neděle 3. července 2016

Genderově uvědomělé školství v kanadské Albertě: Vítejte v Utopii!

Každý student, chlapec či děvče má nyní právo používat dívčí či chlapecké záchody, převlékárny a umývárny, nehledě na jeho či její biologické pohlaví, ale pouze podle toho, jak to student cítí.

Školy, kde děti nosí uniformy, nesmějí trvat na tom, že jen dívky mohou nosit sukně. Děvčatům se musí povolit, aby hrály v chlapeckých fotbalových týmech. Chlapci mají právo účastnit se sexuální výchovy dívek, dosud probíhající odděleně, a naopak. Školy se musejí postarat o odstranění „diskriminace podle pohlaví“ ve všech sportovních aktivitách, a též všech schůzí, klubů a dalších aktivit, které již dále nemají být segregovány podle pohlaví, ale mají být přístupné všem, jen na základě jejich svobodné volby.
City chlapce, který se náhle cítí být dívkou, jsou napříště důležitější, než právo na soukromí těch dívek, které nechtějí sdílet převlékárnu s chlapci. Dívky, které se cítí nepříjemně s muži, kteří s nimi od nynějška budou smět sdílet převlékárnu, budou muset jít jinam, nemohou přece někoho diskriminovat, upírat mu právo jednat podle jeho cítění… 

Vítejte v bezpohlavní Utopii! 
Nové školní předpisy v kanadské provincii Alberta od letošního jara vynucují absolutní poslušnost všech typů škol té absurdní myšlence, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou od nynějška nepodstatné. Ministr školství David Eggen vyžaduje, že se každá škola, ať veřejná, soukromá či církevní, podvolila ideologii jeho vlády, která trvá na tom, že „sebeidentifikace“ má přednost před biologickou realitou. 
Vznikla pěkně duhově vyvedená a vládou financovaná příručka Guidelines for Best Practices: Creating Learning Environments that Respect Diverse Sexual Orientations, Gender Identities and Gender Expressions, v níž stojí, že cílem všech těchto opatření je „podpořit utváření přejného, velkorysého, respektuplného a bezpečného školního prostředí“, založeného na respektu k „diversitě“ sexuálních orientací, genderových identit a genderových vyjádření. Všichni tedy budeme všechny ve všem respektovat – ovšem s výjimkou rodičů. Jejich rodičovská práva na výchovu vlastních dětí respektována nejsou, vždyť školy mají novými předpisy zakázáno rodiče i jen vyrozumět o tom, k jaké „sexuální orientaci“ či „genderové identitě“ se jejich potomek během vyučování hlásí!

Nikdo nesmí být nucen být mužem nebo ženou!
Školám je vůbec svěřen přímo pionýrský úkol v celé této gigantické revoluci: Školy musejí přestat prosazovat diskriminující pojmy v rodinných vztazích: Už tedy ne otec a matka, nýbrž jen poskytovatelé péče. Student má rovněž právo zvolit si, jakým jménem, přezdívkou či v jakém mluvnickém rodě a jakým zájmenem bude oslovován. Tělesná anatomie, záznam v rodném listě, názor rodičů či lékařské nebo jakékoliv jiné vyjádření v tom nehrají žádnou roli. Rozhodující je „self-identification“, a to může sahat kamkoliv. Třeba i k popření jakékoliv pohlavní identity a užívání nových „genderově neutrálních“ zájmen „ze“ a „zir“. Nikdo už nesmí být proti své vůli oslovován „pane“, „paní“ či „slečno“, a být tak tlačen do role, se kterou se neidentifikuje…
Čeho jsme to zde svědky? Cílem má být „vytvořit bezpečné prostředí“ pro výchovu dětí – není na místě obava právě opačná? Je normální, zdravé a přirozené, aby děti už ve věku mateřské školky řešily, jaká je jejich sexuální orientace a zda se vůbec cítí být ženou nebo mužem? Není to právě doba, kdy potřebují ujištění a přijetí, ušlechtilé vzory a jasné hranice? Vždyť takto jsou vtahovány do světa, které je jejich věku cizí. Není narušování mravní výchovy mládeže ve většině normálních zemí stále ještě trestným činem?
Nové direktivy předstírají, že jsou podloženy empirií a výzkumem, nicméně neuvádějí žádné důvěryhodné zdroje dat či objektivní výzkumy. Naopak, v mnohém se zdají být přímo výsměchem odbornému diskurzu: Vždyť podle dodnes užívané lékařské a psychologické literatury jsou prožívané pocity transsexuální nejistoty považovány za poruchy psychosexuální identity člověka, jež mají být odkazovány do odborné psychologické péče. (Např. The Merck Manual of Diagnosis and Therapy.) 
Je v pořádku, že psychický stav, který byl doteď považován za hodný minimálně odborné lékařské konzultace, je náhle plošně veleben jako projev „sebe-identifikace“? Je normální a zdravé, aby právě školní kolektiv (se všemi riziky takto nahodile sestavené a osobnostně nezralé komunity) měl být tím pravým „bezpečným prostředím“, jež má „respektovat“ jakousi naprosto iluzorní a nezralou a nezodpovědnou „svobodnou volbu“ nějakého skutečně hledajícího nešťastníka (který může být takto nadosmrti poznamenán) či v horším (nebo v lepším?) případě nějakého vykutáleného spratka, který jen šikovně zneužije „svobody“ tak lacino po hrstích nabízené tam, kde dříve byl na místě přirozený stud a jasné hranice? 
Nejsme zde spíše svědky jakéhosi obludného a neuvěřitelného pokusu svrhnout přirozenost a nastolit psychosexuální patologii jako novou normu?  

