Hlavní osy letošních témat tvořil na jedné straně výsledek presidentských voleb v USA, druhou osou bylo blížící se 35. výročí Listopadu 1989. Trumpovo drtivé vítězství je zásadní událostí pro národně a křesťansky konzervativní pravici napříč celým Západem, shodovali se řečníci na podiu i diskutující v kuloárech. Tyto volby byly zároveň ukázkovým soubojem dvou světů, zjednodušeně řečeno: národně konzervativního a liberálně progresivistického.
Trump
sice zvítězil, nicméně nelze nevidět, že půl tisíciletí globální dominance
Západu se tak či onak chýlí ke konci. Jak ve světle těchto změn rozumět naší
zdejší situaci 35 let od pádu totalitního režimu? Budou USA nadále říší
progresivismu, nebo se podaří návrat zdravého rozumu? Může mít posun v USA
dopad na Evropu? Jak učinit Evropu opět velkou a relevantní? Jak čelit
globálním hrozbám, útočícím nejen na svobodu, bezpečnost a prosperitu, ale i na
samu podstatu a identitu lidské osoby? Co máme jako konzervativci dělat:
kultivovat společenský ekosystém, nebo budovat paralelní polis?
Inspirovat,
sjednocovat, povzbuzovat
Těmito
třemi slovy vyjadřují organizátoři akce, lidé ze slovenského Společenstva
Ladislava Hanuse, cíle summitu. Toho všeho je nám velmi zapotřebí! Zvláště nám
v Čechách, kde konzervativní hnutí pokulhává na okraji politického dění.
Lidová strana v přímém přenosu dokončuje proces, kterým její
západoevropské sestry už dávno prošly, tedy zbavování se onoho nemoderního „K“
v názvu (a všeho co z něj plyne). Konzervativní hnutí nemá program,
ani vůdce, scházejí mu struktury, média i finanční zázemí, jež by umožnily být
protiváhou dobře organizovaného a ze zahraničí financovaného tábora
progresivistů. Navíc je rozpolceno řadou neshod: jednak vztahem k válce na
Ukrajině, resp. hodnocením role Západu v ní, což probleskovalo i na
summitu, ale také tématem národa a rolí populismu, čehož obého se např. Trump
ve svém vítězném tažení pranic neodříkal. Závan národního konzervatismu, který
se vymezuje nejen doleva proti levicovému liberalismu a progresivismu, ale
také doprava proti neoliberalismu a neokonzervatismu, a který pomohl
obrodit řadu západo-, ale i středoevropských konzervativních stran a komunit,
jako by k nám ještě pořádně nedolehl. Lidé nejsou dokonalí, a pokud chtějí
konzervativci prosadit svou politiku, musí spolupracovat i s nedokonalými
lidmi, jsou-li alespoň částečně na naší straně. I s lidmi jako Trump,
Orbán nebo Fico, zaznělo v diskusi.
Loajalita
náleží Západu, nikoliv jeho současným elitám
Úvodní
projev, který jaksi předznamenal mnohé z dalšího programu, pronesl matador
slovenské konzervativní scény Vladimír Palko. Konstatoval, že půl tisíciletí
globální dominance Západu se chýlí ke konci – to je objektivní fakt, ne že by
to někoho z nás těšilo, je to prostě tak a zavírat před tím oči nemá
smysl. Naopak je třeba o to pečlivěji zvažovat hranice našich možností. „Když
tento fakt řeknete liberálům, probudíte v nich pohanskou touhu popravit
posla takové zprávy a vás označí za proruského a protizápadního.“ Západ sám o
sobě nicméně nekončí, jen je potřeba naučit se dobře rozlišovat několik rovin:
(1)
Jedna věc je západní civilizace. Tu milujeme v její historické
celistvosti, těšíme se z jejího dědictví a jsme její součástí a ani
v budoucnosti se z ní nedáme vytrhnout. Kdo se o to pokusí, narazí na
náš odpor.
(2)
Jiná věc ale je rozdělení moci v průběhu historie. Západ jen zřídkakdy měl
jednoznačného a jediného politického lídra, v podstatě jen dvakrát:
Franská říše za Karla Velikého a USA v posledních 80. letech.
Dochází-li tedy k posunu na špici, neděje se nic tragického.
(3)
Třetí věcí jsou ničivé ideologie, které se na Západě rodí a západní civilizaci
poškozují. Proti nim budeme bojovat, jako jsme bojovali proti komunismu.
Myslím, dodává Palko, že v tomto ohledu jsme možná lepšími správci
západního dědictví, než mnohé země na západ od nás.
(4)
Opět jinou věcí jsou politické struktury, které si Západ vytváří, dnes tedy EU,
NATO a další. Každá z nich dnes zasluhuje zásadní změny. Kritizovat
struktury a diskutovat o jejich reformách má snad být zradou Západu?
(5)
A konečně poslední věcí je stav elit, které nás přivedly do současné
katastrofální situace. Nepleťme si loajalitu vůči Západní civilizaci
s loajalitou vůči jejím elitám!
Co
zaznělo
Vítězství
Donalda Trumpa znamená konec bezpečnostní, ekonomické a politické hegemonie
USA, ale to samo o sobě není žádná tragédie. „Spojené státy budou i nadále
důležitým partnerem EU, ale ne výlučným, budou jen jedním z mnoha,“ míní
český europoslanec Ondřej Dostál. Filozof David Engels vyzval konzervativce,
aby začali spolupracovat. „Musíme přeměnit EU z nástroje určeného
k našemu rozpadu v nástroj našeho rozvoje,“ zdůraznil. Jednotlivé
evropské státy se podle něj nemohou bránit masové migraci ani zájmům civilizačních
států, jako jsou Rusko, Čína a Indie. Řečníci ze Spojených států se víceméně
shodovali, že v USA momentálně není chuť na válečná dobrodružství.
Prezident Maďarského inštitútu pre medzinárodné záležitosti Gladden Pappin
prohlásil: V Americe nikdo nechce umírat za liberální mezinárodní řád. Ten
skončil po válkách proti terorismu. A Ukrajinci, ti se budou na Západ zlobit,
ať už bude současná americká podpora pokračovat, nebo ne. Den amerických voleb
byl něco jako den D, říká publicista Rod Dreher, který je osobním přítelem
nového viceprezidenta J. D. Vance. Spojenci se vylodili, to není konec boje,
ale jeho začátek. Dodal, že doufá, že si Trump vezme příklad
z „postliberální“ politiky Viktora Orbána. Demokracie se stává
náboženstvím. Mnozí křesťané se více starají o to, jak mohou ovlivnit veřejné
dění, než o záchranu svých duší, varovala dánská teoložka Iben Thranholmová. Je
třeba se vrátit k pokorné modlitbě a prožívání víry v našich
domovech, řekla. Akademická půda vždy znamenala prostor pro svobodu projevu,
ale dnes se děje pravý opak. Vysoké školy se přiklánějí ke kultuře wokeismu,
řekl Zoltán Szalai, generální ředitel maďarské Koleje Matyáše Korvína. Musíme
se vrátit k tradičním ukazatelům, jako je kvalitní výzkum, svoboda projevu
a názorová rozmanitost. „Děti je třeba učit, že rodina je základem společnosti.
Můžete to nazvat konzervativním, ale já si myslím, že je to spíše zdravý
rozum“. Existuje jen jedno vzdělání – takové, které učí poznávat skutečnost
pravdivě, a ne tak, jak by ji chtěla vidět ideologie, poznamenal Juraj Šúst,
předseda Společnosti Ladislava Hanusa. K tomu potřebujeme dobrou filozofii
poznání a dobrou teologii. „Dobré školství chápe význam náboženství pro veřejný
život,“ vysvětlil. Dobré vzdělání také potřebuje úctu k historii a znalost
dobrých i špatných stránek předchozích generací. Za poslední důležitý pilíř
označil výchovu ke ctnosti. Důležité je mít na paměti, že bojujeme za něco, ne
proti něčemu, a už vůbec ne proti někomu, zaznělo u diskuzního stolu. „Nesmíme
ztratit respekt k druhé straně, bojujeme za svobodu, a ne za svět, který
ovládáme“. Konzervativci často prohrávají, protože se o politiku nezajímají
tolik jako jejich političtí oponenti, poznamenal Juraj Šúst, spoluorganizátor
Konzervativního summitu. Tomu přitakal Vladimír Palko s tím, že ano,
opravdu existují věci důležitější než politika, na to je třeba vždy pamatovat a
jimi poměřovat ty ostatní.
Lekce
z Jižní Afriky
„Pokud
chcete vědět, jak bude vypadat budoucnost západní Evropy, podívejte se, co se
děje v Jihoafrické republice“, tak zahájil Ernst Roets, ředitel Afrikaner
Foundation, přednášku o budování afrikánské „paralelní společnosti“
v Jižní Africe. Hovořil o obhajobě práv bílé menšiny před totalizujícími
nároky „nového“ režimu v Jihoafrické republice, o čemž v Evropě skoro
nic nevíme. Situace bílých Afrikánců po pádu „starého“ režimu v průběhu
90. let byla neradostná, noví vládcové využili nastolenou liberální demokracii
a „nejdemokratičtější“ ústavu v dějinách, aby své staré marxistické sny
dotáhli do revoluční reality. Pod praporem „nerasismu“ prosadila nová vláda
více než 100 rasových zákonů, jejichž cílem je vyvlastnit a vyloučit bílou
menšinu. Jižní Afrika je tak ukázkou toho, kam vede ideologické šílenství
prováděné pod pláštíkem liberální demokracie – ale může být také ukázkou toho,
jak se dá na takovou situaci pozitivně reagovat a jak komunita – když ji už nic
jiného nezbývá – může a musí brát na sebe úkoly a role, které bývají obvykle
považovány za úlohu vlády: Podpora chudých, ochrana zaměstnanců, obhajoba práv
a svobod, několik stupňů vzdělávání, rozvoj národní kultury, dostupná média ve
vlastním jazyce a další. Solidarita a subsidiarita v každodenní praxi,
komunitní samospráva tam, kde stát se stává nepřítelem. To, co tady „nejde“,
tam jít musí, má-li národ přežít.
Závěrem
připomněl dva důležité závěry zdravého rozumu: Větší kontrola státu při řešení
společenských problémů je téměř vždy špatný nápad, větší zapojení komunity je
téměř vždy dobrý nápad. Lidé rychle dojdou k závěru, že mnohé problémy
Západu jsou důsledkem „nadměrného vládnutí“ – a je to tak správně. Je to ale
jen půlka pravdy. Vládní přebujelost je totiž důsledkem úpadku a eroze
komunitního života. Rozpad tradičních komunit a přirozených společenství pod
tlakem individualistického liberalismu vede k tomu, že se svými –
individuálními – právy domáháme ochrany ze strany státu. Vzniká tak začarovaný
kruh – žádat stát o více ochrany znamená nutně posílení moci státu a posílení
moci státu vede k ještě většímu oslabení přirozených funkcí komunity.
Publikováno
na webu Aliance pro rodinu: Konzervativní
summit očima Davida Floryka – AliPro
Žádné komentáře:
Okomentovat