Nejnovější kniha britského historika Toma Hollanda Dominion: How the Christian revolution Remade the World vzbudila nemalou pozornost. Autor sám není křesťanem, přesto napsal knihu, kterou lze považovat za jednu z nejambicioznějších historických obhajob křesťanství a jeho vlivu na Západní civilizaci.
Holland se profesně věnuje především
antickému světu. Při jeho studiu si cosi uvědomil, jak píše. Antický svět byl
krutý a jeho hodnoty jsou nám cizí. Sparťané rutinně vraždili „nedokonalé“
děti. S těly otroků se zacházelo prostě jako s nástroji pro potěšení
těch, kdo právě drželi moc. Infanticida byla běžná, chudí a slabí neměli žádná
práva…
Jak jsme se odtamtud dostali až tam, kde
jsme dnes? Může za to křesťanství, shrnuje Holland. Antický svět byl na jedné
straně světem filosofů, právníků, vojevůdců a rétorů, ale současně i světem
bezprávných otroků a pohozených nemluvňat, světem hrubosti, sociální nerovnosti
a morálního úpadku. Mladá křesťanská církev přicházela s neslýchaným
poselstvím: Přinášela poselství o rovnosti lidí, o důstojnosti a hodnotě
lidského života, o důstojnosti ženy a jejího manželského a mateřského
údělu a o její rovnosti s mužem. Křesťanství přineslo doslova
sexuální revoluci, když zdůraznilo hodnotu sebeovládání a odpírání chtíči a
omezilo sexualitu monogamním manželstvím. (A je ironií, všímá si Holland,
že právě za tohle je dnes nejvíce posmíváno.)
Zkrátka, křesťanství naprosto změnilo
tehdejší svět. Skutečně, Holland jde až tak daleko, že říká, že bez křesťanství
by Západní svět vůbec neexistoval. Dokonce i ti, kteří dnes tak zarputile útočí
na křesťanské dědictví, z něj ve skutečnosti těží, žijí z něj, stojí
na něm. Ti, kdo používají argumenty, odvolávající se na lásku, toleranci či
soucit, si vlastně „vypůjčují“ fundamentálně křesťanské argumenty. Opakovaně se
také ukazuje, že samotná kritika těch, kdo odsuzují křesťanství za nejrůznější
dějinné nespravedlnosti, je zakořeněna v křesťanském myšlenkovém podloží.
Kritikové poměřují historické křesťanství (tedy spíše tehdejší křesťanstvo)
ideovými měřítky, které však na svět přineslo a veřejným majetkem učinilo právě
křesťanství, bez něj by nebyly k dispozici, ono samo je jejich zdrojem,
původcem! Zkrátka, kdyby se Západ nestal křesťanským, nestal by se Západem, jak
jej známe dnes.
Je obhajoba křesťanství novým trendem?
Zdá se, že Hollandova zapálená
obhajoba křesťanské role v dějinách je součástí jakéhosi nového trendu.
Toho si všímá ve svém blogu Jonathon Van Maren,
komentátor a blogger, který vede portál The Bridgehead, věnovaný nynějším
kulturním válkám.
Van Maren tvrdí, že Hollandova
kniha není osamoceným hlasem, nýbrž že je součástí intelektuálního trendu. Jak
se Západ stává definitivně post-křesťanským, mnozí sekularisté (řekněme:
zastánci nenáboženského pohledu na člověka a společnost) si začínají
uvědomovat, že křesťanství by mohlo být cennější, než si dosud mysleli. A tak
mnozí – včetně Hollanda – nejsou sice přesvědčeni, že křesťanství je pravdivé, ale začínají věřit, že křesťanství
by mohlo být užitečné, ba nezbytné.
Douglas Murray, konzervativní autor a komentátor, je také ateistou. V
posledních letech začal nicméně varovat, že úpadek křesťanství může znamenat
nebezpečí. Společnost stojí před trojí volbou – a každá má své důsledky: Především,
píše Murray, můžeme křesťanství vyhodit oknem a popřít, že lidský život je
vzácný a že na něm záleží. Druhou možností je „zuřivě pracovat na tom, aby se
konečně objevila nějaká ateistická verze posvátnosti lidského individua“. A
pokud to nevyjde? „Pak už zbývá jen cesta zpět, ke křesťanské víře – ať se nám
to líbí nebo ne…“
Murray se příležitostně
označuje za „křesťanského ateistu“, otevřeně však chválí „revoluční morální
vhledy“ křesťanství. A přiznává, že jde-li o morálku, budou se ateisté muset
smířit s faktem, že myšlenka posvátnosti individuálního lidského života
není vůbec samozřejmá, že jde o židovsko-křesťanský pojem, který by ovšem
nemusel přežít smrt židovsko-křesťanské civilizace…“
Křesťané krále Agrippy
Zdá se, že fenomén
ateistů chválících křesťanství narůstá. Jak nám křesťanství postupně mizí
v dálce ve zpětném zrcátku, mnoho inteligentních ateistů si začíná
uvědomovat, že Osvícenství mohlo v Evropě uspět pouze proto, že mělo vliv
na křesťanskou kulturu. Ve skutečně světské, nenáboženské společnosti,
v níž lidé žijí svůj život pod prázdným nebem a očekávají, že budou po
smrti místo vzkříšení recyklováni, neexistuje solidní morální základ pro dobro
a zlo. „Anti-teista“ Hitchens se křesťanům vysmíval a tvrdil, že lidstvo
potřebuje Boha, aby rozpoznalo dobré od zlého, ale stačily sotva dvě generace
naší Velké sekularizace a my už nerozeznáme ani muže od ženy…
Pryč jsou dny, kdy „nový
ateista“ Richard Dawkins zuřil proti „jedu“ náboženství. Dokonce i on nyní přiznal,
že křesťanství může být vhodnější než jeho případné náboženské alternativy. Odmítá
rovněž své předchozí přesvědčení, že křesťanství by mělo být vyloučeno ze
společnosti ještě pevněji. V rozhovoru pro The Times Dawkins řekl, že by to byl hrozný nápad, protože by lidem
dával licenci, aby dělali opravdu špatné věci. Ve své poslední knize s nevolí
přiznává: „Ať je to racionální či ne, bohužel se zdá, že je pravděpodobné, že
pokud někdo upřímně věří, že Bůh sleduje každý jeho pohyb, je pravděpodobnější,
že bude dobrý. Musím říci, že to pomyšlení nenávidím. Chci věřit, že lidé jsou
lepší. Chtěl bych uvěřit, že jsem upřímný, ať už někdo sleduje nebo ne. “ Toto
poznání není zatím dost dobrým důvodem, aby sám v Boha věřil, říká
Dawkins, uvědomuje si však, že potvrzení Boží existence prospívá společnosti a
mohlo by vést k omezení zločinnosti.
