Během jarní první vlny jsem překládal článek amerického pastora Johna Pipera o koronaviru. Psal o tom, že krize s ním spojená může být vnímána a přijímána na šest způsobů, podle toho, kde se v životě nacházíme a jaký je stav našeho srdce.
Korona může být (1) Boží ilustrací, fyzickým obrazem morální hrůznosti
hříchu, může být (2) Božím testem či zkouškou naší víry a oddanosti, může se
stát (3) napomínajícím a trestajícím soudem těm, kdo nečiní pokání. Může být
(4) budíčkem, který nás má probudit a upozornit na blížící se druhý příchod
Ježíše. Může být (5) pobídkou a motivací k dobrým skutkům k Boží
slávě, konečně může posloužit jako (6) nástroj k vypuzení příliš usazené
církve k misii a nové práci, podobně jako pronásledování vypudilo první křesťany
z Jeruzaléma a pak to teprve dostalo šmrnc.
Myslím, že leckoho se může týkat i více těchto věcí najednou, alespoň já
jich pro svůj život rozpoznávám hned několik, ba dokonce je možné, že každý
z těch šesti bodů nás v různé míře může v něčem oslovovat a
usvědčovat.
Jsem tedy spolu s Johem Piperem přesvědčen, že Bůh je tím, kdo má tuto
„přírodní katastrofu“ zcela v rukách a má nad ní vládu.
Přitom však není pochyb, že také nejrůznější další „hráči“ se chtějí na
této krizi přiživit, že se ji pokoušejí využít pro své nejrůznější – a mnohdy
častokrát vzájemně protikladné – zájmy. Každý z nich si chce na této krize
přihřát a tak či onak popostrčit kupředu svou vlastní „agendu“.
Čeho všeho jsme svědky? Sdělovací média zakoušejí hvězdné chvíle, neb se
jim podařilo skrze rozpoutanou paniku proměnit epidemii v horor
v přímém přenosu. Většina vyspělého světa je v té či oné míře
ochromena „lockdownem“, většina služeb je zavřená, včetně škol, bohoslužby jsou
zakázané, výjimečný stav umožňuje politikům činit věci, které by jinak
neprošly. Není to nanečisto zkouška, jak se dá lusknutím prstů „vypnout“
civilizace a zavést stanné právo, přičemž „lid“ to vítá? Všelijací sorosové a
gatesové se pokoušejí kout své sny o globální vládě, kdejaký primula bohatne na
kšeftech se zdravotnickým materiálem, babišové odvádějí pozornost od svých kauz
a zelení a rudí tleskají, neb zakázat leteckou dopravu se jim po dobrém dosud
nepodařilo, a hle, teď jsme se jí vzdali sami, a rádi, a nenáviděný
kapitalismus dostává „lockdownama“ ránu, která může být docela dobře smrtelná…
Bohumil Pečinka (Reflex) shrnul poučení z
pandemie takto: „Ze dne na den může náš životní styl vzít za své jen kvůli
motivované skupině lidí, která je schopna zveličit věci, jež by se ještě před
dvaceti lety řešily nehystericky a přirozenou cestou. Covidové šílenství dalo
návod, jak provést antidemokratické změny uchou cestou bez násilí, a ještě
budete mít na své straně policii, armádu a soudy. Leví i praví radikálové to
pochopili. Teď už nedají pokoj.“
Na jedné straně jsme svědky toho, jak kvůli „boji s koronavirem“
jdou všechny ostatní problémy náhle stranou a prakticky utichá jakákoliv
veřejná debata o zcela zásadních věcech (včetně zadlužování v rámci tzv.
záchranného balíku EU, migrantské krize, „zeleného údělu“, majícího reagovat na
změnu klimatu, stále více omezované svobody projevu, zhoršující se úrovni
vzdělání…)
Na druhé straně však slyšíme hovořit o „velkém restartu“, o pandemii jako o
„příležitosti“, kterou si nesmíme nechat utéci: „Tato pandemie je velkou příležitostí.
Je to naše šance zrychlit předpandemické snahy na přebudování ekonomických
systémů tak, aby doopravdy řešily globální výzvy, jako je extrémní chudoba,
nerovnost a klimatická změna,“ prohlásil kupř. kanadský premiér Justin
Trudeau na zasedání OSN koncem letošního září. Co tím u všech všudy
vlastně myslí? Ano, svět nepochybně potřebuje reformovat.
Dávejme však dobrý pozor, kdo to říká a co tím vlastně myslí!
