Fabrice Hadjadj ve svých esejích a přednáškách rozvíjí řadu vzájemně doplňujících se a překrývajících obrazů, které lze (s jistým zjednodušením) interpretovat takto: Moderní doba, sebe sama ztotožňující s humanismem, pomalu pomíjí, neb spotřebovala svou podstatu a nic jiného už nemá. Člověk nemusí být věřící, aby dospěl k závěru, že modernita převzala některá dogmata, která hlásalo křesťanství, aby je vzápětí obrátila proti němu. Na základě učení o důstojnosti lidské osoby se vyprofiloval individualismus. Z pravdy o svobodné vůli byl vyroben liberalismus, z požadavku sociální spravedlnosti socialismus. Modernita dala křesťanské naději zcela imanentní, nitrosvětskou, antropocentrickou povahu.
„Moderní
době padl zrak na květ evangelia, utrhla jej a dala do vázy. Květina tím lépe
vynikla, dokonce vypadala ještě krásnější. Toto aranžmá ji dodalo zvláštní
přitažlivosti, utržený květ vyvolal nadšení, a lidé si začali postupně myslet,
že se svými kořeny nemá nic společného. Ve skutečnosti květ odsoudili k zvadnutí.
Modernismus je nepoctivý, protože se o tradici opírá, a přitom tvrdí, že
s ní skoncoval. Stejně tak marnotratný syn si troufne odejít od otce jenom
díky svému dědickému podílu – až jej promrhá, s ostudou se vrací.“
Toto zapření kořenů, toto zapomnění, může
nějaký čas fungovat – a to tak dlouho, dokud je progresivismus schopen
maskovat, že je jen náhradním řešením za naději vkládanou v Boha. Tato
maska se však bortí, je už nadále neudržitelná, podoba tohoto věku rychle pomíjí.
Svět se tak dostává do závěrečné, apokalyptické fáze – což v očích autora
není vůbec špatná zpráva!
Modernu střídá postmoderna, humanismus je
nahrazován posthumanismem. A vysnil-li si humanismus člověka bez Boha, pak
posthumanismus sní o čemsi mnohem horším, o člověku bez člověčenství.
Kudy tedy dál, kudy z toho ven? Hadjadj popisuje
dvě, možná tři cesty, jimiž se posthumanismus ubírá. Jsou jimi technicismus,
ekologismus a náboženský fundamentalismus. Jsou to tři cesty ke zničení
člověka.
„Tyto tři
formy stojí k sobě navzájem v opozici, aby vás to táhlo, když
prohlédnete omyl v jedné, nutně k bludům té další. Zlý duch vždycky
takto postupuje. Zná pravdu, nenechává se zmást těmi bludy, které nám bláhovým
nabízí, a proto stále vymýšlí navzájem se vylučující klamy, popichuje vzájemně
proti sobě protivníky ve dvou nebo třech soupeřících táborech, hraje Oko bere
na všechny strany karetního stolku.“
Ztrácíme historický smysl, smysl dějin. Děti nevědí skoro nic o dávných
králích, zato se nadšeně zajímají o dinosaury. Nastává „biologizace paměti a
morálky“: „Když u La Fontaina zvířata
mluví lidskou řečí, má z toho člověk mít mravní naučení. Dnes dáváme
zvířatům slovo, aby nám sdělila, že člověk je největší predátor z celého
tvorstva, a celá morálka dnes spočívá v pokojném soužití s tuleními
mláďaty a dospělými žraloky…“
Technokracie
je
cestou ke kyborgovi: technika sama o sobě není špatná, člověk ji potřebuje, aby
naplnil své povolání podmanit si Zemi. Ale technokracie nechce jen přijmout a
rozvíjet danosti přírody, na rozdíl od techniky už nechápe člověka jako cíl,
ale jen jako nástroj, prostředek k vytvoření nové reality, nadčlověka. Zvrácený
„paradise-engineering“ chce pomocí virtuálna, biogenetiky a nanotechnologií
vytvořit bytosti, které v online světě nebude nic trápit. Technokratická
utopie je charakterizovaná pragmatismem, praktickým materialismem a spotřebním
hédonismem. Pohání jej nenávist k tělu a ke hmotě v té podobě, jak
nám byly dány, proto je redukuje na materiál, se kterým můžeme po libosti
nakládat. Je ovládán představou, že život není přirozeně radostný, takže je
nutné jej znásilňovat všelijakými vymyšlenostmi, aby z něj člověk nějakou
rozkoš vydoloval.
