20 srpna 2020

Paradoxní obrana: ateisté hájí křesťanství

Nejnovější kniha britského historika Toma Hollanda Dominion: How the Christian revolution Remade the World vzbudila nemalou pozornost. Autor sám není křesťanem, přesto napsal knihu, kterou lze považovat za jednu z nejambicioznějších historických obhajob křesťanství a jeho vlivu na Západní civilizaci.

Holland se profesně věnuje především antickému světu. Při jeho studiu si cosi uvědomil, jak píše. Antický svět byl krutý a jeho hodnoty jsou nám cizí. Sparťané rutinně vraždili „nedokonalé“ děti. S těly otroků se zacházelo prostě jako s nástroji pro potěšení těch, kdo právě drželi moc. Infanticida byla běžná, chudí a slabí neměli žádná práva…

Jak jsme se odtamtud dostali až tam, kde jsme dnes? Může za to křesťanství, shrnuje Holland. Antický svět byl na jedné straně světem filosofů, právníků, vojevůdců a rétorů, ale současně i světem bezprávných otroků a pohozených nemluvňat, světem hrubosti, sociální nerovnosti a morálního úpadku. Mladá křesťanská církev přicházela s neslýchaným poselstvím: Přinášela poselství o rovnosti lidí, o důstojnosti a hodnotě lidského života, o důstojnosti ženy a jejího manželského a mateřského údělu a o její rovnosti s mužem. Křesťanství přineslo doslova sexuální revoluci, když zdůraznilo hodnotu sebeovládání a odpírání chtíči a omezilo sexualitu monogamním manželstvím. (A je ironií, všímá si Holland, že právě za tohle je dnes nejvíce posmíváno.)

Zkrátka, křesťanství naprosto změnilo tehdejší svět. Skutečně, Holland jde až tak daleko, že říká, že bez křesťanství by Západní svět vůbec neexistoval. Dokonce i ti, kteří dnes tak zarputile útočí na křesťanské dědictví, z něj ve skutečnosti těží, žijí z něj, stojí na něm. Ti, kdo používají argumenty, odvolávající se na lásku, toleranci či soucit, si vlastně „vypůjčují“ fundamentálně křesťanské argumenty. Opakovaně se také ukazuje, že samotná kritika těch, kdo odsuzují křesťanství za nejrůznější dějinné nespravedlnosti, je zakořeněna v křesťanském myšlenkovém podloží. Kritikové poměřují historické křesťanství (tedy spíše tehdejší křesťanstvo) ideovými měřítky, které však na svět přineslo a veřejným majetkem učinilo právě křesťanství, bez něj by nebyly k dispozici, ono samo je jejich zdrojem, původcem! Zkrátka, kdyby se Západ nestal křesťanským, nestal by se Západem, jak jej známe dnes.

Je obhajoba křesťanství novým trendem?

Zdá se, že Hollandova zapálená obhajoba křesťanské role v dějinách je součástí jakéhosi nového trendu. Toho si všímá ve svém blogu Jonathon Van Maren, komentátor a blogger, který vede portál The Bridgehead, věnovaný nynějším kulturním válkám.
Van Maren tvrdí, že Hollandova kniha není osamoceným hlasem, nýbrž že je součástí intelektuálního trendu. Jak se Západ stává definitivně post-křesťanským, mnozí sekularisté (řekněme: zastánci nenáboženského pohledu na člověka a společnost) si začínají uvědomovat, že křesťanství by mohlo být cennější, než si dosud mysleli. A tak mnozí – včetně Hollanda – nejsou sice přesvědčeni, že křesťanství je pravdivé, ale začínají věřit, že křesťanství by mohlo být užitečné, ba nezbytné.
Douglas Murray, konzervativní autor a komentátor, je také ateistou. V posledních letech začal nicméně varovat, že úpadek křesťanství může znamenat nebezpečí. Společnost stojí před trojí volbou – a každá má své důsledky: Především, píše Murray, můžeme křesťanství vyhodit oknem a popřít, že lidský život je vzácný a že na něm záleží. Druhou možností je „zuřivě pracovat na tom, aby se konečně objevila nějaká ateistická verze posvátnosti lidského individua“. A pokud to nevyjde? „Pak už zbývá jen cesta zpět, ke křesťanské víře – ať se nám to líbí nebo ne…“  
Murray se příležitostně označuje za „křesťanského ateistu“, otevřeně však chválí „revoluční morální vhledy“ křesťanství. A přiznává, že jde-li o morálku, budou se ateisté muset smířit s faktem, že myšlenka posvátnosti individuálního lidského života není vůbec samozřejmá, že jde o židovsko-křesťanský pojem, který by ovšem nemusel přežít smrt židovsko-křesťanské civilizace…“
 