Mnozí vlivní ateisté a
agnostici, od Billa Mahera po Ayaan Hirsi Ali, do značné míry sdílejí Dawkinsovy pocity. Jde o radikální
posun za pouhých několik let. A skutečnost, že sami ateisté bijí na poplach
před důsledky pokračující sekularizace, by měli být pro křesťany varováním.
Pak je tu Jordan Peterson.
Slavný psycholog odmítá říci, zda věří v Boha. Nebo přinejmenším odmítá říci,
co má na mysli pojmy jako Bůh, Kristus nebo víra. Pokouší se (s nejistým
výsledkem) syntetizovat Písmo s Jungem a Darwinem. Je si však dobře vědom, že bez
křesťanství je nevyhnutelná nevýslovná krutost. Občas mluví jako sekulární
kalvinista - věří v lidskou zkaženost, ale dosud se nedopracoval k vykoupení.
Charles Murray, přední americký sociolog, je agnostik. Přesto říká, že je
přesvědčen, že americká republika nepřežije bez obnovy křesťanství. „Můžete mít
svobodnou společnost s ústavou, jako je americká, jen pokud se pokoušíte vládnout
náboženským lidem“, tvrdil Murray.
Také nedávno zesnulý sir
Roger Scruton coby
konzervativec hájil náboženství jako něco podstatného, důležitého,
formativního, jak pro život jednotlivce, tak i národního společenství – a pro
uchování jejího ctnostného i svobodného charakteru. Byl přesvědčen, že ateismus
je v mnoha ohledech destruktivní, deformující, otevírající dveře
„prázdnotě“. Nicméně po většinu života byl Scruton agnostikem, oceňujícím dobra
společně sdílených duchovních hodnot, ale svou vlastní kantovskou filosofií
odříznutý od možnosti do této reality osobně vstoupit. Nakonec, zdá se,
zamířil zpět k církvi, poznamenává van Maren. Zápasil s řadou křesťanských
dogmat. Nebyl si jistý, zda tomu všemu může věřit. Nicméně chtěl.
Jak říká van Maren, všichni
tito muži jsou křesťané krále Agrippy. Ten řekl kdysi apoštolu Pavlovi: „Málem
bys mě
přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ (Sk
26,28). Věří, že křesťanství je dobré. Někteří věří, že je dokonce nezbytné. Jak
řekl Murray, „věří ve víru“. Vidí její dobré ovoce, ale nemohou (zatím) osobně
přitakat tomu, na čem pravdy křesťanství stojí – totiž že Ježíš Kristus
skutečně vstal z mrtvých.
Paradoxní
obrana: agnostici hájí víru
Měli bychom
s neklidem naslouchat těm ateistům a agnostikům, kteří dnes říkají, že
křesťanství je nutné, že bez něj směřujeme do těžké temnoty. Křesťanství nám umožnilo
poznat lidská práva. Poskytlo ochranu slabým. Soucit zakořeněný
v přikázání lásky. Naučilo odpouštět nepřátelům. Svou „etikou služby“ revolucionalizovalo
svět. Nyní jsme v procesu, který by nejraději tuto křesťanskou revoluci
zcela popřel, nebo přinejmenším ji nahradil vlastní sexuální revolucí.
Pomáhat bližním, napomínat hříšníky, ukazovat cestu
bloudícím, dát napít žíznivým, ujímat se pocestných, těšit zarmoucené, starat
se o vdovy a sirotky – to vše je dobré a správné, ne kvůli „spáse“, ale
kvůli nim samým, jakožto lidským bytostem, s nimiž sdílím jeden svět,
jeden „morální vesmír“, stvořený dobrým Bohem…
Mnohé z toho dnes považujeme jaksi za samozřejmé, za „naše“.
Souvislost s dávnými křesťanskými zdroji se možná mnohým zdá přeháněná a
nevěrohodná. Nicméně, jak poctivý pohled do dějin, tak pohled přes hranice dnes
již postkřesťanského světa do jiných civilizačních okruhů nám velmi rychle
ukáže, že o žádnou přirozenou samozřejmost nejde, nýbrž že jde o ovoce,
které z dobrého
semene dozrává
po dlouhém pěstování…
Žádné komentáře:
Okomentovat