Jak daleko je z Alberty až k nám?
Alberta je možná první zemí, která tuto ideu dotáhla do zákonem vynutitelné praxe, není však zdaleka zemí jedinou, která tyto šílenosti vymýšlí. Řada států v USA zavádí podobnou legislativu, společné záchody v úřadech a školách ve státě Washington se již před časem prohnaly internetem a president Obama se snaží, seč může, aby i na federální úrovni stihl ještě ve zbývajícím presidentském čase udělat, co půjde, aby vtiskl svůj pokud možno nezvratitelný odkaz i do této oblasti.
Že je to nějaký „americký“ výstřelek a u nás nic podobného nehrozí? Probuďte se! To jsme si o politické korektnosti a zákonech „proti nenávisti“ říkali před lety taky, pak o „homosexuálním partnerství“, taky potom o adopcích dětí homosexuály, a taky o eutanazii… A většinu toho buď už máme, nebo se na nich už – mnohdy prý „pod tlakem Bruselu“ – pilně pracuje. 
Je příznačné, že se tak děje jaksi mimochodem. Nikdo nepředkládá „zákon o genderové ideologii“, vždy se tak děje jaksi přidruženě, jako vedlejší produkt čehosi zásadního, naléhavého. No, a jaksi „při jednom“ se tak bez veřejné debaty propašuje a jaksi znormalizuje kus feministicko–genderového myšlenkového světa. To je ostatně důvod, proč jsme neustále tlačeni „implementovat“ do našeho právního řádu tuny jakési právnické materie, která sama o sobě vypadá nepotřebně a neškodně, ale po kouscích k nám zanáší jakousi revoluční ideologii. 
Nedávno přetřásaná Istanbulská úmluva (o níž obsáhle referovalo minulé číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ), kterou kvůli věci samé v podstatě nepotřebujeme, neb nemyslím, že by bití žen či jejich nerovnoprávnost s muži bylo masivním zdejším problémem, zavádí nejasně definované pojmy „gender“ a na něj navazující koncepce „genderových rolí“, „genderově citlivé politiky“, a tak podobně. 
Rovněž třeba důvodová zpráva, připravená zdejším ministerstvem spravedlnosti k plánované novelizaci trestního zákona (čtěte text na straně 4), která chce i do českého práva vnést pojem „podněcování nenávisti“, jež je dnes na Západě „trendy“, poskytuje podrobné zasvěcení do „transgenderového“ uvažování: „Existuje určitá skupina osob, jejichž pohlavní, resp. genderová identifikace není zcela konformní s tím, co se očekává ve vztahu k pohlaví, které jim bylo přiřazeno při narození. Tito lidé se označují jako transsexuální či transgender, souhrnně také jako trans osoby. Transsexuální osoby se obvykle identifikují s opačným genderem (označovaným také jako „pohlavní role“), než jaký je „předepsán“ kulturou při narození vzhledem k jejich biologickému pohlaví, a snaží se trvale žít v této identitě (roli). To jde často ruku v ruce se striktním odmítnutím primárních a sekundárních pohlavních znaků a s přáním přizpůsobit své tělo (pohlaví) k této preferované genderové identitě. Transsexuální lidé mohou zvažovat, podstupovat a procházet změnou pohlaví, která může, ale nemusí zahrnovat hormonální terapii nebo chirurgické zákroky. Jako transgender lidé jsou označováni lidé, kteří nejsou zcela konformní s genderovou identitou, která se od nich očekává na základě jejich biologického pohlaví, které jim bylo přiřazeno při narození. Na rozdíl od transsexuálních osob si transgender lidé nicméně nepřejí nebo nemají potřebu podstupovat jakékoliv lékařské zákroky směřující ke změně pohlaví.“
No vida, to jste jistě ani nečekali, že vás pan ministr spravedlnosti takto vyškolí ve správném chápání transgenderové identity, viďte? Ještě že jej tam máme, že tak horlivě pečuje o právo a spravedlnost pro všechny! Nebo že by ne?

Zpracoval David Floryk s přispěním Astride Wenigerové-Noga, publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH, jaro 2016

Žádné komentáře:

Okomentovat