Křesťané krále Agrippy
Zdá se, že fenomén ateistů chválících křesťanství narůstá. Jak nám křesťanství postupně mizí v dálce ve zpětném zrcátku, mnoho inteligentních ateistů si začíná uvědomovat, že Osvícenství mohlo v Evropě uspět pouze proto, že mělo vliv na křesťanskou kulturu. Ve skutečně světské, nenáboženské společnosti, v níž lidé žijí svůj život pod prázdným nebem a očekávají, že budou po smrti místo vzkříšení recyklováni, neexistuje solidní morální základ pro dobro a zlo. „Anti-teista“ Hitchens se křesťanům vysmíval a tvrdil, že lidstvo potřebuje Boha, aby rozpoznalo dobré od zlého, ale stačily sotva dvě generace naší Velké sekularizace a my už nerozeznáme ani muže od ženy…
Pryč jsou dny, kdy „nový ateista“ Richard Dawkins zuřil proti „jedu“ náboženství. Dokonce i on nyní přiznal, že křesťanství může být vhodnější než jeho případné náboženské alternativy. Odmítá rovněž své předchozí přesvědčení, že křesťanství by mělo být vyloučeno ze společnosti ještě pevněji. V rozhovoru pro The Times Dawkins řekl, že by to byl hrozný nápad, protože by lidem dával licenci, aby dělali opravdu špatné věci. Ve své poslední knize s nevolí přiznává: „Ať je to racionální či ne, bohužel se zdá, že je pravděpodobné, že pokud někdo upřímně věří, že Bůh sleduje každý jeho pohyb, je pravděpodobnější, že bude dobrý. Musím říci, že to pomyšlení nenávidím. Chci věřit, že lidé jsou lepší. Chtěl bych uvěřit, že jsem upřímný, ať už někdo sleduje nebo ne. “ Toto poznání není zatím dost dobrým důvodem, aby sám v Boha věřil, říká Dawkins, uvědomuje si však, že potvrzení Boží existence prospívá společnosti a mohlo by vést k omezení zločinnosti.
Mnozí vlivní ateisté a agnostici, od Billa Mahera po Ayaan Hirsi Ali, do značné míry sdílejí Dawkinsovy pocity. Jde o radikální posun za pouhých několik let. A skutečnost, že sami ateisté bijí na poplach před důsledky pokračující sekularizace, by měli být pro křesťany varováním.
Pak je tu Jordan Peterson. Slavný psycholog odmítá říci, zda věří v Boha. Nebo přinejmenším odmítá říci, co má na mysli pojmy jako Bůh, Kristus nebo víra. Pokouší se (s nejistým výsledkem) syntetizovat Písmo s Jungem a Darwinem. Je si však dobře vědom, že bez křesťanství je nevyhnutelná nevýslovná krutost. Občas mluví jako sekulární kalvinista - věří v lidskou zkaženost, ale dosud se nedopracoval k vykoupení.
Charles Murray, přední americký sociolog, je agnostik. Přesto říká, že je přesvědčen, že americká republika nepřežije bez obnovy křesťanství. „Můžete mít svobodnou společnost s ústavou, jako je americká, jen pokud se pokoušíte vládnout náboženským lidem“, tvrdil Murray.
Také nedávno zesnulý sir Roger Scruton coby konzervativec hájil náboženství jako něco podstatného, důležitého, formativního, jak pro život jednotlivce, tak i národního společenství – a pro uchování jejího ctnostného i svobodného charakteru. Byl přesvědčen, že ateismus je v mnoha ohledech destruktivní, deformující, otevírající dveře „prázdnotě“. Nicméně po většinu života byl Scruton agnostikem, oceňujícím dobra společně sdílených duchovních hodnot, ale svou vlastní kantovskou filosofií odříznutý od možnosti do této reality osobně vstoupit. Nakonec, zdá se, zamířil zpět k církvi, poznamenává van Maren. Zápasil s řadou křesťanských dogmat. Nebyl si jistý, zda tomu všemu může věřit. Nicméně chtěl.
Jak říká van Maren, všichni tito muži jsou křesťané krále Agrippy. Ten řekl kdysi apoštolu Pavlovi: „Málem bys mě přesvědčilabych se stal křesťanem.“ (Sk 26,28). Věří, že křesťanství je dobré. Někteří věří, že je dokonce nezbytné. Jak řekl Murray, „věří ve víru“. Vidí její dobré ovoce, ale nemohou (zatím) osobně přitakat tomu, na čem pravdy křesťanství stojí – totiž že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých.
 
Paradoxní obrana: agnostici hájí víru
Měli bychom s neklidem naslouchat těm ateistům a agnostikům, kteří dnes říkají, že křesťanství je nutné, že bez něj směřujeme do těžké temnoty. Křesťanství nám umožnilo poznat lidská práva. Poskytlo ochranu slabým. Soucit zakořeněný v přikázání lásky. Naučilo odpouštět nepřátelům. Svou „etikou služby“ revolucionalizovalo svět. Nyní jsme v procesu, který by nejraději tuto křesťanskou revoluci zcela popřel, nebo přinejmenším ji nahradil vlastní sexuální revolucí.

Pomáhat bližním, napomínat hříšníky, ukazovat cestu bloudícím, dát napít žíznivým, ujímat se pocestných, těšit zarmoucené, starat se o vdovy a sirotky – to vše je dobré a správné, ne kvůli „spáse“, ale kvůli nim samým, jakožto lidským bytostem, s nimiž sdílím jeden svět, jeden „morální vesmír“, stvořený dobrým Bohem…  Mnohé z toho dnes považujeme jaksi za samozřejmé, za „naše“. Souvislost s dávnými křesťanskými zdroji se možná mnohým zdá přeháněná a nevěrohodná. Nicméně, jak poctivý pohled do dějin, tak pohled přes hranice dnes již postkřesťanského světa do jiných civilizačních okruhů nám velmi rychle ukáže, že o žádnou přirozenou samozřejmost nejde, nýbrž že jde o ovoce, které z dobrého semene dozrává po dlouhém pěstování…

Žádné komentáře:

Okomentovat