Teokracie je cestou
k rozplynutí se v Bohu. Nabízí smysl života na klíč a navigaci pro
všechny situace, tedy duchovní život z polotovaru – taková spiritualita
dělá z lidského těla pouhý válečný materiál, když považuje za rajské jej ve
jménu Božím vyhodit do vzduchu.
Skutečná víra není spiritualismem, ale vtělením
a naděje není únikem, ale povznesení dějin k nebi. Ano, potřebujeme se
„povznést nahoru, když to má být v pořádku tady dole“, avšak skutečná víra
brání člověka proti útokům fundamentalismu i technokracie tím, že chválí knihy
nebo lidské tělo, včetně sexuality, v původní danosti. Pravá tradice
nespočívá v zakonzervování všeho, co se dělalo včera, ale v předání toho
podstatného.
Ekologismus
chce
být návratem k přírodě, ale nikoliv k té skutečné, stvořené, dobré a
tělesné, ale k jakési její ideální vizi. „Hlubinná ekologie“ se dokonce
tváří, že ji těší, když vyhyneme, a sní o ráji bez člověka (tedy beze svědka
rajské nádhery, i bez zahradníka – to pak bude rajská zahrada jen planým bujením?)…
Všechny tři utopie pohrdají člověkem, lidstvím,
tělesností, ba celým stvořením a jeho dějinami. To mají společné. Přesto nemohou
najít společnou řeč – omyl se nikdy nedrží tak houževnatě, jako když se
posiluje odsuzováním omylu na druhé straně – navzájem si předhazují únik před
skutečností a prázdnotu. Narážejí na sebe tím prudčeji, že se pohybují ve
stejném terénu jakéhosi utilitarismu a mají společnou nenávist k lidské
kultuře.
„Člověk musí být věřící, aby byl jaksepatří
materialista“, píše Hadjadj. Ve skutečném křesťanství podle něj dokonce platí,
že „čím je duchovnější, tím je
tělesnější.“ Tento postřeh považuji v knize za klíčový, přesto, že autor
není první, ani jediný, kdo to připomíná. Mám za to, že soudobé křesťanstvo
potřebuje právě tuto pravdu řádně pochopit a uchopit.
Být duchovní neznamená utéci ze světa nebo se
od něj tak či onak odvrátit. Naopak, skutečná duchovnost znamená se do něj
z celé síly navrátit, vzít jej zcela vážně – právě takový, jaký je.
„Nebrat
matérii, tělo, čas, dějiny, jen jako biologický materiál nebo substrát, ale i
jako řád věcí, který má něco společného s duchem.“
Ano, to skutečné je očím neviditelné, ale lidská
cesta k tomu nevede jinak, než skrz to viditelné, hmatatelné, tělesné. To
má být posvěceno a proměněno.
„Za
pomíjejícím hledat to skutečné,“ jako to činili dávní křesťanští mniši: „Svět mohl být k uzoufání, ale oni dál
obdělávali půdu, četli, stavěli, učili, pomáhali chudým, pěstovali hudbu. Toto
světlo žádná pohroma nemohla uhasit; zemětřesení jistě dojme nebesa, ale stejně
jistě je nezničí, a díky tomuto zdroji shůry lez zachovávat a budovat, navzdory
ustavičné zkáze, a přitom si i zpívat, i když zítřkům nebude do zpěvu. Když se
nerýsují žádné vyhlídky na obzoru, mysl se může obrátit jinam, vzhůru. Člověk
vidí, že už nemá nárok na nic, ale co to znamená? Jedno, nebo druhé – že je
všechno nicota, nebo že všechno je milost.“
Žádné komentáře:
Okomentovat