypráví Scivener, „a povídám mu: Nemyslím, že vás hned přesvědčím,
ale nechám vás o tom přemýšlet: Pokud lidé nejsou genderově neutrální, pak
možná není neutrální ani manželství, nemyslíte?“
Co měl touto svou „genderově neutrální“ větou autor na mysli? Jde na to ze široka, navrhuje, abychom se pokusili najít společnou řeč se společností v těchto sedmi výchozích tezích.
1. Sexuální aktivita je významná
Víme, že je významná,
protože právem chráníme ženský prostor. Ne že by trans-osoby byly s větší
pravděpodobností pachateli sexuálních trestných činů; jde prostě o to, že
chceme zachovávat velkou opatrnost, pokud jde o přístup kohokoli do šaten, umýváren,
toalet, ženských věznic, a všech míst, kde hrozí nebezpečí znásilnění. Proč?
Protože zkrátka lidský potenciál dopustit se sexuálního protiprávního jednání není
nulový.
Uvědomujeme si, že sex je
jiná kategorie, není to volnočasová aktivita. Když se pokazí zábava, dáváme hostiteli
jednohvězdičkové hodnocení. Když se pokazí sex, voláme policii. Když mi
vnucujete hraní tenisu, jste prostě divní. Když mi vnutíte sex, jste zločinec.
Výjimečné zlo znásilnění říká, že sex má jedinečnou posvátnost. Sexuální
aktivita je spojením osob, nejen spojením těl. Je hluboce smysluplná, a ne
náhodná nebo jednorázová.
2. Sexuální sebevyjádření není právo
Nemám právo popustit uzdu
svým sexuálním touhám; mám povinnost je krotit. A krocení sexuality, zejména
mužské, je nezbytné pro dobro a ochranu druhých, zejména žen a dětí. To bylo
jádrem křesťanské sexuální revoluce, která vybudovala naši moderní citlivost
vůči souhlasu a mnohému dalšímu.
3. Existují dvě pohlaví a nejsou zaměnitelná
Všichni různým způsobem
zápasíme s tím, co znamená být příslušníkem svého pohlaví. Z kulturního
hlediska může být toto vyjádření skutečně proměnlivé. Lidé však nejsou pohlavně
neutrální nebo zaměnitelní. Pohlaví (mužské nebo ženské) je nedílnou součástí
sexuálního aktu, a protože pohlaví nejsou zaměnitelná, vztah mezi mužem a mužem
se velmi liší od vztahu mezi mužem a ženou i od vztahu mezi ženou a ženou. To
prostě není totéž. David Cameron se tedy mýlí: přidáním vztahu muž-muž a
žena-žena do definice manželství se manželství nerozšiřuje, ale naopak zcela
nově definuje. Stejně jako přidání biologických mužů do definice ženy zcela
nově definuje „ženu“.
4. Existují instituce, prostory a aktivity vymezené pohlavím
O některých pohlavím
definovaných oblastech jsme se již zmínili: šatny, mužské a ženské sporty,
věznice. Nemám právo vstupovat do takových prostor jen proto, že chci. Pokud
vstoupím do prostoru určeného ženám, nerozšířím tím nějak zázračně způsoby, jak
být ženou. Prostě jsem ten prostor narušil. Pokud trvám na tom, že moje lidská
práva zahrnují právo vstoupit do prostoru pro ženy, pak jsem já, muž,
předefinoval „ženu“ a prostor chráněný pro ženy jsem zničil, učinil bezcenným. Pokud
do prostoru definovaného pohlavím nezapadám, ale trvám na tom, aby mě do něj
zahrnuli, žádám vlastně, aby svůj prostor definovaný pohlavím předefinovali.
Jsou však věci, do kterých nemám právo vstupovat, ani právo nově je definovat -
a manželství je jednou z nich.
5. V oblasti sexu je chování důležitější než touhy
Zakázat biologickému muži
vstup do prostoru určeného pouze pro ženy neznamená popřít jeho silný pocit, že
je ženou. Ani to nepopírá jeho identitu. Prostě je na základě zkušeností upřednostňováno
vnější před vnitřním a fyzické před duševním, jednání před pocitem.
6. Existují způsoby, jak pečovat o lidi, kteří mají problémy, aniž bychom měnili uspořádání společnosti
Někdy inkluze oprávněně
zahrnuje společenské změny (např. rasovou integraci nebo přístup k postiženým).
Někdy to však není možné ani žádoucí. Cítíme s těmi, které přitahuje
stejné pohlaví, i s těmi, kdož zakoušejí genderovou dysforii a diskomfort se
svým tělem nebo svým pohlavím. Udělejme vše, co je v našich silách, abychom
toto nepohodlí zmírnili - ale musíme respektovat předchozích pět tezí. Někdy to
zkrátka bude znamenat zachování určitých institucí, struktur a zvyklostí, a nepůjde
o žádnou bigotnost.
7. V této debatě byli za „bigotní“ označeni lidé, kteří jimi ve skutečnosti nejsou
V kulturních válkách jsou
vášně horké, a ještě žhavější, jde-li o otázky sexu a identity. Někdy jsou však
za „bigotní“ nespravedlivě označováni ti, kteří ve skutečnosti upřednostňují práva
jiné přehlížené skupiny, například zájmy žen nebo dětí.
Manželství je prostor vymezený pohlavím a není neutrální
Na těchto sedmi tezích se
shodnou všichni, kdo jsou alespoň trochu trans-skeptičtí a neztratili zdravý
rozum. Tyto teze jsou současně také základem křesťanské sexuální etiky.
Křesťanský dovětek spočívá explicitně v tom, že manželství je také sexuálně
definovaným, sexuálně vymezeným prostorem. A pokud lidé nejsou pohlavně
neutrální (nýbrž jsou prostě buď mužem nebo ženou), pak zvažme, zda manželství může
být pohlavn neutrální. Pokud se na tomto shodneme, pak z toho v sexuální
etice vyplývá vše ostatní.
Možná se nad tím naše okolí
pozastaví, končí svůj esej Glen Scrivener, nicméně zdá se, že mnozí se k tomuto
„zdravému rozumu“ již navracejí a předpokládám, že další udělají totéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat