C. S. Lewis / O čtení starých knih

Mezi lidmi je rozšířená zvláštní myšlenka, že staré knihy z jakékoli oblasti by měli číst jen odborníci a že laik by se měl spokojit s knihami moderními. Tak jsem například při svých přednáškách o anglické literatuře zjistil, že když se chce běžný student dozvědět něco o platonismu, vzít si z knihovního regálu překlad Platona a přečíst si Symposion ho napadne až jako to poslední. Radši si přečte nějakou nezáživnou současnou knihu, která je desetkrát tak dlouhá, je plná „izmů“ a vlivů a jen na každé dvanácté straně ho informuje o tom, co Platon skutečně řekl.

Jon Bloom / Jak (ne)číst v příštím roce

Promýšlíte své čtenářské plány pro příští rok? Neptám se, abych tím ještě více prohloubil váš pocit viny. Ptám se, protože v příštím roce budete číst spousty a spousty věcí, ať již to dnes máte v plánu nebo ne. A pokud se vy sami nerozhodnete, co si přečtete, vyberou to za vás jiní.

Množství informací, které nás zaplavují množstvím komunikačních kanálů, se stále zvyšuje. Pokud nemáme strategické principy, co číst a co ne, bude ohromný díl našeho času zkonzumován čtením náročných, naléhavě znějících a důležitě vypadajících, a přitom možná zcela okrajových nebo nedůležitých věcí. Rok uteče a my se zase budeme divit, proč jsme se jen tak výjimečně dostali k tomu, co jsme si přáli si přečíst.

Pokud nechceme, aby to tak dopadlo, musíme udělat nějaký plán. Někdy se říká, že negativně vymezené zásady vrhají na věc jasnější světlo, než pozitivní pokyny. Sestavil jsem proto seznam zásad, jak „nečíst“ pro rok 2018 v naději, že byste jej mohli shledat užitečným.

Může být pro nás Benediktova cesta inspirací?

Když americký křesťanský publicista a bloger Rod Dreher známý především svými příspěvky na webu The American Conservative v březnu 2017 konečně vydal dlouho očekávanou knihu Benediktova cesta (Benedict Option), prohnala se Amerikou smršť komentářů – od nadšených, přes rozpačité až po naprosto zděšené. Na Dreherovy myšlenky se slušelo mít názor. 

Bohuslav Reynek / V postě

V slunném únorovém ránu,

tvrdém jako z porcelánu,

ptáče pod okny mi tiká,

volá srdcí zahradníka;

tiká tichem beze břehů,

úzkost po hladinách sněhu

neúprosných rozbíhá se,

rozpuštěna v táhlém hlase

osamělém... Velkonoce,

žel, jen jedenkrát jsou v roce,

nouze jest o vykoupení

větší nežli o chléb denní,

jehož nelze polykati

pro bolest, jež s vášní katí

hrdlo hladové nám svírá...

Pane, nedávej nám štíra,

dej nám aspoň drobty psíků,

rozhřejí se na jazyku,

který div se nevzňal kvíle...

Kraj jest jako vejce bílé

černě prožíhané stromy.

Kdy se skořápka rozlomí,

kdy jak poupě rozevře se,

jako zamrzlá tůň v lese,

a kdy ptáčeti, jež tiká,

ozve se hlas zahradníka,

který, shodiv sníh a plátna,

oděn v ran roucha brunátná,

náhle osvítí nám stezku

v dlani květem snu a blesku?

(Rty a zuby, 1925)