Spisovatel C. S. Lewis, pohybující se
celý život na universitní půdě, viděl dobře úpadek moderního myšlení, které
redukuje realitu pouze na „to, co je vidět“ a ztrácí tak schopnost cokoli
kloudného vypovědět o podstatných věcech života. Naturalismus jako přesvědčení,
že vše, co existuje, má pouze „přirozené“, tedy materialistické vysvětlení,
považoval Lewis za postoj, který otevírá dveře manipulaci a tyranii, mění hodnoty
v pouhé „přirozené jevy“ a lidi v objekty, které mohou být kontrolovány, ovládány,
upravovány…
„Proces, který – nebude-li
zastaven – povede ke zničení člověka, pokračuje rychle“, varoval Lewis v eseji
Zničení člověka z roku 1943. Tento proces, kdy člověk obětuje předmět za
předmětem a nakonec sám sebe „přírodě“, aby tak získal moc, nazval Lewis
„smlouvou s čarodějem“: vzdej se své duše, za
to získáš moc!
Existuje cosi, co spojuje magii a
moderní aplikovanou vědu, a současně obě odděluje od tradiční „moudrosti“
dřívějších časů: Pro skutečně moudré bývalo hlavním problémem, jak „přizpůsobit
duši realitě“, a řešením bylo „vědění, sebekázeň a ctnost“. Pro magii a
aplikovanou vědu je hlavním problémem, jak podrobit realitu přáním lidí:
řešením je technika. A obě jsou ochotny dělat věci, které se odedávna
považovaly za nechutné a bezbožné. Dnešní člověk „odmítá magii, protože je
neúspěšná. Ale jeho cíl zůstává cílem kouzelníka“, tedy ovládnout moc nad
přírodou.
Lewis dobře postřehl, že „moc člověka nad
přírodou“ – jedno ze zaklínadel moderního světa – znamená v podstatě moc
jedněch lidí nad druhými. Každá nová moc, nabytá člověkem, je zároveň mocí nad
člověkem, a naplní-li se sny některých a člověk „ovládne přírodu“, bude to
znamenat nadvládu několika stovek lidí nad miliardami ostatních, varuje Lewis.
To, čemu říkáme lidská moc, je ve
skutečnosti moc určitých lidí, kteří buď dovolí, nebo nedovolí ostatním
lidem z ní mít prospěch. A „moc člověka měnit sám sebe“ znamená moc některých
měnit ostatní lidi podle svého.
Ano, ve všech dobách se výchova a
vzdělání snažily tuto moc nad životy ostatních tak či onak uplatnit. Dnes je však
situace radikálně jiná: (1) novodobí přetvořitelé člověka jsou vyzbrojeni mocí
všemocného státu a velmi přesvědčivou vědeckou technikou. (2) Dříve to bývala
zděděná tradice, určitý sdílený étos, co určovalo, jakého člověka si učitelé
přáli vytvořit, vždyť i oni sami se této normě podřizovali. „Nebrousili člověka
podle vzoru, který si svévolně zvolili, předávali jen to, co sami přijali.
Zasvěcovali nováčka do tajemství lidství, které se klenulo nad žáky i učiteli.“
Dnes je to jiné – dnešní upravovatelé
člověka se od všeho toho zděděného harampádí osvobodili. Nad nimi se neklene
žádné nebe, žádné zděděné či sdílené hodnoty je neomezují, mluví z nich
jen „příroda“: a proto nemají důvod dát přednost jednomu či jinému nutkání,
kromě citové síly takového impulzu…
Buď je tedy člověk racionální duch,
který je povinen poslouchat absolutní hodnoty – nebo je pouhou přírodou, která
se dá hníst a krájet do libovolných podob podle libovůle pánů.
„Trvá-li život člověka pouhých sedmdesát
let, pak je stát nebo národ důležitější, pokud má však křesťanství pravdu, je
jedinec důležitější, neboť je věčný.“
Žádné komentáře:
Okomentovat