Chci tím snad říci, že mají pravdu
konspirační teorie, vysvětlující pandemii jako spiknutí s cílem ovládnout
a předělat svět? Naprosto ne! Ano, samotný původ viru, stejně jako hybné síly
covidové hysterie jsou obestřeny tajemstvím. A ano, chápu, že nepřesvědčivost
oficiálních vysvětlení i zmatenost při potírání pandemie jsou veleúrodným podhoubím
pro „konspirátorské“ úvahy, nicméně jsem přesvědčen, že žádnou z konspiračních
teorií nelze považovat za „vysvětlení“. Naopak, jejich akceptace je rezignací
na seriózní společenskovědní analýzu (jak opakovaně připomíná Václav Klaus) –
zde je příležitost pro skutečnou nezávislou žurnalistiku, která se pouze neveze
na vlně hysterie, ale má odvahu se ptát, co se děje za scénou! Kdopak se jí
chopí?
To, čeho jsme dnes svědky, je spíš
synergie (= tedy spolupůsobení mnoha sil, které přináší výsledek lepší než
souhrn jednotlivých účinků), jež není konkrétním plánem nikoho z tohoto světa,
není nikým centrálně řízena a koordinována. Je to synergie pošahaných
idejí a silných politických a byznysových zájmů. Možná, že nemají ani
společný motiv – každá z tisíců těchto (slovy Ladislava Jakla) „měkkých
konspirací“, tedy domluv, kooperací a součinnosti jednotlivých lidí a zájmových
skupin, sleduje svůj vlastní cíl – vzájemně si vyhovět, navzájem si neškodit,
všichni na tom vydělat. Mají však neomylně společný důsledek, jímž je oslabení
lidské svobody, omezování demokracie a trhu, těchto největších výdobytků
moderní lidské společnosti.
Považuju za krajně nešťastné, že spor
kolem způsobů, jak má společnost na epidemii reagovat, se zploštil do sporu o
roušky. Vyvstává tak falešný a zavádějící obraz – „rouškař“, uvědomělý a
loajální občan, která baští vše, co říkají v televizi, versus
„antirouškař“, rebel, který pohrdá zdravím svých bližních a poslouchá nejspíš
ruskou televizi. Tato dichotomie je falešná, braňme se jí! A nosme roušky,
je-li to rozumně potřeba – ale o to pozorněji sledujme, co se děje
v jejich jménu a v jejich stínu!
Václav Klaus v jednom svém
„koronavirovém“ textu připomněl postřeh, že epidemie „jen výjimečně vedou
k něčemu skutečně novému“, spíše „posilují procesy, které jsou už dávno
v běhu“. A skutečně, mnohé trendy, které nynější krize prohloubila a
urychlila, se zde rýsovaly už dávno před ní. Potlačování demokratického řádu
jako neefektivního, popírání pravo-levého ideového střetu, diktatura expertů,
zbožštění „vědy“, vláda odborníků, stát jako firma, to vše tady bylo dávno před
virem, ale nynější krize mnohé z toho jaksi nově legitimovala.
Dan Drápal v nedávné recenzi Hamplovy knihy zmínil několik výstižně
popsaných charakteristik dnešního světa, mimo jiné skutečnost, že „velké
nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz
vnucují společnostem pokrokářskou agendu“ a rovněž skutečnost, že „bohatí jsou
stále bohatší a chudí jsou stále chudší“.
Myslím, že „prohlubování a urychlování“ obou těchto trendů vidíme na
vlastní oči kolem sebe dnes a denně, pokud jich nejsme osobně
účastni: Likvidace samostatně hospodařící střední třídy a nahánění stále
většího houfu lidí mezi zaměstnance, nadržování velkým hráčům na trhu, poklonkování
globálnímu byznysu, úlevy korporacím…
Co tedy s tím vším? Vracím se
k úvodu, k přesvědčení, že prvotním hybatelem všeho je sám Tvůrce.
Vypůjčím-li si ilustraci ze Středozemě, pak „všichni byli podvedeni…“, tedy
všichni ti, kteří měli za to, že bojují za svou vlastní agendu, protože bojovat
za „vlastní“ agendu znamená sloužit tomu „Jednomu“, jenž vládne všem, který jim
všem káže… A ten „Jeden“, který měl ambici se utkat s Nejvyšším… Čili že
by nakonec přece jen nějaká „spiklenecká“ teorie?
Nu, to již ponechám na laskavém čtenáři.
Jen připomínám, že „žádný lidský plán se nikdy zcela nenaplní“…
A závěrem: Nosme roušky, je-li to rozumně
potřeba – ale o to pozorněji sledujme, co se děje v jejich jménu a
v jejich stínu! Mají chránit naše plíce, nikoliv odstínit rozum
nebo zavřít ústa!
Žádné komentáře:
Okomentovat